aneb Hledání smyslu života...
Dnešní svět je plný protikladů, názorových proudů, věrouk, politických cílů, užitečného i naprosto neužitečného zboží atd. V tomto „světovém guláši“ se dnes mnozí – zvláště mladí – lidé ztrácejí a v hledání sebe sama se často uchylují k myšlenkám, skupinám či prostředkům, které jsou v konečném důsledku škodlivé nejen pro ně, ale i pro jejich okolí. Děti jsou obrazem celé dnešní společnosti a z tohoto obrazu můžeme tušit, k jakému cíli spějeme a jaký má vlastně náš život smysl...
Stačí vyjít na ulici a podívat se mezi děti, které tam uvidíte. Desetileté holčičky s obarvenými vlasy a nalíčenýma očima, chlapci s účesy plnými různých ornamentů atd. K čemu je holčičkám líčení? K čemu je stylizace chlapců do rolí „drsňáků“? Copak přirozenost už nic neznamená? Že to tak nosit chtějí? Ale proč asi? Není to snad kvůli celospolečenským „normám“, které nutí každého se přizpůsobit, nebo zůstat zavržen? Není to kvůli rodičům, kteří do dětí projektují své představy?
Slovník používaný dnešní mládeží je plný násilí, brutality a vulgarismů, za něž by se styděl i mnohý starší člověk. Ale jak mluvíme my sami? Musíme si to přiznat – děti jsou jen obrazem předcházející generace a v dětské společnosti se kumulují myšlenky, postoje a názory jejich rodičů a rodičů jejich vrstevníků. Promítá se do nich celospolečenská situace dnešního globálního světa.
Pokud se mezi skupinu dosud slušných dětí vloudí např. chlapeček se slovníkem jako pověstný dlaždic, je velmi pravděpodobné, že se tento slovník a chování zmíněného chlapce uchytí i mezi ostatními ratolestmi. Nejde o nic hrozného, protože malé děti se prostě jen učí vše, co je nové – učí se napodobováním. Obvykle by měl stačit zásah rodiče a vysvětlení, že toto není správné. Horší situace však nastane, pokud se mezi dětské „slušňáky“ vloudí větší skupinka těch otrlejších nebo pokud má dokonce převahu. V každé skupině dětí totiž vždy existuje jistý boj o převahu – někdo je vůdčí typ, někdo podřízený, někdo přisluhovač „šéfa“, atd. Ve skupině narušené amorálními principy – aniž by tato ještě věděla, že je na tom něco špatného – se totiž všichni triumfují s tím, kdo přijde s něčím novým, a obvykle horším, než s tím co už je skupině známo. Slušnost se stává slabostí a tím, co se „nenosí“, takže chce-li jedinec ve skupině „přežít“, musí se přizpůsobit zvyklostem dané skupiny. A jelikož je pro většinu dětí horší možností být vyloučen ze skupiny a „nikam nepatřit“, tak se přizpůsobují.
Zde opravdu velmi záleží na schopnostech rodičů a síle jejich osobnosti korigovat chování a názory svých potomků. Bohužel – vzhledem k výše zmíněnému – se často stává, že právě rodiče jsou ti, u nichž děti nalézají ony první příklady agresivního chování a dalších neblahých vlivů, jež jsou ještě umocňovány sledováním násilných pořadů v médiích. Dospělému to tak možná nepřijde, ale stojí-li např. otec v autě s dítětem v koloně a křičí z okna na řidiče před sebou „Ty kok... zasr..., tak už se kur... pohni, šmejde“, tak zanechává na duši svého potomka hluboké rány, které deformují jeho osobnost špatným směrem.
