Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Proč někdo rád vzpomíná na staré časy?

14.2.2009

Právě jsem přemýšlel o jednom námětu pro článek, a najednou čtu článek pana Neffa „Zlatá padesátá“ a v něm jsem se dočetl právě o tom, co jsem chtěl psát já. Samozřejmě ne o všem, ale právě o tom sportovním pytli, který se stal velkým hitem mezi mládeží. Mám takový mlhavý dojem, že pocházel od americké armády, a byl tmavě zelený, zkrátka khaki. Jsem o pět let starší než pan Neff, což není moc, takže v něčem máme asi zážitky podobné. Ale co se týká toho pytle: když to začalo „letět“, byl jsem úplně nemocný, abych ho měl. Moje matka byla švadlena, a tak mně pytel ušila, a hlavně – ze silné zelené látky. Do dna jsem dal tvrdý papír a začalo shánění nášivek. Po velmi náročném „výměnném obchodu“, jsem získal asi 8-10 nášivek s různými náměty a přišil jsem si je sám. Některé byly i se skautskými motivy, takže jsem měl kvůli tomu problémy. Nicméně, když si to teď vybavím, tak nevím, zda by takovou radost z něčeho tak prostého, dnes vůbec někdo měl.

Ale já se tedy zmíním o jiných věcech, které přinášely v tehdejší době radost, přestože těch hmotných věcí zdaleka tolik nebylo.

„No jo, vaše generace pořád vzpomíná na staré časy, ale to už je pryč. Dnes je úplně jiný život a o dnešní technice se vám ani nezdálo.“ Tento výrok jsem už slyšel několikrát, i když pokaždé trochu v jiné podobě.

I když vždy starší generace kritizovala tu mladou, jak to bývá, přece jen dnes je to poněkud jiné. Četl jsem jeden výrok, který řekl jistý vědec, který posuzoval technický pokrok. Ten řekl: „ Za posledních padesát let udělalo lidstvo technický pokrok jako za posledních padesát století.“ I když to bylo řečeno už před rokem 2000, je to stále aktuální. Mohl bych se samozřejmě zeptat a těžko by mi odporoval: „Jaký pokrok lidstvo udělalo v lidských vztazích?“. To ale nechci nyní rozebírat.

Spíše jsem se zamyslel a taky prozkoumal, čím jsme se zabývali asi tak před padesáti lety v oblasti techniky z hlediska různého kutilství. Ptal jsem se některých známých, o nichž vím, že v tomto směru měli zkušenosti.

Začnu sám sebou. Tehdy začalo takové období radioamatérů. V časopise pro mladé byl návod na krystalku. Začal jsem shánět různé součástky (tehdy nebyla možnost jít prostě do obchodu a koupit si vše potřebné). Ale přesto: hlavní součástku, „krystal“, jsem sehnal v obchodě pro radioamatéry na Václavském náměstí. Pak jsem sháněl ostatní věci, hlavně sluchátka, která běžně k dostání nebyla, a začal jsem to dávat dohromady. Vrtal díry do bakelitové krabičky a osazoval těch pár součástí. Pak jsem vlezl na půdu a spustil dolů do okna drát jako anténu. Krystalka byla hotová (žádná baterie nebyla zapotřebí). Zastrčil jsem „banánek“ do zdířky, nasadil sluchátka a ve skleněném válečku, kde byl krystal, jsem se dotýkal vestavěným drátkem krystalu. Najednou jsem zaslechl poměrně silnou hudbu a pak hlas komentátora. Byl jsem celý bez sebe. Jak je to možné? Jak to, že jsem vyrobil sám něco, co funguje? Myslím, že radost, kterou jsem tehdy prožil, dnes neprožije mladý, který má nový mobil či novou počítačovou hru, protože je to většinou konzument.

Později jsem přešel na stavbu malého rádia Sonoreta RV 12 podle návodu pro radioamatéry. Hlavní elektronka nebyla běžně k dostání, protože byla z vyřazených vojenských zásob, a tak se musela sehnat v bazaru. Radost, kterou tento trpasličí přijímač přinesl, neznala mezí. Takže ano, na toto vzpomínám skutečně rád. Později jsem se začal zabývat jinými koníčky, ale to nyní stačí.

Jeden z mých kamarádů byl členem velké rodiny leteckých modelářů. Začal prostými modely, které zase tak prosté nebyly, protože vyžadovaly velkou zručnost. Udělal skelet z balzového dřeva, to polepil takovým specielním papírem, který se po namočení vypnul. Do středu instaloval vrtuli s háčkem, na který se dal svazek gumiček. Na místě se vrtule ručně točila, a natahovala tak gumičky. Když bylo vše připraveno, hodil model klouzavým pohybem a vrtule se roztočila. Odměnou byl nádherný let, který ovšem někdy skončil pádem a práce začala znova. Nechci zde popisovat to těžké shánění komponentů včetně vrtule, ale to patřilo k dobrodružství s tím spojenému.

Později jsem byl svědkem, jak pokročil k letadlům motorovým. Obdivoval jsem tu zručnost, které dosáhl, a fascinoval mě malý spalovací motorek, který běžel na ricinový olej. Ovšem letadlo bylo uchycena dvěma dlouhými lanky za křídlo, a tak majitel stál uprostřed a letadlo létalo dokola, dokud nespotřebovalo palivo. Na těchto setkáních se konal výměnný obchod součástek a mě vždy zajímaly právě ty motorky, které byly tak miniaturní a měly takový výkon. Dá se říci, že kromě motorků, které musely být vyrobeny nějakou firmou, se téměř vše ostatní dělalo ručně.

