Každý by si měl najít čas a zavzpomínat. Ovšem já vzpomínkám nedovedu poručit a přicházejí samy od sebe a někdy i nevhod nebo jsou vyvolány nějakým vnějším podnětem, a tehdy vidím před sebou věci a události, jako by to bylo včera.
Jistě jste zaregistrovali naše logo pro předsednictví v EU. Ovšem nové logo si nechalo vytvořit i město Ostrava. A jak vypadá? Následovně OSTRAVA!!! Považte, stálo pouze 1 800 000 Kč.
Tvůrcem loga je Aleš Najbrt s Borisem Melušem, ze studia Najbrt. V ostravském tisku se o logu dost psalo, protože vyvolalo rozporuplné reakce, třeba: „Od heraldického znaku k logu“, „Proč Ostrava potřebuje logo“, „Dlouhé hledání“ atd. Byl zde i rozhovor s Alešem Najbrtem, kde padla otázka: „ Proč tři vykřičníky?“ Odpověď zněla docela logicky: „Protože tři jsou více než jeden.“ Logo je údajně netradiční, trochu provokativní, proto zaujme, vyjadřuje sebevědomí, energií a nezaměnitelný smysl pro humor tohoto regionu.
Právě ty tři vykřičníky ve mně vyvolaly vzpomínky, řekněme na bezvýznamné lidí, na které si, pravděpodobně mimo mne, dnes již nikdo nevzpomene a stali se pouhou součásti statistického čísla udávajícího, kolik občanů měla v šedesátých létech minulého století okrajová čtvrt Ostravy.
Pan Adámek
bydlel naproti mému dědečkovi v přízemním domku a v době, kdy jsem u dědečka pobýval, byl domek už mnoho let neudržovaný, přičemž spodní vlhkost udělala své. Střecha byla jakoby v nepoměru se zděnou části, protože byla oproti ní podstatně mohutnější a tím vyvolávala dojem dominantnosti, což ještě umocňovaly maličká, křížem zamřížovaná okna.
Později jsem se dověděl, že předtím, než se nastěhoval do tohoto zanedbaného domku, vlastnil honosnou vilu poblíž Sadové ulice, což byla čtvrť, kde bydlela ostravská honorace. A je takovou zajímavosti, že za války zde bydlel i Schindler. Nic vám to jméno neříká? A říká vám něco světoznámý film „Schindlerův seznam“? Ano, přesně tento Schindler bydlel na Sadové ulici v Ostravě. Další zajímavostí je tvrzení místního historika pana Boráka, že skutečná role Schindlera je daleko vzdálena od té filmové.
Pohled lidí na pana Adámka byl jednoznačný, je to blázen. V čem jeho abnormalita spočívala? Nebyl blázen v tom pravém slova smyslu, naopak udivoval výjimečnými znalostmi, ovšem čas od času třeba prohlásil: „K tomu já vám nic neřeknu, musíme počkat, až se vrátí můj syn.“ Přičemž všichni věděli, že syn se nevrátí. Celé příbuzenstvo pana Adámka bylo Němci za okupace povražděno a zůstal pouze on sám. Posledním popraveným byl právě jeho syn a až z vyprávění jsem se dověděl, že jeho ženě z toho „puklo žalem srdce“ a pan Adámek se pomátl. Většina lidí panem Adámkem opovrhovala, svůj názor doprovázeli významným poklepáním si prstem na čelo. Stejné přesvědčení jsme sdíleli i my kluci a rádi jsme si z něho utahovali a dělali mu různé naschvály, až do doby, kdy nám do duše promluvila paní Španielová.
Paní Španielová
byla duší jediného kina v okolí a zhlédnout film, na který již nebyly lístky nebo šlo o nepřístupný film, bylo bez její pomoci vyloučeno. Počkejte, s tím kinem bych přeháněl. Naše kino nemělo ani jméno, bylo to prostě Kino. Šlo o větší místnost bez sklonu podlahy a nebyly zde ani sedadla jako v kině, ale obyčejné židle, před představením seřazené, po představení rozházené. Kino bylo narychlo zřízeno pro kulturní vyžití brigádníků, kteří zde budovali první stavbu socialismu, Novou Huť Klementa Gotvalda. Ovšem brigádnici o kino valný zájem neměli, volný čas trávili v místních putykách, takže návštěvníky tvořili hlavně místní lidé.
Promítací plátno dělilo místnost na dvě části. Jedna bylo hlediště a druhá byl vlastně malý prostor za plátnem, přístupny z boku dveřmi s okénkem, z kterého paní Španielová prodávala vstupenky. Tato místnůstka zároveň sloužila i jako sklad všeho možného a sem nás paní Španielová tajně před představením pustila, aby nás nezahlédl třeba nějaký učitel nebo rodič.
