Neviditelný Pes

VZPOMÍNKA: Měsíc československo-sovětského přátelství

17.11.2008

Svátek Velké říjnové socialistické revoluce. K němu bezprostředně se přimyká měsíc servility k východním bratřím, Měsíc československo-sovětského přátelství. Komunistické orgie, nepředstavitelná servilita k cizácké kultuře a politice džingischánů z Východu. Ze všech koutů, ze všech veřejných místností na nás útočí rudé násilí a ponižování lidství. Do nekonečna nám jsou představováni opilci včele s Uljanovem, jak pokořili neschopného cara. Do všech pórů nám vstupují viry nákazy z Aurory. Nelze se jim vyhnout, nelze se před nimi uzavřít. Ani doma ve vlastním bytě. Přijdou s rádiem, s televizí, se sepisovatelem závazků, který u vás zazvoní a bude chtít, abyste se upsali. Také pozvánkou na ohňostroje či kladení věnců. V divadle musí dávat ruské politické kusy jako daň režimu, v kinech se ctí ruské násilí. Všude plakáty, ve výkladních skříních je jich plno, zboží v obchodech málo.

Snad nejkomičtěji vypadá Lenin, když vykukuje z výlohy s masem a uzeninami. Rozměrný plakát zakrývá prázdné háky v prodejně. Frontě na bůček plakát jistě něco napoví. I u holiče. Vůdce revoluce je vlepován i se svou pleší mezi naondulované hlavy socialistických krasavic.

Na povinných schůzích organizací Národní fronty dostaneme okoralý chlebíček, přeslazený moučník a lepkavě odpornou limonádu.

Přišel za mnou František. To je ten kolega, kterého soudruzi vyhodili z fakulty: „Nemáš, prosím tě, poštovní známku? Ale bez Lenina. Potřebuji poslat dopis příteli do Ameriky. … Co by si o mně pomysleli, kdybych jim poslal tu holou palici.“

Nejinak tomu je ve školách. Bylo by neomluvitelné, kdyby škola opomněla na některé ze svých stěn vynechat upoutávku na leninskou ideu. A někteří kolegové si tento požadavek berou jako za svůj a k obecné zvrhlosti přidávají i kus zvrhlosti své. Lze je poznat. A tak revoluční odborový předák překvapuje tím, že získal plakát Lenina přímo z Moskvy. Předal mu jej okupační Rus. Mezi námi se chválil, že získal také od jednoho Rusa cennou rekvizitu pro upevnění internacionálního cítění jeho tabatěrku. Tím demonstruje svůj kladný vztah k ruskému socialismu.

Měsíc měsíců nastupuje, ale hlásí se u nás hned po bramborových brigádách. Obchází nás soudružka důvěrnice, kandidátka ke vstupu k nim. Musíme uzavřít socialistický závazek. Přivádí ji do nepříčetnosti, když hlásím: „Osm hodin a dvanáct minut odpracuji na opravách pomůcek. Dvě a čtvrt hodiny věnuji studiu sovětské kosmonautiky. …“ Nezná šedesátinnou soustavu a zlomky. Kolega Rohovský si dává závazek, že Pythagorovu větu probere místo za čtyři vyučovací hodiny, jen za tři. Pro numerické výpočty bude používat sčot.

Odevzdáváme přehled odebíraného tisku. Povinné je odebírat Rudé právo. Musíme to osobně doložit řediteli účtenkou z novinové služby. Mimořádně ponižující.

Jediný kolega Rohovský Rudé právo zatím neodebírá. Ale přitvrzuje. Má už o tom záznam v kádrovém spise. Zaznamenává se to na konci školního roku do hodnocení, jako nejdůležitější složka plnění pracovních úkolů. Loni dostal ultimátum: “Nutno se přihlásit k odběru stranického tisku!”

Rohovský kapituloval. Přihlásil se k odběru sobotního vydání. “Těch třicet haléřů do toho za týden vrazím. Ale pošťačce jsem říkal, že si noviny může nechat pro sebe. Přes práh bytu mi to nikdo nedá.” Při prověrce předložil potvrzenku o zaplacení. Prošlo mu to. Ihned po prověrce tisku požádal pošťačku, aby mu Rudé právo odhlásila. “Pane Rohovský,” sdělila pošťačka důvěrně, “dejte si pozor, my musíme všechna odhlášení Rudého práva hlásit zaměstnavateli. Těch třicet haléřů snad unesete. Vyhnete se nepříjemnostem.”

Když mi Rohovský sdělovat tuto skutečnost, byl velmi rozrušený, rozrušený k nepříčetnosti. Všechny žíly na obličeji měl vystouplé. Jeho nepříčetnost se stupňovala do nejvulgárněšího vyjadřování. „Udělali ze mne pacholka, ty kurvy.“ Proč to? Režim nad ním vyzrál. Nedovolí mu Rudé právo odhlásit. Nakonec i on, Rohovský, bude špendlit nástěnky, aby oslavil Leninovy mužíky.

