Dnes jsou naštěstí zákony snadno přístupné - stačí chvilka. Viz zde.
Novela trestního zákona chrání především oběti trestných činů - viz případ týraných chlapců z kauzy Kuřim. Prospěla jim snad medializace, díky níž celý národ ví, jak klečeli svázání v komoře? Tento záměr novely je tak logický a samozřejmý, že spíše je otázka, proč schválení trvalo celý rok. (Vláda předložila sněmovně návrh zákona 27. 2. 2008, prezident zákon podepsal 16. 2. 2009.).
Odstavec, který novinářům zřejmě nejvíce vadí:
§ 8c
Pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem.
Přeloženo do lidské řeči: nesmi se napsat do novin (televize a pod.), že pan Novák - zatím neodsouzený a možná zcela nevinný člověk (přičemž na základě mediální zprávy bude konkrétně určený nebo určitelný na základě souvislosti) -
1. je či bude odposloucháván,
2. že volal na čísla X a Y a Z,
3. o čem hovořil telefonem s panem A a B a s paní C a D.
To neplatí, byly-li uvedené skutečnosti použity jako důkaz před soudem .
Všimněme si především bodu 3. Použije-li policie při vyšetřování jednoho podezřelého odposlech, používá velmi výjimečný kanál na získání informací. O jeho výjimečnosti svědčí to, že ho policie může použít až po povolení soudem - a to k objasnění konkrétního podezření z trestného činu.
Odposlech ale zároveň odposlechne a zaznamená hovory mnoha nevinných lidí, kteří prostě s dotyčným náhodou telefonovali.
Někteří novináři tyto - náhodou získané - údaje chtějí zveřejňovat. Odposlech je široký kanál zpráv, lidé přeci telefonují s mnoha dalšími. Každý, kdo zatelefonoval, je podezřelý? Ne nezávislý soud, ale novinář - bažící po senzaci a pracující podle pokynů a ve mzdě svého zaměstnavatele - posoudí, co zveřejnit, komu uškodit a komu pomoci?
Co když pan A náhodou mluvil s někým tak nejasně, že to může být podezřelé?! Zveřejnit? Například: "Pan A mluvil s panem Moravou, že mu přiveze 3 kapříky." To bude citace holého faktu, protože v odposlechu to tak bude. Není to tedy lež, pan A se nemůže soudně bránit, že to neřekl. A poté v tisku jakoby náhodou následuje úvaha, co jsou to kapříci, co je pět na stole v českých, atd. Vyznění je pak na libovůli novináře či toho, kdo ho platí.
Kdo je ten zlý pan A, aby bylo potřebí - v zájmu demokracie a v zájmu lidu nebo v zájmu zvýšení sledovanosti televize a v zájmu zvýšení zisku vydavatele novin - toto zveřejnit?
Kdo posoudí vinu, když ne soud? Snad novináři? Jistěže ne. A proto je tu onen zákon.
Pokud vám není úplně zřejmé, o co jde, dosaďte si za jméno pana A své vlastní příjmení.