Nevím, jestli je to běžné, ale film na plátně našeho kina šlo shlédnout i ze zadní strany. Samozřejmě, že film jsme viděli jako v zrcadle, a protože tehdy nebyly z velké většiny cizí filmy dabované a na plátně běžely titulky, museli jsme se naučit číst zprava doleva obrácené písmo. Kino mělo pouze jeden promítací přístroj a než byl nasazen další kotouč, následovala malá technická přestávka. Na tuto dobu jsme se schovali pod stůl, pod který nebylo vidět, protože za paní Španielovou do pokladny chodili lidé na kus řeči. Kdy se máme schovat, jsme poznali podle toho, že v rohu filmu se objevilo světlé kolečko nebo čtvereček, který signalizoval konec cívky. Paní Španielová byla pro nás dobrá víla, které jsme si museli vážit, a právě ona vyslechla, jak se domlouváme provést panu Adámkovi nějakou lumpárnu.
Její kázání začalo: „Chcete chodit do kina? Tak mě teď vy bando neřádů poslouchejte!“ A my vyslechli příběh pana Adámka, který byl údajně před válkou známou osobností, snad dokonce lékařem. Ovšem někdo z jeho rodiny se za okupace něčeho dopustil vůči Němcům a následně všichni jeho příbuzní skončili v koncentračních táborech. Důvod nám paní Španielová možná řekla, ale už si ho nepamatuji. Ono stačilo veřejně vyprávět vtip o Němcích nebo poslouchat zahraniční rozhlas a celé rodiny měly o budoucnost postaráno. Samozřejmě, že v tomto případě nešlo o kolektivní vinu, kterou údajně uplatnili Češi vůči místním Němcům po válce, ale šlo o německou důkladnost, protože když oni odsunuli lidí, tak to provedli skutečně způsobem důsledným.
Ovšem pan Adámek měl štěstí. Syna shodou okolností na gestapu vyslýchal nějaký Schlinger a ten zjistil, že jeho otec je jeho bývalým spolužákem z gymnasia. Ostatně na gestapu pracovalo hodně místních Němců, důvod byl zřejmý, jednak znali jazyk, ale i mentalitu místních lidí. Takže gestapák Schlinger si pozval spolužáka Adámka, srdečně zavzpomínali na klukovská léta a ze staré známosti mu slíbil, že syna propustí, ale pan Adámek se musí zavázat spolupracovat s gestapem jako konfident. Samozřejmě, co ten by v případě svého jediného syna neslíbil. Mimo jiné, budova gestapa stále stojí a najdete ji po levé straně vedle vchodu do Městské nemocnice na Fifejdách.
Skutečně, gestapo syna pustilo. Pan Adámek rovněž dodržel, k čemu se zavázal, a začal navštěvovat veřejná místa. Na klopu si připnul nějaký fašistický odznak a na rukáv si nasadil pásku s hákovým křížem, což mělo za následek, že lidé, když ho jen uviděli, ihned se rozešli, ale to byl jeho záměr. Ovšem přepočítal se, jeho chování nezůstalo kamarádovi a spolužákovi utajeno a syn byl gestapem znova zatčen a poslán do koncentračního tábora z kterého se již nevrátil. Pan Adámek marně prosil, aby mohl sdílet stejný osud se svým synem. Ovšem gestapák Schlinger dobře věděl, že větším trestem než smrt, bude pro něho život, proto mu „jen“ zkonfiskovali majetek a tak se pan Adámek, ještě za války, ocitl v ruině domku na okraji Ostravy. Po válce by majetek získal zpět, ale o nic ani nepožádal, možná už mu na majetku nezáleželo? Závěr paní Španielové byl, že jeho pomatení mysli bylo božím darem, protože bůh tím zmenšil utrpení, které mu připravili naši němečtí spoluobčané.
My kluci jsme si přestali z něho utahovat a dokonce jsme se spřátelili a on nám na oplátku začal půjčovat knížky, které mu asi zůstaly po synovi, protože to byla ta pravá klukovská četba sestávající z dobrodružných knih počínaje Foglarem, Julesem Vernem, cestopisy, rodokapsy, dodnes si pamatuji i některé názvy jako „Na západ od Pekosu,“ „Rytíři z pastvin“ a mnoho dalších.
Nevím proč, ale získal jsem si jeho důvěru a posléze jsem se dostal i do jeho domu a to bylo něco! Tolik haraburdí, jsem ještě neviděl. Nebylo to dílem pana Adámka, ten si toho moc nepřinesl, ale někoho, kdo zde bydlel dříve. Nevím jak to vše popsat, díval jsem se očima asi desetiletého kluka a první, co mi padlo do oka, byl pro mě klenot. Byla to obrovská parní lokomotiva, která stála na kredenci a byla vypracovaná snad do všech detailů, měla i tendr naplněný uhlím. Pan Adámek si všiml mého zájmu: „Tu mám připravenou pro syna jako překvapení. Ostatně, měl by se co nevidět vrátit, vždyť je to už doba, co je pryč z domu, už je dospělým člověkem a měl by si uvědomit, že já zde nebudu věčně!“ Nevěnoval jsem valnou pozornost tomu, co pan Adámek dál říká, a věnoval jsem se věšáku, kde kruh určený pro deštníky byl plný šavlí. Tyhle mi patřit, tak je rozdám, nebo raději ne, jenom bych je půjčil klukům a hráli bychom si na vojáky.
V dalších prostorách byla stará jízdní kola, všiml jsem si, že jedno mělo zvonek na řetízek, za který se potáhlo, zvonek se opřel o přední kolo, asi jako dynamo pro světlo, a při jízdě zvonil. Na motocyklu, který se tam rovněž nacházel, mě zaujalo, že místo řetězu měl řemen, což mi jako klukovi připadalo směšné. Byl zde dětský kočárek s panenkou, šlapací auto, různé piksle od všeho možného, od olejů, kávy, koření, sklenice různých tvarů, vývěsní štíty, různý nábytek a nevím co ještě. Z chodby jsme přešli na půdu, která měla jakoby dvě patra. Válely se zde obrazy, sošky, oblečení, vzpomínám si na cylindr s frakem visící na nějakém paroží, byl tam gramofon na kliku a ne jeden, byla tam stará rádia i miniaturní šicí stroj, který neměl pedál, ale točilo se kličkou. Stály tu obrovské stojací hodiny s velkými závažími, jiné hodiny ležely na zemi, bylo zde neuvěřitelné množství novin, časopisů a knih. Knihy byly uložené v regálech nebo jen tak volně pohozené. Co bylo v patře, kam se lezlo po žebříku nevím, ale pohledem se dalo zjistit, že je plné.
Pan Adámek vlastnil i různé sbírky. Měl almaru alb s poštovními známkami, sbírku hlavolamů, které i dědovi půjčoval. Vzpomínám si na pět kostek, kde každá strana měla jinou barvu a musely se seřadit do linie tak, aby v každé řadě byly vždy různé barvy. Můj dědeček si opsal od něho takovou zajímavost, jmenovalo se to „Pravdomluvec“. Byla to knížečka, kde byly otázky, mohlo jich být snad dvacet, jako: Mám se oženit? Nebo třeba: Mám se vydat na cesty? Na které jste po hození kostkou a dle čísla, které padlo, mohli v knize nalistovati odpověď. Vše ale bylo složitější, protože po prvním hození se třeba objevilo: Odpověď ti dá moudrá Adéla. Ale nedala, dozvěděli jste se: Nemohu ti radu dáti, Ctirada se musíš ptáti. A tak to šlo několikrát, až do konečné odpovědi.
Víte, dnes v době počítačových her je takový „Pravdomluvec“ a s ním různé hlavolamy jakoby by pocházely ze středověku a pro mnohé je nepochopitelné, že se tím dokázala bavit večer celá rodina. Vyprávět někomu, že na Ostravsku lidé skoro každý večer svítili petrolejkou, protože se vypínala elektřina, aby mohla NHKG vyrábět ocel, je rovněž k nepochopení.
Ostravské logo
Dosti vzpomínek, vraťme se k novému ostravskému logu. Mimo jiné měl pan Adámek knihy pojednávající o společenském chování. Samozřejmě, že mě jako kluka nezajímalo, co vyjádřím nějakou květinou, co znamená známka na dopise nalepená hlavou dolů anebo jak se váže motýlek. Z celé knihy mě zaujaly vlastně jen ty tři vykřičníky. A víte, co vzkazujete adresátovi, když větu ukončíte třemi vykřičníky? „Polib mi p...l“, takže můžeme konstatovat, že záměr se reklamní agentuře zdařil, logo je provokativní a říkejme, že vyjadřuje smyl pro humor, ale mezi námi, co by ti Ostravaci vlastně za ty prachy chtěli?
Epilog
Po smrti pana Adámka přijel buldozer a dům srovnal se zemí. Z domu stačili sousedé odnést slepice, králíky, někdo si vzal psíka a třeba i žebřík, protože ten se v „hospodárce“ vždy hodí, jak mi tenkrát řekla babička. Ale kdo by chtěl ty ostatní „capary“? K čemu by mu byly? Jenom místo v chalupě by zabíraly! Podobu pana Adámka si už nevybavuji, ale jako tenkrát vidím před sebou tu překrásnou lokomotivu, jak tam majestátně stojí a čeká na jeho syna, ta vám byla ...