„Kriminalita byla menší, protože v policejním státě si většina lidí nedovolila ani u…. Socialismus ale rozšířil trestní zákoník o trestné činy jako pobuřování, opuštění republiky a významný § 132 - rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Lidi kradli jako straky, ale lze říci, že z nutnosti. Ne, že by neměli peníze třeba na kilo hřebíků, ale v obchodě je nedostali, tak si je vzali v práci. Konec konců, majetek patřil všem, tak si vlastně brali ze svého. Koho chytli, byl potrestán (obyčejný kmán). Kradení se postupně stalo národním zvykem, platilo heslo: "Kdo nekrade denně hodinu, okrádá sebe a svou rodinu."
Ti samí odborníci se vyjadřovali k tomuto tématu v dnešních podmínkách a jejich konstatování mě přivedlo k tomu, že jsem nabyl dojmu, že to heslo, o němž jsem se zmínil v úvodu, platí stále – ale v poněkud „dokonalejším“ provedení a dotýká se lidí podstatně více než „přikrádání“ z dob minulých. Píší:
„Jednou z nejpalčivějších otázek je tzv. tunelování - zákonem povolené rozkrádání národního majetku a jeho převádění na soukromá, zahraniční konta. Nejapné výmluvy politiků, že změna zákonodárství je příliš složitá a vyžadovala by dlouhý čas, je nesmysl.“
To jen tak pro ilustraci, protože se nehodlám pouštět do hodnocení a rozebírání tohoto tématu. Nicméně někdy v souvislosti s tímto „přemísťováním socialistického vlastnictví“, byla v minulosti řada až humorných situací, které byly skutečnými typickými českými „švejkovinami“.
Z řady různých historek mě rozesmála jedna, kterou mně vyprávěla moje kamarádka, zasloužilá a nejlepší pracovnice jednoho skladu, tehdy velikého a významného podniku. Protože je to už přes 35 let, dovolila mně o tom vyprávět s tím, abych pouze uspořádal myšlenky do nějakého logického sledu:
„Bydlela jsem v Jinonicích a měli jsme doma plno drůbeže, králíků aj. a ti všichni potřebovali poměrně dost krmení. Na naše platy nebylo zase krmení tak levné a ne vždy bylo k sehnání, tak jsme vymýšleli kde co, abychom si k nějakému krmení pomohli. Kolem Prahy bylo plno polí a na nich se pěstovalo mnoho „užitečných“ zemědělských plodin jako kukuřice, vojtěška, řepa a jiné. Šlo jen o to, jak vždycky nějaký „paběrek“ dopravit domů.
Pracovala jsem jako skladnice, která byla nenahraditelná, protože jsem sehnala úplně všechno. Hlavně náhradní díly do nákladních aut a jiné tehdy velmi nedostatkové zboží. Můj přítel byl řidič nákladního auta a u naší firmy byl považován za nejlepšího, takže ředitel mu mnoho dovolil. Měli jsme se s Pepíkem moc rádi a on mně neřekl jinak, než „Mudlinko“. Protože pořád jezdil kolem Prahy s Tatrou 138, měl přehled, kde co roste, a měl to přesně zapsáno v notýsku. Jednou Pepík přišel a říkal: „Mudlinko, u Hostivic sklízejí řepu, tak vymysli trasu!“ Podívala jsem se do požadavků a zjistila, že odtamtud mají na nás požadavek dvou malých větráčků. Pepík vzal Škodu 1203, napsala jsem příkaz k jízdě a už jsme vezli dva malé větráčky na místo. Na místě jsem se vyptávala šéfa podrobně na další požadavky a Pepík za našimi zády mezitím naložil řepu do dodávky, že „seděla“ až na dorazu a už jsme jeli domů. Jediné, čeho jsem se bála, aby mě nechytli policajti, protože já jsem byla na policejní služebně každou chvíli. Ale ne proto, že bych něco udělala, ale kvůli svému tatínkovi, který vždycky někde řekl něco protistátního, i když to byla hloupost, ale tehdy to bylo nebezpečné. Protože můj bývalý spolužák byl veliký straník, vždycky jsem šla za ním, aby to nějak „vyžehlil“. Většinou někam zavolal a když jsem přišla „orodovat“ za otce, tak nejprve dělali, že je to vážné, ale nakonec pohrozili a vše bylo v pořádku. Byla jsem tam každou chvíli, protože tatínek nedal „té hubě“ pokoj. Jednou řekl jednomu komunistovi: „Někdo holt střílel do lidí a já si střílím z lidí.“ A malér byl na světě. Už ve dveřích řekl náčelník: „Á jéje, slečna Jana.“ Ale protože to už bylo předem „ošetřeno“, tak to nakonec zase dobře dopadlo.
