Jenže právě uvedená souvislost dělá Paroubkův citát revoluční. Etablované parlamentní subjekty s vládní perspektivou mimo další atributy vlastní totiž prestiž, s níž mohou hníst veřejné mínění a posouvat hranice vkusu, nezávisle na kompromitujících faktech.
Dosud ležela hesla varující před nebezpečím cizorodých kulturních vlivů na ulici, kde je také užívala adekvátně stylizovaná bratrstva nenávisti. Dneškem se mění v řadový verbální obrat, tvořící politický výrazový mainstream.
Po boku svobody, demokracie, rovnosti nebo právního státu se k uznání morální nezávadnosti napnula „kulturní čistota“. Její svůdnosti propadl vůdce strany, která čerpala originalitu z ducha internacionalismu, z překonávání národních a kulturních bariér ve jménu solidarity a sociální spravedlnosti.
Paradoxní? Možná. Na tom nesejde. Na čem tedy? Že démona neposkvrněné výlučnosti české kultury kdosi mocný vzkřísil. Nyní zbývá vyřešit „triviální“ problém: jak českou kulturu, hýčkanou i ohroženou, znázornit.
Komenský a Masaryku, děste se!
Autor je politický aktivista