Jestliže chceme posuzovat, kdo nebo co škodí životnímu prostředí, je třeba nejprve definovat, co toto slovní spojení vlastně znamená. Životní prostředí neexistuje samo o sobě. Má smysl pouze ve vztahu k člověku, který prostředí kolem sebe hodnotí, a to v kontextu svých vlastních potřeb. Pokud se pokusíme hodnotit kvalitu životního prostředí a pominout přitom člověka jako jediného možného arbitra takového hodnocení, ztrácí tento pojem jakýkoliv smysl. Protože hodnota bez člověka, tedy bez hodnotícího subjektu, neexistuje.
I přesto, že představa planety Země bez člověka je pro přesvědčeného ekologistu příjemnou představou, šlo by o planetu bez jediného živočišného druhu, který je schopný vyjadřovat a sledovat nějaké hodnoty. Neexistoval by zde žádný tvor, který by měl schopnost hodnotit kvalitu svého životního prostředí.
Každý živočich se chová podle své přirozenosti a přizpůsobuje si své okolí svým potřebám. Oproti zvířatům, která se chovají jen instinktivně, jsme schopni své potřeby racionálně pojmenovat a cílevědomě podle nich jednat (nebo cílevědomě jednat proti nim, jak by si přáli ekologisté). Člověk si své okolí, své životní prostředí, musí přizpůsobovat v souladu se svými potřebami a cíli, v souladu se svými přáními a touhou po šťastném, spokojeném a co možná pohodlném životě. Bez této hnací síly by člověk nebyl schopný pozvednout sám sebe z hlubin divošství až k rozvinuté civilizaci.
Příroda je zde pro nás, a máme povinnost vůči nám samým brát si z ní vše, co potřebujeme. Ať už je touto potřebou produkce zboží, stavba dálnic, mrakodrapů nebo golfových hřišť nebo odpočinek v lese, vždy jde o vyjádření a sledování lidských hodnot. Environmentalisté si přejí, aby člověk své hodnoty popíral a soustavně je obětoval. Svými postoji pošlapávají automaticky nejen lidské snahy o využívání přírodních zdrojů v ekonomickém slova smyslu, ale i jakékoliv hodnocení přírody jako hodnoty - včetně zdroje potěšení, radosti a odpočinku. Ekologistům totiž nejde o životní prostředí v zájmu člověka. Jestliže ekologisté volají po návratu k přírodě, nepřejí si, aby se člověk z přírody těšil a měl z ní jakýkoliv prospěch. Jejich ideálem je panenská příroda s člověkem jako divokým zvířetem bojujícím o holý život. Neuvědomují si, že důvod, proč se dnes může člověk z přírody těšit, je ten, že se povznesl nad primitivní divošství, a příroda pro něj tedy není soupeřem a nepřítelem, ale zdrojem nejrozmanitějších hodnot.
Jestliže přirozené životní prostředí člověka znamená takové prostředí, kde se lidé mohou racionálně rozhodovat, definovat si své hodnoty a snažit se je získávat nebo uchovat, potom bránit lidem v takovém jednání znamená lidské životní prostředí poškozovat. Snahy ekologistů, jejich zelená propaganda, podněcování vládních regulací i rozdávání posměšných cen lidskou snahu o sledování hodnot všemožně očerňují. V konečném důsledku jsou to právě oni, kdo je pro životní prostředí člověka hrozbou.