Ale jako naschvál se právě hned nato „semlelo“ několik věcí dohromady, jako by to ani nemohla být náhoda. Zrovna nám došlo všechno krmení najednou a já nutně potřebovala nakrmit zvířata. Pepík zjistil, že nad Vidoulema je vojtěška a říká: „Já vezmu Tatru a zmáknem to, je to kousek, tady nás nikdo nechytne.“ Vzali jsme takovou ohromnou plachtu, přivázali za rohy na korbu a jeli jsme. Přijeli jsme kamenitou strmou cestu až k poli, sundali kosu, rychle sekali vojtěšku a házeli na plachtu. V tom jsme zaslechli motor auta, které jelo nahoru po cestě rovnou k nám. Co teď? Honem jsme schovali kosu a Pepík křikl: „Mudlinko lehni si do auta a dej nohy z okýnka a já si lehnu k tobě, aby si mysleli, že jsou tu milenci.“ Auto přejelo a zastavilo kus za námi. Báli jsme se podívat, ale když se nic nedělo, pomalu jsme zdvihli hlavu a kus od nás stál pohřební vůz. Dva funebráci, celí v černém. My jsme se lekli, protože všechno jiné, ale toto jsme nečekali. Oni ale „s pietou“ vytáhli ven rakev. Ani jsme „nedutali“ a čekali, co se bude dít dál. Jeden z nich se podíval sem a tam, otevřel rakev, víko položil na zem, z rakve vyndal kosu a začal sekat. Druhý cpal vojtěšku do rakve. Když byla plná, zavřel víko, rakev dali do auta a důstojně odjeli. Když jsme se vzpamatovali a následně zasmáli, doplnili jsme plachtu jetelem a jeli. Ujeli jsme asi kilometr a…… najednou před námi červený terč a policejní hlídka. Krve by se ve mně nedořezal. Pepík přibrzdil a řekl: „Mudlinko vypadni, já to nějak vyřídím.“ Vyskočila jsem, aniž si mě všimli a šla jsem domů, ale byla jsem úplně mimo. Co Pepík? Vždyť to byla černá jízda a ještě k tomu s jetelem. Domů jsem přišla asi ve čtyři hodiny. Pořád jsem běhala sem tam. Bylo sedm večer a Pepík ještě nikde. Co s ním asi je? Nezavřeli ho? Později mně to podrobně vyprávěl.
Když policajti zjistili, že Pepík nemá ani příkaz k jízdě, ani papíry na vojtěšku, vzali ho i s autem na policejní stanici v Radlicích. „Tak pane řidiči, kde máte doklady o nákladu vozidla a příkaz k jízdě?“ „No co, nemám,“ musel přiznat Pepík. „Takže půjdete za náčelníkem!“ Pepíka přivedli ke kanceláři, zaklepali a vstoupili. Za stolem uprostřed seděl přísný kapitán. Než příslušník vznesl obvinění, kapitán se „rozsvítil“ a zvolal: „Pepo, co tady děláš?“ Byl to totiž Pepíkův spolužák a kamarád z mládí. Obrátil se na příslušníka a dal mu rozkaz: „Dojdi nám do hospody pro pivo a vem nám tam každýmu dva utopence.“ Povídali si při pivu a když bylo asi půl sedmé, Pepík řekl: „Já musím zavolat svojí Mudlince, ona bude mít strach.“ „Tak to ty chodíš s tou Janou, to je ženská jak řemen. Ta je tady pořád kvůli tátovi. Ale o ní se neboj, jen jí nech vydoutnat, ať si taky něco užije.“ Pepík přijel asi v osm hodin, vojtěšku jsme shodili a ještě jsme zavezli Tatru do práce. Nikdo na nic nepřišel, a tak jsme si až do noci o tom vyprávěli, ale už bez napnutých nervů.“
Je pravda, že krádež je krádež a tu bych nikdy nechtěl omlouvat, ani kdyby byla z nutnosti, ale pojal jsem to spíše jako vzpomínku na ta „švejkovská“ léta, kdy lidé sháněli kde co, takže podobné situace nebyly žádnou raritou. I když se situace manželů Bartáčkových z filmů Zítra to roztočíme drahoušku a Co je doma, to se počítá, pánové stále opakovala; ovšem pokaždé s jinými osobami, přesto každá z nich měla svá specifika a ta tvořila právě kolorit té doby.