Není tak dávno chvíle, kdy jsem si při jedné z debat v kavárně postěžoval, že jsem už nenarazil na pořádného ateistu ani nepamatuju. To je pořád nějaký nekonformní křesťan, usměvavý buddhista s nadhledem, postmoderní vyznavač všeho a do toho tak maximálně nějaký poctivý fundamentalista, který je ovšem přítomen spíše na stránkách novin, než v běžném životě. Nebo v běžné kavárně. Díky Bohu!
Hlásal jsem, že poslední skutečný ateista zemřel v roce 2007 v Bratislavě a jmenoval se Zbyněk Fišer.
A vida! V knihkupectví mě přitáhla kniha R. Dawkinse „Boží blud“. Zajásal jsem téměř hlasitě a vydal se s ní k pokladně.
Upozorňuji, že toto není recenze knihy. Jsou to myšlenky, které ve mně startovala její četba v posledních dnech. Jsou to myšlenky, které může odstartovat jedině debata s ateistou, která mi tak dlouho chyběla.
Nemusím snad upozorňovat na rozdíl mezi ateistou a primitivem. Těch druhých je třeba plná kdejaká debata na internetu. Je však nudné, snad víc než naslouchat sebechvále politiků, číst tzv. názory těchto lidí, jež nazývám pseudoateisty. Někoho snad baví stále dokola číst a psát o krvavých rukách církve, která se většinu historie věnovala vraždění hodných nekonformních intelektuálů, v mezičase pálila moudré knihy nebo organisovala křížové výpravy proti muslimům, kteří by jak známo nikdy ani kuřeti neublížili. Nemluvě o upalování středověkých zastánkyň alternativní medicíny, které církev upřímně nenáviděla, neboť prozradily, že byl Ježíš ženatý a ve své podstatě playboy a hypersexuál. Ještě že nám odhalil pravdu novodobý Jan Hus alias Dan Brown, kterého zřejmě jen jeho konexe s rosenkruciány chrání před temnou pomstou Opus Dei.
Debatu s těmito lidmi jsem v posledních letech opravdu nepostrádal.
S chytrým člověkem je vzrušující nejen debatovat, ale i nesouhlasit, rozejít se v názorech. Protože vím, že s chytrým člověkem se mohu znovu sejít a nebudeme si vzájemně rozbíjet hlavy a setkání s ním mě obohacuje. Třeba proto, že řízením osudu měl čas a znalosti k tomu, aby promýšlel věci, které já nemám čas promýšlet. A díky knihám jsou taková setkání usnadněna.
Co stojí za povšimnutí v řádcích a mezi řádky zmíněné knihy? A na co chci poukázat?
Přímo na mě křičí rozdílná kulturní zkušenost, kterou prožil pan spisovatel oproti většině lidí mé generace na východ od železné opony. Zatímco on tak nějak volá po ateistickém vyznání a prosazení ateismu jako názoru osvíceného, pro lidstvo blahodárného, žije ještě značná část naší populace, která pamatuje oficiální a mocensky prosazovaný ateismus jako oficiální státní doktrínu. Dobu, kdy i slavení Vánoc bylo jaksi podezřelé, pokud jste si pod stromečkem nevyměnili polibek s Dědou Mrázem. A schopnost toho „našeho“ ateismu oslovit lidi, kteří zažívali pochyby a třeba existenciální úzkost a nemuseli být nutně zavilými klerikály? Darmo mluvit! Nejlépe vystihl jeden český prozaik typizovanou odpověď přesvědčeného vědeckého ateisty okresního, možná i krajského formátu. Hle, odpověď na otázku po smyslu života: „Popské tlachy, soudruhu! Napí se, soudruhu!“ Což nebránilo našim ani sovětským ateistům zavolat občas ke svým propitým játrům lidového léčitele, aby se nad nimi pomodlil či vložením ruky cirrhosu zastavil. Jakoby i zastánci toho nejvědečtějšího ateismu cosi chybělo…
Rozdíl kultury americké a naší v tomto směru bije někdy do očí. Jak působivé může být Dawkinsem uvedené použití této anekdoty: Chcete vidět, jak by vypadal svět bez náboženství? Ukáže se vám fotografie New Yorku, kde dosud stojí Dvojčata…
Svatá prostoto, chce se mi vykřiknout. V nedávné historii jsme tu měli mocný stát, který skvěle zatočil s kněžourskými pověrami. Zabíral prý šestinu světa, čili žádná chudá Albánie, která prý měla dokonce v ústavě, že je ateistickým státem. A že by ten mocný stát, ta divukrásná zem nevedla žádnou válku? Že by neokupovala a neznásilňovala sousední státy? Že by neorganisovala ve svém osvícenství přirozeně plynoucím z ateismu teroristické akce? Představte si na chvilku svět, kde by se nerozpadlo sovětské impérium a v té situaci pokračující studené války by došlo k teroristickému útoku na Dvojčata. Myslíte, že by Sovětský svaz korektně nezajásal nad odvážnou akcí národně osvobozeneckého boje?
