Říká se: za vším hledej ženu. S určitou nadsázkou se to dá říci i o nejčerstvější bulvární události související s Milanem Kunderou. Ze všech možných úhlů, počínaje světovými osobnostmi a konče hospodskými mluvky, je přetřásáno spisovatelovo údajné práskačství, aniž by si ovšem kdokoli připustil, že by to mohlo být od samého základu jinak.
Samo tvrzení skutečné protagonistky celé kauzy Ivy Militké, která v dávných - a jak se ukazuje ne tak vzdálených - padesátých letech skončila rozsudkem smrti, jediným podpůrným důkazem kauzy, tedy promiňte, vedle kusu papíru - jakéhosi neověřeného úředního cáru, kde ani není uvedeno číslo občanského průkazu údajného oznamovatele Kundery. V tomto světle tedy záležitost přinejmenším podivná. Obzvláště při vědomí skutečnosti, že sama oběť bolševické zvůle Miroslav Dvořáček byla přesvědčena o vině zmiňované ženy. Právě paní Iva měla být dle názoru agenta chodce oním udavačem, který jej vydal do rukou estébáků a zločinecké justice.
Fakt, že badatel Vojtěch Ripka neprostudoval a nekonfrontoval příslušné vyšetřovací a soudní spisy, patrně přičtěme příbuzenskému vztahu s paní Militkou. Ona je totiž podivná jedna záležitost, která by si zasluhovala trochu badatelské kritiky. Jak je možné v padesátých letech přechovávat kufr třídního nepřítele a „vlastizrádce“ Dvořáčka a neskončit přitom ve vazbě a před státním soudem? Tuto otázku si však nikdo neklade. Za napomáhání by byla studentka Militká odsouzena v době třídního běsnění nejméně na pět let do žaláře, či spíše komunistického koncentračního tábora.
Pan badatel Ripka se chová jako mnoho dnešních soudců, kteří rozhodují na základě svého přesvědčení. Ač nemají dostatek důkazů a mnohé skutečnosti svědčí ve prospěch obžalovaných. Doložit to lze výrokem pana Ripky v rozhovoru který poskytl tisku. Na otázku „V udání ale chybí policejní hlášení podepsané Milanem Kunderou. Jak vážně toto může zpochybnit vaše závěry?“ Odpovídá vševěd a badatel Ripka: “Nezpochybňuje ho. Někdy se protokoly dělaly, jindy ne. Nemám teď k dispozici žádný systém, který by tehdejší pravidla dokládal - pouze badatelské zkušenosti ředitele našeho ústavu Pavla Žáčka.“ Jak se dovídáme, badatelské zkušenosti ředitele ústavu nahrazují věcnost důkazů a domněnka se stává nezvratným důkazem.
Jako by na nás zavanul dávný dech totality padesátých let. Jakýsi esenbák uvede sice jméno, bydliště a datum narození udavače, ale číslo občanského průkazu - nejpodstatnější potvrzení totožnosti - nezapíše. Za totality, obzvláště té nejhlubší a nejtemnější, zcela nepředstavitelné a z badatele demokratické instituce se s prominutím stává nový, fundovaný a sofistikovaný práskač. Komu tato bretšnajdrovská horlivost vlastně slouží?
Předpokládám, že Iva Militká měla potřebný třídní původ, když směla v roce 1950 studovat na vysoké škole, a že se vší pravděpodobností byla i členkou inkubátoru budoucích komunistů, ČSM (pro neznalé: Československý svaz mládeže - velmi militantní komunistická mládežnická organizace). Musela také určitě vědět, co se pomahači třídního nepřítele stane.
Sám Ripka na jednu z otázek odpovídá: „...pokud by někdo nenahlásil trestný čin, tak mu hrozilo stíhání. A my z dostupných materiálů můžeme tvrdit, že Kundera věděl, že se v případě pana Dvořáčka jedná o hledaného emigranta a pravděpodobného agenta.“
Tak stejně i my, bez dostupných materiálu, můžeme dovodit, že Iva Militká věděla lépe než kdo jiný a na rozdíl od Kundery, že Dvořáček je hledanou osobou, která si přijde vyzvednout u ní schovaný kufr. Jakou hodnotu má dnešní tvrzení Ivy Militké, že svému milenci Miloslavu Dlaskovi sdělila, že k ní ten inkriminovaný večer nemá chodit, protože tam bude celostátně hledaný nepřítel státu? Jen hlupák a doby neznalý jedinec může uvěřit báchorce, že se jí před smrtí Dlaska přiznal, že to tehdy prásknul Kunderovi, a tudíž je logický závěr: Kundera vydal Dvořáčka do rukou komunistických zločinců. Argumentace pani Militké vykazuje stejný rukopis těch, kteří se chtějí vyvinit, a předkládají tedy důkazy, které nejsou ani irelevantní. Jsem toho častým svědkem v soudních síních. Zločinci se chtějí vyhnout spravedlivému trestu, obviňují druhé, mnohdy nevinné jedince a, světe div se, u soudu se jim dostává sluchu. Skuteční práskači, ať ti za války nebo ti po ní, udávali jaksi „inkognito“. Svého zvyku se nezbavili, nemohli, neboť jejich chlebodárci jim to nedovolili. Děje se tak dodnes.
Nevím, kolik je badateli Ripkovi, nevím, co dělal za totality. Vím však, že se dopustil něčeho, čeho se úředník instituce placené z peněz daňových poplatníků dopustit nesmí. Ba co víc, ani mu nenáleží, aby informace získané při svém zaměstnání, zveřejňoval jako soukromá osoba. Z instituce, proti které tolik brojili komunističtí a socialističtí zákonodárci, činí účelovou bulvární agenturu šířící temné stíny totalitní minulosti.
Autor je předsedou Spolku na podporu nezávislé justice - Šalamon