Možná, že by bylo dobré se trochu zamyslet nad životem jejího zakladatele Karla IV. Tento panovník, z moci Boží rozmnožitel říše a římský císař, by se na náš spor možná díval poněkud jinak. Nevím, zda by souhlasil se současnými názory, že katedrála patří všemu lidu, tedy samozřejmě lidu pracujícímu, protože se domnívám, že chrám stavěl ku větší slávě a chvále Boží. Kdo si přečetl jeho životopis „Vita Caroli“, ví, jak Karlova víra a náboženství nabývala někdy až mystického charakteru. Ve svém životopise popisuje období mladosti. Chtěl bych říci, že v té době, kdy jeho císařská výsost začala chrám stavět a povolala do Prahy tehdejší nejlepší architekty, národ v tom slova smyslu, jako ho známe dnes, v podstatě neexistoval a označení „pracující lid“ už vůbec ne. Proto jej v posmrtném proslovu Vojtěch Raňkův z Ježova nazval jen „Pater Patriae“.
Češi jsou ve střední Evropě vyhlášení svým ateismem. Jeho kořeny tkví hlavně ve dvou věcech. Skoro 300 let pod bigotními katolickými Habsburky, tou druhou pak glorifikace husitství a jeho boje proti zlořádům církevním.
Husitské hnutí, a teď napíši něco, za co nebudu jistě chválen, je v této zemi jaksi nešťastně vzýváno a oslavováno už od dob Františka Palackého, jehož výklad převzala i první republika. Tehdy se husitská historie stala archetypem našeho středoevropského boje „proti všem“, Dovolil bych v té souvislosti připomenout, že prezident T. G. Masaryk byl hluboce věřící člověk, svědčí o tom mimo jiné jeho slova „Ježíš, ne Caesar“. Vše dovršili komunisté, kteří pod vedením „rudého dědy“, ministra kultury prof. Zdeňka Nejedlého, glorifikovali husity - vše postavili na třídním boji a udělali z husitství jakýsi předvoj revoluce.
Také naše dějepisectví před- i poúnorové většinou hodnotilo husitskou etapu velmi pozitivně. Byly snad výjimky – jako čtenář skvělého historika Josefa Pekaře, který se tak optimisticky ke straně husitské nestavěl. Hnutí zejména ve své poslední fázi rozsévalo spíše zkázu než naději. Potulovaly se zde roty “polem pracující“, které drancovaly, bořily a pálily. Toto nešťastné období vystihl jeden významný historik slovy: „Šťastné Lipany, které ukončily tuto zvůli.“
Vždy, když navštěvuji chrámy, katedrály, kostely, uvědomuji si, že existovali tři velcí škůdci Země české.
Prvním z nich byli husité, druhým Josef II. a třetím komunisté. (Někteří ještě udávají Švédy.)
Pokud navštívíte libovolný klášter či katedrálu, zjistíte, že byl nejprve roztřískán husity, později zrušen Josefem II. a zbytek dodělali komunisté.
Vrátím-li se zpět k otázce vlastnictví chrámu sv. Víta: ono s tím vracením budov je to v naší historii vůbec docela zajímavé. Rudolfinum vzniklo původně jako koncertní sál. Za první republiky se stalo sídlem parlamentu a svému původnímu poslání – hudbě – bylo navráceno nacisty, a to v roce 1942 díky skvělému houslistovi, rovněž aktivnímu sportovci, olympionikovi, obergruppenführerovi SS Reinhardu Heydrichovi...
Chvalme tedy Hospodina za to, že husité nám Svatého Víta nerozstříleli, Josef II. ho nezrušil a jen komunisté ho pouze znárodnili. Myslím si, že zde platí ono pověstné novozákonní: „Co je císařovo, nechte císaři, co je Božího, nechte Bohu.“