Ovšem automobily, to už bylo svým způsobem poněkud obtížnější, ale také dražší. Nicméně auta v padesátých a šedesátých letech už byla trochu modernější, a tak pro automobilové kutily byla k dispozici auta starší. Svůj příběh se starou Pikolou jsem popsal v článcích Praga Piccolo a naše rodina a Jak žíznivá Pikola zachránila život, které vyšly 4. a 11. listopadu 2006.

Obrátil jsem se na pár přátel, o nichž jsem věděl, že se tímto koníčkem zabývali, a vybral jsem jeden příběh, který mi připadal takový typický i pro mentalitu našeho národa.

Jeden můj přítel, který je už mnoho let v cizině a nyní bydlí na „druhém konci světa“, kde je úspěšným podnikatelem, mně napsal své vzpomínky na mládí, kdy se svým otcem nadšeně pracovali „ve dne v noci“ na těchto motoristických klenotech:

„My jsme s otcem nebyli tak zruční jako někteří jiní kutilové, kteří své stroje přivedly takřka k dokonalosti. Tito lidé trávili tisíce hodin v garážích a sháněním různých součástek, z nichž některé vyráběli i sami „na koleně“.

Ke svému prvnímu, skutečnému, modernímu automobilu jsem se dostal až po návratu ze studií ve Francii a Británii. Měl jsem jich od té doby mnoho, ale k žádnému jsem nikdy nepřilnul jako k těm Aerovkám 30 a 50, Wandereru, Fordu V8, kabrioletu BMW 326, Tatře 87, Tatře 12, Tatře 57 – Hadimršce či staré úžasné Hispano-Suiza.

K tomu, že jsme je nakonec postupně prodali, nás nepřinutila žádná nouze, protože bychom raději nejedli, než je dali z „ruky“. Paradoxně nás k tomu donutil náš soused, závistivec, který si pořídil Moskvič 408 a pro naše „miláčky“, parkující za sebou neměl pochopení, protože jsme se mu zdáli příliš movití. Uspěl – samozřejmě přes uliční výbor. Otec jako ministerský úředník volil cestu klidu, a tak šly naše vozy postupně z domu. Nikoho nenapadlo, jakou cenu museli zaplatit ti, kteří si tyto vozy pořídili. Některé tyto klenoty původně ležely v kopřivách, zahradách a jiných nehostinných místech. Koupily se za pár stovek, ale pak začala cesta lidského nadšení, umu, vynalézavosti a urputnosti a to pochopí jen ten, kdo tomu rozumí.

Obyčejně nejdřív zůstal stát před domem rám a ostatní věci pobývaly na půdě a ve sklepě v krabicích. Sháněly se obrázky, jak to původně vypadalo a celé noci se přemýšlelo, kde součástku najít, jak ji vyrobit - a to vše za „rozumný peníz“. A nakonec se z torza, které stálo před domem, „vyloupl“ funkční krasavec.

Mrzelo mě ještě léta, že jsme ty vozy dali pryč. Byly dokladem mnoha technických dokonalostí a jednoduchých technických řešení, jejichž odhalováním jsem dostal úžasnou školu v oboru strojírenství a mechaniky.

Samozřejmě při našich pracích kraloval můj otec, který měl znalosti soustružníka a specialisty na opravy bugatek. Hádali jsme se, přeli, dostal jsem často právem nadávek do „uspěchaných a nešikovných kopyt“. Ale vše bylo rázem zapomenuto, když jsme provizorně dali do auta bedýnky na sezení a ještě bez oken a dveří, jen tak v holé a očesané karoserii vyrazili na zkušební kolečko k Ďáblickému háji a do Kbel nebo do Chaber a motor „ševelil“ a brzdy brzdily.

Jednou jsme dali dohromady Aero 30, dvoutaktní čtyřválec o obsahu 1000 cm. Ještě nedostrojenou, s bedýnkami místo sedadel jsme vyjeli na zkušební jízdu. V tom „opojení“ jsme dojeli v noci až na Letenskou pláň, kde nám udivená policejní hlídka naměřila rychlost 140 km/hod. Tvrdili jsme, že to určitě musí být chybně změřeno, protože takový starý, ošklivý a nedostrojený „hadraplán“ nemůže takové rychlosti dosáhnout. Ale věděli jsme, že je to možné, takže ta pokuta, která nám byla vyměřena, byla cenou za měření úspěšnosti naší práce. Při návratu mi otec v zahradní restauraci „Na Vyhlídce“ poprvé poručil pivo a společně jsme spláchli tu smůlu kontroly a radost, že se naše práce povedla.“

Vybral jsem tento příběh proto, že mně byl blízký, i když odbornost mého otce a má šikovnost nedosahovaly takových kvalit jako u uvedeného příběhu. Nicméně naše společné práce na staré pragovce také skončily, když můj otec jako ministerský úředník byl označen za politicky nespolehlivého a musel odejít pracovat mimo Prahu.

Myslím, že přes všechna negativa, která jsme v těchto letech zažívali, máme mnoho hezkých vzpomínek a právě proto mnoho lidí rádo vzpomíná na staré časy, přesto, že zažili i mnoho negativního, o němž dnešní generace nemá ani ponětí.



zpět na článek