Nevím, zda paní Langrová, má kolegyně v taláru, za to manželovi uvařila slavnostní oběd, doufám, že ne. Celý vtip je v tom, že policie média zavalila siláckými sliby, jak nynčko se už nebude zdržovat s řidiči jejich vozením k odběru krve. Pokud nadýchají nad promili a podpisem potvrdí výsledek, odpadne tím nutnost dalšího dokazování. Což údajně minulý vnitra ministr prosadil do jejich zákona a je na to jaksepatří pyšný.
Není-li to pravda, je to aspoň chytře vymyšleno. Řidiči foukají už léta do dechových analyzátorů zn. Dräger 7410 a ani letos jsem nezaregistroval nástup modernějších a lepších. Pokud řidič podepíše výsledek, který vyleze z tiskárny přístroje, potvrdí tím jen to, že policajt si zde uvedené numero nevymyslel. Těžko tím může přiznat, kolik promilí v sobě má, neboť tomu houby rozumí, zvlášť když je ožralej. U nás používané analyzátory Dräger nejsou špatné, o to nic, povětšinou měří dost přesně. Každý odborník a znalec na vás však rád vychrlí jejich možné zkreslení způsobené předchozím požitím aromatických nápojů, ústních sprejů, blízkostí mobilních telefonů, rádia nebo vysílačky, tělesnou váhou a teplotou, dobou vstřebání alkoholu ze žaludečního traktu do krve apod., neboť „výsledek získaný z dechových analyzátorů jako přepočet koncentrace alkoholu v krvi z koncentrace alkoholu změřené ve vydechovaném vzduchu se opírá o určité zákonitosti chování organismu po požití alkoholu, které platí s jistou pravděpodobností“ – viz stanovisko Společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie. Také proto policisté nechávali odebírat krev, ze které se zejména metodou plynové chromatografie objektivizovala hladina alkoholu v těle. Zvláště při výsledku dechové zkoušky jen nepatrně přesahující jednu promili. Ta je u nás považovaná od pradávna za hranici rozlišující bezpečnou schopnost řízení motorového vozidla, po jejímž překročení se dopustíte trestného činu, v opačném případě přestupku. Byť zjednodušeně řečeno, neboť můžete mít i míň, ale motáte-li se s autem po silnici, při kontrole zvracíte nebo zpíváte hymnu, jdete k soudu taky. Ale po jedné promili vždy.
Soudce tu však není od toho, aby otrocky věřil předpisu, který si přijme jedna strana sporu – policie. Ale aby slyšel strany obě. A ta druhá samozřejmě může zpochybňovat, a taky to často dělá, právě dechovou zkoušku, zvláště když stojí jako důkaz osamoceně. A je přes všechny její glorifikace pořád v judikatuře označována jen za orientační, jakkoli významnou. Ku vysvětlení jednoduchá analogie: Všichni právníci z mnoha rozhodnutí těch nejpomazanějších soudů vědí, že pachová stopa pachatele může sloužit jen jako nepřímý důkaz. Jedná se o významnou indicii, ale JEN díky ní odsoudit nelze. Teď si představte, že četnictvo začne krmit své psy čmuchající pach lepšími granulemi, které mají citlivost jejich nozder zvýšit pětkrát. A prosadí si zákon, že při shodě lidské vůně další důkazy shánět nemusí. Přesto určitě neprohloupíte, když si i pak na zprošťující verdikt soudu, u kterého proti vrahovi bude stát jen trojí spokojené poštěknutí Ťapky, vsadíte majlant.
Samozřejmě, že zkouška dechu ani krve není všechno. Mohou existovat i další důkazy proti opilému řidiči. Svědectví číšníka, spolujezdce (?), zejména kontrolujících policistů. Ti si však paradoxně zbožštěním dechových zkoušek chtěli uvolnit ruce pro jinou činnost. A trávení času u soudů je zaměstná víc než cesta s řidičem do zdravotnického zařízení, nemluvě o nutnosti shánět svědky. Kvůli jejich služební vytíženosti a z ní vyplývající nutnosti odročovat jednání, se proces prodlouží a zdraží. Akorát to zacvaká jiný resort než vnitro.
