Na pisoáru se ostražitě a nenápadně rozhlížím, zda jsem v bezpečí. Co kdyby…utíkat s rozepnutými kalhotami za lupičem, který se zmocnil mé tašky, není hezká představa.
Trochu podobně se cítím při výběru z bankomatu na rušné ulici. Stačilo by přece, aby zloděj drze chmátl po vybraných bankovkách v mé ruce a pak zdrhal. To by mi bylo hodně platné, že ho zachytil kamerový systém! Ani kdybych za ním utíkal, tak bych si moc nepomohl. Nejsem zrovna sprintér a ve zmatku místo „chyťte zloděje!“ bych asi vykřikoval svoje PIN, které si obsedantně opakuju v duchu při výběru z bankomatu, intimním to styku se světovým finančním trhem.
To, čeho se bojíme, se většinou nestane. Aspoň letadel by teda padalo víc, kdyby to platilo naopak. Ale nic neplatí absolutně. Moje bankomatová obava se stala skutečností, i když úplně jinak.
Ukládám vybrané bankovky do peněženky – chvíle co do bezbrannosti identická se zapínáním kalhot u mušle – a do zorného pole se mi vsune vousatá tvář.
„Ahoj,“ řekne ten, co ignoruje hranici mé intimity a diskrétní zónu bankomatu. Vousáč.
„Nazdar.“ Snažím se, aby můj hlas byl pln převahy a sebejistoty, ale asi zním jako Prasátko z medvídka Pú.
„No ahoj! Ty si na mě nepamatuješ? Přece Jarek. Šak sme se viděli. Naposled teda předloni, šak víš přece… tam… chodil tam i Karel a Mira…“
Něco mi blesklo hlavou: „Aha. V Přerově.“
„No jasně. V Přerově. Tam v té hospodě… tam jak sme chodili.“
„“V Grandu?“
„No jo, v Grandu. Ty vole, zrovna tam pojedu. Do Přerova.“
Vy všichni už víte, o co jde.A věděl bych to i já, kdybych to četl. Vlastně jsem to věděl i v tu chvíli, ale mé vědění bylo překryto mlhavým zmatkem, nejistotou. Ten člověk mi vážně někoho…no ne, nikoho mi nepřipomínal, ale… ale mohl by. Rozumíte? Klidně to mohl být známý. Zvláštní pocit. Ne nepříjemný. Co vám budu povídat, sami víte, jak se cítíte, když dobrého známého po dvou letech potkáte. Sice ho neznám, ale mezi přáteli se na takové maličkosti nehledí. No prostě zvláštní pocit, takové setkání. Jen někde v pozadí toho mého zvláštního pocitu chabě bliká obrázek králíčka, jak hypnotizován zírá na krajtu tygrovitou, ana ho ovíjí.
Tak dost! Jsem kriticky uvažující dospělý muž, situaci mám pevně v rukou. Je třeba reagovat adekvátně tomu. A proto řeknu: „A jak se máš?“
Můj protějšek vzdychne zhluboka: „Včera mě pustili. Su bez koruny. Puč mně neco.“
Má peněženka už je v bezpečí náprsní kapsy. Moje jistota stoupá. Projevuju se jako znalec této subkultury (chacha): „To ti nic nedali na cestu? Nemakals?“
„Ale makal. Jenomže včera sem to oslavil, že du dom…dyť víš. Dnes nemám na vlak. Aspoň dvě stovkyyyy. Co?“
Netáhlo z něj. Špinavý byl jenom trochu. A ten pohled! Jak by řekl Jan Karafiát: A ty oči tolik prosily!
„To ne,“ chtěl jsem říci, že tolik nemám. Ale on mě přece viděl, jak vybírám z bankomatu. Přece nebudu lhát…komu vlastně? Známému?
Špatně pochopil moje „to ne“: „Tak aspoň stovku. Šak ti to vrátím. V Grandu. Dyť víš, tam se uvidíme.“
„Neblbni. Nemám drobné.“
A sahám (opravdu!) pro peněženku do bezpečí náprsní kapsy. Kolem chodí lidé a jejich lhostejné pohledy kloužou po dvou kamarádech, kteří si tak hezky povídají. Sláva. Mezi většími bankovkami jsem našel padesátikorunu.
„No tak tady máš,“ tak zní drsný hlas kumpána, v nějž jsem se jaksi nepozorovaně změnil. Jarek je zklamaný jen chvilku. Pak se přiměřeně částce rozzáří. Poděkuje a ujistí mě o příštím setkání v Grandu. Pak odejde.
Odcházím taky na opačnou stranu a v chůzi vrtím hlavou. Nad tím, jak ten čas letí. Kde jsou ty roky, kdy jsem se scházel u piva v zakouřeném Grandu se svými kamarády? V Grandu, který však byl v úplně jiném městě než v Přerově. Přerovem jsem vždycky jenom projížděl. Nevím, jestli je tam hospoda toho jména. Pokud ano, nikdy jsem v ní neseděl. A nejspíš v ní neseděl ani můj čerstvý padesátikorunový dlužník. Protože, buď k sobě otevřený, člověče, ten vousáč z tebe udělal vola. Je to jasné od začátku. Když teda potlačím tu malou jiskřičku nejistoty. Že třeba ano, znali jsme se, zapomněl jsem, přece by nelhal. A Přerov? No, on myslel to jiné město, to moje město, kde Grand skutečně stojí. Jenom se spletl.
Tak jako ten důchodce, co si několik hodin myslel, že ten člověk, co si odnesl jeho sto tisíc, je přece nemohl ukrást. Vždyť říkal, že je můj synovec…jenom jméno svého tatínka, mého bratra, spletl…i když…já vlastně žádného bratra nemám…pomoc!
Ale já jsem nepřišel o sto tisíc. Padesátka není moc. A něco jsem za to dostal. Ba ne. Já nejsem vůl. Já jsem byl divák. Divadlo jednoho herce a jednoho diváka v exteriéru města. Ten člověk vystřihl jedinečnou etudu…
No dobře, tak ze mě udělal vola. No a co? Proč se ještě teď cítím pobaveně a vůbec ne ukřivděně? Na rozdíl třeba od… no prostě asi všichni jsme někdy naslouchali politikům. Třeba před volbami. Politickým stranám a jejich mluvčím. Programům a slibům. Nepřišli byste raději o padesátku? I kdyby ze mě ten člověk toho vola trochu udělal? Navíc mi to od té doby denně nepřipomíná, jak mě doběhl. Je diskrétní.
A pořád je tu možnost, že se vypravím do Přerova, najdu hospodu Grand, přistoupím k vousatému Jarkovi a důvěrně (jak se to patří mezi starými známými) poklepu mu na rameno a řeknu: „Ahoj! Dlužíš mně pajcku. Pamatuješ? Viděli sme se loni. V Brně, u bankomatu …šak víš.“
A jestli se zatváří a řekne: „Ty vole. V Brně sem já nikdy nebyl. Ani nevim, že by tam byl nejaký bankomat!“ tak má u mě další padesátku.
Brno