Nechci být nefér. Chápu, že jak nám zde lezla ušima ateistická propaganda, mohla Dawkinsovým vrstevníkům vadit propaganda evangelikálů či jiných křesťanských fanatiků. A cením si toho, že mám tu čest potkat v jeho knize ateistu, který se liší od těch „našich“ jako hodinky od holínek. Ale vítal bych místy opatrnější zacházení se soudy. Zkušenosti Dawkinse a jeho kámošů nejsou zkušenostmi všech lidí na světě.
Rozhodně si s ním budu rozumět lépe než s nějakým fanatikem, který v okamžiku, kdy se dočte v nějaké svaté knize (třeba i ve Starém zákoně), že je třeba cizoložnici ukamenovat, tak začne sbírat kamení a koukat po hezkých holkách, na kterou z nich by si hodil. Nebo s tím, který by z vyprávění Starého zákona o tom, jak Izraelité před odchodem z Egypta okradli sousedy Egypťany, vyvodil, že toho, který s ním nemá společné vyznání víry, má bez výčitek okrádat.
Ale v něčem bychom se zcela jistě neshodli.
Mottem knihy je citát ze Stopařova průvodce po Galaxii: „Což nestačí, aby nějaká zahrada byla krásná, copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky?“ Odpověď cítím úplně někde jinde než Dawkins. Rozhodně není nutné věřit, že v ní rusalky bydlí a vůbec už je podivné chtít po takových rusalkách, ve které bych jako věřil, aby za mě řešily mé problémy, odměňovaly mne za dobré činy a trestaly za zlo. Já však osobně (a po nikom to stejné nechci!) pro krásu zahrady samé rád a o své vůli si dovolím v ty rusalky věřit. Tak jako dětem budu dál vyprávět pohádky, přestože jsou v rozporu s vědeckou objektivní realitou. Neboť pohádka vyprávěná takto, jak se teď pokusím, by se kdekoli mimo jeviště Divadla Járy Cimrmana vyjímala zrůdně:
„Byl jednou jeden král, ale nemáme, milé děti, žádné historické prameny, které by jeho vládu skutečně potvrzovaly, a ten měl tři syny, což je však, děti, podle posledních výzkumů mytologie, jen symbolické vyjádření úplnosti, jako je třeba Boží trojice, přičemž ovšem, milé děti, Bůh rozhodně neexistuje. Takže ten král a jeho synové, milé děti, taky neexistovali a raději vám řeknu něco o pohybu tělesa po nakloněné rovině. Co? Že se vám to nelíbí? Vy parchanti, cožpak nevnímáte tu krásu harmonie vesmíru? Vy k tomu potřebujete krále, kouzelníky nebo snad (příroda mě netrestej!) Boha? Já vám toho Boha vyženu z hlavy! Copak si nepamatujete, jak jsem vám naposled vyprávěl o tom, že náboženství je opium lidstva?“
S tím souvisí ještě jeden fakt, na který si dovolím upozornit, který se týká i nás dospělých v tomto kulturním prostoru. Nazvu ho problémem Boha prostých lidových lingvistů a jazyka obecného. Představte si, vy, co jste už vyrostli z pohádek, jak byste se vyjadřovali bez možnosti efektně se odvolat na Boha. Svatá prostoto! Bože, do čehos to duši dal?! Zaplať Pán Bůh za ty dary! Bůh ví! Bůh netrestej! Ano, i to ježišmarjá! má nepopiratelný neateistický rozměr. Pokud to zde čte nějaký chytrolín, ujišťuji ho, že vím o rouhavosti a porušování druhého přikázání, zde však tyto příklady uvádím ne jako návod k hříchu, ale jako příklad niterného vztahu k Bohu, nebo chcete-li k božství o sobě. (Nehledě na to, že jsem přesvědčen, že význam onoho přikázání je dost jiný, než že je to zákaz vykřiknou kristepane, když šlápnete na hřebík.) Vidím to jako příklad běžného, přirozeně rozšířeného jevu, že si absolutní skutečnost, objektivní realitu či jak to ještě nazvat prostě potřebujeme personifikovat. Že jde nejen o ty negativní stránky náboženství, ale i o formu vyjádření faktického vztahu ke světu, který bereme jako svůj a chceme ho oslovovat. A oslovujte fyzikální vzorec, jakkoli v souladu s objektivní realitou a závěry vědeckých kongresů! Vztah lidí k božství je mnohorozměrný, mnohotvárný a ne vždy jen vedoucí ke zlu. V tom se autor podstatně mýlí.