A tak si vzpomeňme na scénku Švejka s polským generálem při inspekci latrín. Ano, tak, jak si nemohla rakouská generalita představit vojsko bez latrín, nemohla si vůdčí ideová fronta normalizátorů představit socialistického studenta bez nástěnky. Jejich představa byla, že student nebo žák denně ráno, v poledne a večer, před jídlem, po jídle a po použití záchodu upře svůj zrak na plochu se slévačem či umouněným horníkem, s pověšeným Leninem nebo alespoň Rusem v uniformě, který zrovna chrání mír proti imperialistickým zloduchům. Na plochu s převahou rudé. A student zapřemýšlí, zapřemýšlí dlouze a ještě těsněji se přimkne k rodné straně. To je ono! Vše je dobré, co v myšlenkách směřuje k rudé revoluci.

Avšak běda! Student přimaluje Leninovi vlasy, v ještě horším případě mu na pleš namaluje sprostý obrázek, ctěné soudružce vypíchá oči nebo mezi socialistické hrdiny připíchne málo oblečené slečny. Vznikne tak sice idea bližší mentalitě adolescenta, ale ideový vůdce je ponížen. Je jím ředitel, servilní kantor či, a co je nejhorší, iniciativní stranický pochop z OV KSČ. Někdo mu to donese. V každém sboru jsou placení informátoři. Průšvih je tady.

Vyšetřování, vyhrožování. Nic se nevyšetří, tak se vyhrožuje. Vyhozením, platem, přeřazením, ... a někdy se tak, bohužel, i stane. A nedivme se. Vůdce proletariátu celého světa s dámským znakem na pleši? To je svatokrádež!

U nás to máme vyřešeno elegantně. V nepravidelných intervalech se schází skupinka vedení školy a kolegů vlezdoprdelků, s legitimací i bez, a přepadají jednotlivé třídy za účelem kontroly výzdoby. Přijde to určitě i nyní v období adventu Října. O estetiku rozhodně nejde, protože stěny učeben jsou jak od prasat, ale dělá se inventura komunistických symbolů. Pravda, někteří, zpravidla soukmenovci, to vědí dopředu a stačí zareagovat, ale plebs zpravidla netuší nic. Stává se tak, že na druhý den se dozvíme, že jsme dostali pětku. To, prosím, není výmysl. U nás doopravdy dostávají třídní učitelé pětky. Dokonce s i vykřičníkem. Pětky z nástěnky!

Co to s třídním udělá, jsem mnohokrát na sobě vyzkoušel. Jdete ráno do školy a nic netušíte. Spíše vás napadá, zda uděláte v hodině pokus, či ne. Spíše vás napadá jak vyřešit problém ve třídě. Podle chování kolegů poznáte, že něco není v pořádku. Už s obavami vcházíte do sborovny. Zjišťujete, jak tam už postižení diskutují. A zjistíte, že jste postiženým. Na nástěnce vedle vašeho jména stojí: “5! bez ideového náboje, závadná, potrhaná!”. Myslí se nástěnka. Všimněte si laskavě, známkování číslicí i slovně. Vrchol pedagogiky. Také zjistíte, že režimní přicmrndovači mají jedničky a dvojky také, aby se neřeklo. Vůdčí síla ani nemůže mít známky jiné.

Při jednom takovém šoku jsem zjistil, že kolega Rohovský, který než se dostal ke slovu komunistická strana předeslal v soukromí tucet vulgárních slov, kolega, který byl se mnou solidární a dostával pětky se mnou, se usmíval. Je to kolega Rohovský. Dostal trojku, dostal z nástěnky dobře a je skoro úspěšný. I při přepadovce. V žádném případě jej nelze podezírat z privilegia, že o záměru kontroly byl uvědomen dříve.

Ptal jsem se ho, jak toho docílil. Opověděl: “Tobě to řeknu, ale zavazuji tě mlčením.” Slíbil jsem, a on pokračoval: “Vymyslel jsem universální nástěnku. Pro všechna výročí v roce, velká i malá. Dal jsem ji pod sklo a vyvěsil jsem ji. Však se běž podívat.” Vypnul se a nadýchnul, aby dodal: “Ta musí vydržet několik let.” Při pohledu na ni tam snad z ideového repertoáru strany bylo dopravdy všechno dohromady. Byla to opravdická výzdoba, nad kterou by estetik zaplakal. Lenin, Gottwald, Husák, dělník, kombajn, voják - Rus i náš, žena, Sovětský svaz, kladivo, hvězda, srp a heslo “Zůstaneme věrni odkazu slavného výročí.”

Zdálo by se, že už v podlézání Rusům není možné nic nového vymyslet. Omyl. Do kabinetu vstoupila ruštinářka Hana. S pláčem vyprávěla: „Ta kráva z krajského pedagogického ústavu vymyslela, že ruštináři zajistí, aby byli v hodinách i mimo ně oslovováni ruským způsobem. … Jméno a očestvo,“ dodala, když jsem nechápal. „A ten náš blbý Rus,“ to je zástupce ředitele pro politiku a ruštinu, „jí to schválil. … Otřesné! … Asi si půjdu hledat místo. Gano Cyrilovno si na sebe povolávat nenechám.“

Doopravdy, větší servilitu, než předvedla krajská chrastavá vedoucí ruštinářka, jsem nezaznamenal.

„Hano, jak ti mám pomoct? Pomohlo by ti, kdybych tě oslovoval Gano Konstantinovno?“

„Běž někam!“ Odešla.

Šel jsem do třídy. Ptám se: „Jak je to s tím očestvem?“

„Nám je to hloupé,“ pravily děti.

„Mně také.“

A tak skončil můj největší zážitek Měsíce přátelství. Bez očestva.

Pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele zaznamenal



zpět na článek