Právě před rokem, 2. a 3. června, Jana Hybášková a Martin Mejstřík zorganizovali pod záštitou místopředsedy vlády Alexandra Vondry velmi zdařilou mezinárodní konferenci Svědomí Evropy a komunismus. Dvoudenního zasedání v prostorách Senátu se zúčastnila řada známých osobností z celé Evropy. Úvodní projev přednesl president Václav Havel, který zdůraznil analogii nejznámějších a nejstrašnějších totalitních režimů (ideologií) – nacismu, fašismu a komunismu. Připomněl jejich společné prvky: způsoby manipulace a ohlupování veřejnosti ovládnutím medií (censura), školství a kultury (Goebbels – Kopecký), vytváření ozbrojených, mimovojenských milicí (SA – Lidové milice), rozšíření represivních složek tajné policie (Gestapo – StB), stálý dohled nad obyvatelstvem v podobě uličních výborů, agentů a konfidentů, desítkářů - domovních knih, pracovní tábory, teatrální procesy, popravy politických odpůrců a mnoho dalších podobenství.
Zajímavé bylo vyslechnutí projevů hostů ze Spolkové republiky Německo i z bývalé NDR, kteří seznámili konferenci se způsobem, jakým se poválečné Německo vypořádávalo a vypořádalo se smutným dědictvím nacistické éry a éry po pádu berlínské zdi, s těžkostmi, které při tom muselo překonávat a srovnat velmi podobnou situaci s obtížemi likvidace pozůstatků čtyřicetileté vlády KSČ a posléze i zkušenosti delegátů z dalších postkomunistických zemí. Konference jsem se tehdy zúčastnil a seznámil jsem se tam se dvěma dámami, funkcionářkami organizace, kterou jsem uvedl v nadpise - Dcery 50. let.
Před několika dny jsem byl pozván a velmi rád se zúčastnil zasedání členek tohoto občanského sdružení. V zasedací místnosti v Sovových mlýnech se sjelo několik desítek Dcer z celé republiky i ze Slovenska. Nedivil bych se, kdyby mnozí čtenáři NP slyšeli o této organizaci poprvé. Tyto dámy spojují společné či velmi podobné osudy. Jsou to děti perzekuovaných rodičů, v éře vlády komunistů odsouzených k různým trestům - od poprav až po tvrdé tresty v různých věznicích a pracovních táborech. Dcery vojáků, letců, hrdinů, otců i matek, kteří se provinili pouze tím, že byli antikomunisty. Někteří ty hrůzy nepřežili a mnozí se po letech vrátili, často s podlomeným zdravím a nejistou budoucností.
Náš nynější, stále více se negativně „proslavující“ a v Evropě se zviditelňující president před nějakým časem pronesl, že nemá rád antikomunisty. Že on sám je nekomunista a to by mělo snad stačit. Myslím, že Dcery 50. let, samozřejmě doufám, že s nimi i většina demokraticky smýšlejících lidí, soudí jinak. Totiž že v případě nacismu, fašismu a komunismu nestačí být jen nekomunistou (nenacistou, nefašistou). Být jen nekomunistou znamená, že je mi putna, co tato zločinecká organizace prováděla, provádí, případně k čemu se chystá, k čemu svoji činností napomáhá či směřuje.
Ty dámy, jak jsem napsal, mají společné osudy. Vyrůstaly mnoho let bez rodičů či bez jednoho z nich, mnohé třeba své rodiče ani nepoznaly. Je smutné poslouchat, číst jejich příběhy. Co je ale v dnešní době nejpodstatnější, nejdůležitější, v době tendence zapomínat, že členky si daly za úkol tento proces snad i přirozeného zapomínání zvrátit. Pořádají různé akce, ve kterých připomínají tuto hrůznou dobu vlády jedné strany, připomínají ji i těm, kteří nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy rudá průkazka jim zajistila dobré korýtko a kdy nemuseli myslet na třicetikorunový poplatek u lékaře apod. Docházejí do škol, seznamovat studenty či žáky s dobou, která je často v dějepisných učebnicích opomíjená nebo špatně a nedostatečně presentována. V některých školách dějepis dokonce vyučují komunisté, kteří mají podporu současných poslanců KSČM. Ti by chtěli prosadit, že na školách by se měli studenti seznamovat i s (prý) kladnými stránkami komunistické doby! (Dovedeme si představit, že by v německých školách učitel dějepisu vykládal, jak nacismus nebyl tak špatný, jak se říká, že odstranil bídu a nezaměstnanost, dal německému lidu jistoty, bydlení, dálnice a kolik dobrých německých občanů bylo zabito rukou nepřátel německého lidu atd.?)
Dcery často aktivně vystupují i v informativních pořadech televize a rozhlasu a pracují na tom, aby různé informace byly k dohledání v archivech a webových stránkách. Např. www.dcery.cz. Potěšilo mě, že se na zasedání dostavila i europoslankyně Hybášková, která se zmínila o loňské konferenci „Svědomí Evropy, nacismus a komunismus“ a právem se pochlubila, že se jí podařilo v Evropském parlamentu prosadit resoluci, ve které je jednoznačně řečeno, že obě tyto ideologie, oba tyto totalitní režimy jsou rovnocenně označovány a správně chápány jako režimy stejně zločinecké. Zajímavé bylo zjištění, že kromě komunistů byl proti přijetí této důležité resoluce i poslanec Zahradil! Nesmíme být lhostejní, nesmíme nečinně přihlížet a ignorovat aktivity neonacistů a komunistů! Také vám běhá mráz po zádech, když vidíte staré bolševiky se zdviženými, zaťatými pěstmi zpívat Internacionálu či nacisty hajlovat a vyvolávat hesla „do plynu s nimi!“? Ne – nestačí být jenom NEKOMUNISTA!!! Zamysleme se nad osudy našich spoluobčanek, Dcer 50. let, a projevme jim svou úctu!