U nás v Česku máme zvláštní jazykový jev. Snad prý jinde není. My si někdy zdrobňujeme Boha. Prý nikde ve světě není obdoba našeho „Božínku!“ Nevím, co to přesně vědecky lingvisticky znamená, ale dovoluji si o tom myslet, že existuje možnost niterného vztahu k božství, aniž by z ní nutně vyplývala nutnost zlého, agresivního konání. Ona mi ta představa totiž nějak nejde do sebe, jak křižák rube kolem sebe do muslimů a přitom vevnitř oslovuje Boha slovy „Božínku, líbí se ti to? Jsi spokojenej?“ Nebo si představte teroristu, jak se s letadle řítí na nějakou slavnou budovu a v poslední vteřině zvolá: „Božínek je mocný!“
Něco na těchto představách nesedí. Ne že by neexistovala cukrkandlová agresivita. Ale jednoznačnou spojitost zla s vírou v božství, Boha, to mi prostě nesedí. Připnout si kříž a jít někoho podřezat, to jistě lze. V posledních sto letech, pokud mě paměť neklame, jsme si raději ale připínali odznaky národů a politických stran. Vlastně dokonce i jakési ateistické odznaky se tam objevovaly.
Můj učitel jógy, dej mu Pán Bůh věčnou slávu… Vlastně ne, on snad v Boha nevěřil, tak tedy dej mu Dharma dobré převtělení…, říkal, že má rád skutečné ateisty, že jsou to ti nejhlouběji věřící. Nemíním zastáváním stejného názoru provokovat skutečně ateisty. Dokonce si myslím, že to snad ani není pravda, že to byl jenom takový vtip. Ale pokud jsou na světě lidé, kteří chtějí přispět v boji se zlem, pokud chce někdo proti něčemu bojovat, doporučoval bych jako cíl boje lidskou blbost, primitivismus a omezenost, která jde napříč věrami, nevěrami, politickými stranami a národy celého světa. Pravda – vyznavači blbismu nenosí jednotné označení. Proto je ten boj tak těžký a při něm mnozí, aniž si to uvědomují, přecházejí na stranu nepřítele.
Těším se, že na mnohé svoje výhrady najdu v té části knihy, kterou jsem zatím nedočetl, důstojné a vědecky nenapadnutelné odpovědi. Určitě ji doporučuji těm, kteří nechtějí o těcho tematech jen pořvávat, ale zajímají se o skutečnou argumentaci. Nemyslím si, že jsem zde vymyslel něco, s čím se Dawkins při diskusních střetech nesetkal. Už proto, že dle všeho diskutuje velmi ohnivě, rád a ostře. Ale bylo mi ctí konfrontovat se s touto knihou. A ještě jsem neskončil. Škoda jen, že nevládnu angličtinou tak dobře, abych mohl vstoupit do skutečných debat s p. Dawkinsem, který ke skutečným internetovým konfrontacím vyzývá.
Richard Dawkins: Boží blud; nakl. Akademia, Praha 2009