A peníze jsou to, oč tu jde především. Stačí to přiznat a nesvádět na stereotypy, nedejbože lobbing. Problémy s donedávna snadno postihovanými opilci za volantem začaly už tím, že (alespoň v Brně) se krev posílala k rozboru do Úrazové nemocnice, místo do Ústavu soudního lékařství. Ten však, milí strážci zákona, k prosazení své výlučnosti nemusí ovlivňovat soudce. Nikoli oni, ale Metodický pokyn ministerstva zdravotnictví stanovil direktivně právě tyto Ústavy jako jediná pracoviště, kde se rozbory řidičské krve musí provádět. Prý tam mají častěji kalibrovaný chromatograf a odborněji školený personál než v běžném špitále. Možná to tak není, možná si tuto výnosnou činnost zlobbovaly tyhle ústavy, ale to těžko klást za vinu soudcům. Ti jen poslouchají námitky obhajoby, že alkohol v krvi je zjišťován na pracovišti odlišném než určil nejvyšší orgán zdravotnictví.
Policisté vozili vzorky krve k rozboru do normální nemocnice samozřejmě kvůli úsporám. V úrazovce za něj po nich chtěli míň. Teď už by je nejraději nevozili nikam a ušetřili tak ještě víc, neboť i samotný odběr krve na záchytce něco stojí. Tomu třeba rozumět, v jejich resortu určitě není na rozdávání, nemají často na benzín ani vodu na zalévání kytek. Soudce to chápe a opilce za volantem nemá taky rád. Kvůli tomu však nemůže přijmout argument jedné strany sporu, že jí nějaký důkaz stačí a basta. Pan exministr si v době své funkce měl prosadit do trestního zákona, že o dechové zkoušce se nediskutuje a byl pokoj. Nemusel by pak hudrat nad tím, že opilec v Lanškrouně může dopadnout jinak než např. jeho stranický kolega v Králově Poli.
Téhož se týká i možný menší postih takového šoféra u soudu než u přestupkového orgánu. Ten v podstatě za totožné jednání nabízí zákaz řízení do dvou let a flastr od 25 000 do 50 000 Kč k tomu. Nemusí však, na rozdíl od soudu, vůbec přihlížet k tomu, kde na něj opilec vezme. Pokud se policii, u jinak bezúhonného řidiče, podmíněný trest místo pokuty zdá bezzubý, nic jí nebrání vůbec ho k soudu neposílat a ztrestat jej s přestupkovou komisí sama. Koneckonců, pokud se soud s pozitivním výsledkem Drägeru, nepodpořeným žádným dalším důkazem, nesmíří, beztak řidiče k dalšímu řízení pošle právě tam.
Každý soudce uvítá transparentnost důkazní situace a nebude se rozpakovat zdůvodnit obžalovanému, že analyzátor dechu byl podepřen atestem jeho přesnosti. Leccos si samozřejmě může a musí domyslet sám. Ale takový mudrc není, aby mohl přednášet fyziku s chemií. Ani na statisticky zanedbatelnou možnost shody dvou DNA nepřišli soudci, ale jinačí fištróni.
Když zákonodárce před třemi lety přišel s trestáním podnapilých řidičů bez dalších podmínek, jako tomu bylo dosud, musel počítat s tím, že obviněný se nedá tak lehce jako ve správním řízení. Žádá exaktní prokázání své viny a důkazní břemeno leží na žalobci = státu. Který by měl mít dost prostředků k tomu, aby ohrožení svých občanů opilci za volantem řešil přesvědčivě a bryskně.
V televizi zrovna opakují seriál o postupně zaváděných moderních metodách kriminalistiky. Proti podnapilým řidičům se však místo nových postupů máme vracet do minulosti. Věřme, že neskončíme u ordálů.
soudce Městského soudu v Brně