Připomeňme si, že šlo o právní akty, kterými česká politická representace vládla v době německé okupace naší republiky nejdříve z exilu ve Velké Británii a po návratu do vlasti je uplatnila jako jednorázový akt v poválečném období, kdy země ještě neměla řádně zvolený Parlament. Tyto dekrety byly přijímány v mezinárodním kontextu odsunu patnácti miliónů německý obyvatel z celé jihovýchodní, východní a střední Evropy do Německa.
Připomeňme si, že šlo o právní akty, kterými česká první polistopadová diplomacie v čele s nynějším senátorem za ČSSD Jiřím Dienstbierem, na rozdíl od diplomacie polské, nebyla schopna oficiálně uzavřít tuto neslavnou kapitolu vztahů s Německem už v roce 1990, kdy se na konferenci 4 + 2 jednalo o garancích a podmínkách v souvislosti se sjednocením Německa. Teprve vláda Václava Klause dojednala se Spolkovou republikou Německo tzv. Česko-německou deklaraci. Česká strana v ní odmítla princip kolektivní viny a excesy, ke kterým došlo v rámci tzv. divokého odsunu. Německá strana v ní zase deklarovala, že otázky minulosti nebudou ve dvoustranných vztazích předmětem právních a politických jednání. Když v březnu 1999 při návštěvě Berlína oznámil tehdejší předseda české vlády Miloš Zeman, že jde o vyhaslé dekrety, zdálo se, že minulost je skutečně uzavřena.
První pokus o revizi této dohody nevyšel od žádné ze smluvních stran, ale kupodivu z Rakouska. Tamní parlament v květnu 1999 přijal hlasy vládních sociálních demokratů a lidovců usnesení vyzývající vládu, aby ve spolupráci s ostatními členskými státy EU usilovala o zrušení dosud platných zákonů a dekretů z let 1945-46, které se vztahují k vyhnání jednotlivých národních skupin z bývalého Československa a bývalé Jugoslávie. Nebožtík Jörg Haider využil tohoto tématu a navrhl spojit zrušení dekretů se vstupem těchto zemí do EU. Není pochyb o tom, že úsilí o neplatnost Benešových dekretů se stalo součástí širšího zápasu určitých politických sil o změnu poválečného statutu quo. Skutečné nebezpečí však nehrozí od okolních demokratických států ani od naší politické elity, ale od elity intelektuální a od její naivity. V intelektuálních kruzích je především oblíbeno politické moralizování a slovní odčiňování křivd minulosti. Protože intelektuálové mají v naší politice ještě stále velký vliv, vedou tak český národ vždy znovu až na samý okraj záhuby. I to je politika, ale politika přihrávající těm druhým.
Pokud naši intelektuálové nenajdou jiný vztah k politice a nezačnou v tomto smyslu působit na své okolí, potom se nesmíme divit, když si budeme muset některé pasáže z naší historie zopakovat znovu.
Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz