Za rudochů se sice muselo volit jedině pro, dokonce i nadšené hýkání se v souvislosti s tím vyžadovalo, ale nesouhlasný hřmotný šepot, jenž se pak po volbách linul z pivem čpících kuchyní, ten nenechal žádná zvolená je-elita na pochybách, jak o nich doopravdy národ smýšlí. A pak přišel semiš a v patách s ním komplikace. Jedni začali volit proti modrým ptákům, druzí proti rudým růžím a ti, které míchlo, jak se to teď nahoře rychle střídá, a postupně ztráceli přehled, začali volit proti všem. Buď nějakého čerstvě vyjuklého mesiáše, anebo odjezd na chatu. A pak tu byli ti staří, ti, co je před dvaceti lety nebolely nohy, do schodů vyšli bez zadýchání, zuby měli v puse a ne ve sklenici na nočním stolku a posnídat mohli housku se salámem namísto současné hrsti prášků. Ti s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy a volili tak, jako by jim je tehdejší vládnoucí je-elita hned po své reinkarnaci mohla vrátit zpět. Spletli si totiž ty své osobní staré zlaté časy se starými rudými časy politickými. A když nevolili, tak alespoň vyprávěli pohádky svým vnukům. A vnuci, životní zkušenosti nemaje, snadno uvěřili zaprášeným legendám a volili po vzoru svých dědů. Jen ta spokojenost a pocit blahobytu pořád nikde.
A viník? No přece politik, protože není bůh. Není ani všemohoucí, ani vševědoucí, ani nekonečně milující a už vůbec ne křišťálově čistý. Ani takový být nemůže. Je totiž vydestilován ze surového rmutu své společnosti. No a když destilujete z toho, co použil k výrobě samohonky vojín Čonkin, jaký asi tak může být výsledný produkt? Myslím, že odpovídající původní surovině....
Politik není bůh. Politik je člověk, který je z našich peněz placen za to, že s radostí a ochotně utratí naše peníze za věci, které více či méně nepotřebujeme, a to takovým způsobem, aby mu z nich co nejvíc zbylo pro osobní spotřebu. Případně na potřeby jeho blízkých. Reciproční altruismus (v tuzemácku známý též pod pojmem jánabráchismus) je totiž základní strategií, která politikovi umožní dlouhodobější přežití. Vždycky to tak bylo, i dnes to tak je a vždycky to tak bude. To je totiž něco jako biologický zákon společnosti. Častá výměna může vést k tomu, že novému hráči bude nějaký čas trvat, než se na svém hřišti zorientuje, ale také k tomu, že starého nasyceného lva nahradíme mladou nenasytnou lvicí. Zkrátka - každá volba přináší své riziko. Stejně tak jako každá nevolba.
A jak z toho ven? Můžeme snížit počet politiků na nejnutnější minimum. I ti, co zbudou, budou krást, podvádět a zneužívat moc, ale čím jich bude méně, tím méně nás to bude bolet. A nebo můžeme změnit politiky. Jak? No tak, že změníme sebe. Když bude obecně společensky nepřípustné lhát, krást a zneužívat moc, tak to snad bude po čase nepřípustné i v politice. Jasně, že to druhé řešení je pohádka pro od reality odtržené snílky. Stejně jako fungující komunismus.......