Říká se, že „je to dobou“ a zčásti je to jistě pravda. Rodiče nemají na děti dostatek času, sami si mnohdy připadají o něco ochuzení a své vlastní frustrace pak řeší prostřednictvím svých dětí, nebo je na ně přenášejí. Tomu se zcela vyhnout nelze a vždy to tak bylo. Zdá se ovšem, že čím více možností a příležitostí jako lidstvo máme, tím méně s nimi umíme uvážlivě zacházet. V dřívějších dobách byly životní podmínky mnohdy mnohem horší, než je tomu u současných rodičů, ale přesto tito dokázaly vychovat ze svých dětí slušné a morální lidi. Zdá se však, jako by se současně s každou další generací tento stav zhoršoval, a není to myslím jen subjektivní vnímání světa, že dřívější doby jsou (v něčem) lepší, než ty současné.
Kam ten svět spěje? Tak tuto otázku si mnozí pokládáme a musíme si uvědomit, že bude-li nastoupená tendence pokračovat, pak je zcela jasné, že k úpadku společnosti jako celku. Nevychovaná generace „vychová“ další – ještě nevychovanější – generaci. Dřívější zábrany padnou a ve společnosti, kde mít sex „kdykoliv s kýmkoliv“ je téměř otázkou prestiže, se bude rodit stále více nechtěných a nežádaných dětí. Dětí, které nedostanou řádnou výchovu a které nebudou seznámeny ze zkušenostmi „dávných“ generací. Drogy, násilí a všechny ty směry jako EMO, nebo Pro-Ana a podobné, které se ve společnosti mladých lidí vyskytují, nejsou samostatným fenoménem, ale průvodním jevem degenerace společnosti jako celku. Je to zoufalý pokus patřit k nějaké skupině ve světě, kde jste nežádaný, navíc a na obtíž. Je to hledání smyslu života ve světě kde smysl není a kde se zdá, že jediným smyslem je zkáza a destrukce – ať už všeho kolem nás nebo vlastní.
Nedokážeme spolupracovat – to je bohužel často smutný fakt. Dělíme se do názorových proudů, menších říček a potůčků, z nichž všechny mezi sebou vzájemně soupeří a bojují. Neumíme spolupracovat – a proto se dnes stává, že se vůči sobě vyhrazujeme kvůli takovým malichernostem jako je kupříkladu styl hudby jíž posloucháme, jídlo které jíme, účes jaký nosíme, atd. I dříve se lidstvo dělilo – je to asi přirozené –, ale namísto toho abychom se společně snažili dosáhnout spolupráce, se vzájemně dělíme na stále menší skupinky. Na svět kde všichni stojí proti všem a kde ti co se tváří jak jsou velice vzdáleni hlavnímu proudu jsou ve skutečnosti jen součástí jiného „stáda“. Asi jsme nepoučitelní…
Je ale na čase si položit otázku zda tato degenerace společnosti není vlastně normální a zda vývoj naší civilizace nespěje jen ke stejnému cíli, k němuž dospěly civilizace před námi. I v historii vidíme mnoho civilizací, které dosáhly na svou dobu úžasného technického pokroku, které měli rozvinutý právní systém a vyspělou kulturu, ale v určité době nastal postupný zvrat, s nímž se ona společnost nebyla schopna vyrovnat. Možná jen jejich technický vývoj předstihl schopnosti s výsledky své práce také uvážlivě nakládat. Ostatně není nic horšího, než když se „zakomplexovaný pitomec“ dostane k prostředkům, které mohou zničit svět a neváhá je použít kvůli malichernostem (z globálního pohledu). Každopádně všechny tyto civilizace skončily. Rozpadly se a na jejich místo nastoupily nové říše, které si také prošli onu cestu vzestupu a pádu. A zdá se, že stejný osud čeká i naši civilizaci pokud s tím nezačneme něco dělat.
Po starých civilizacích nám toho mnoho nezůstalo, ale zůstalo nám tolik, abychom se o nich mohli alespoň něco dozvědět. Co však zbude po nás a bude vůbec pro koho? Je na čase si položit otázku zda právě ta naše civilizace není tou poslední, či jednou z posledních?! Žádná z předchozích civilizací nevydrancovala přírodní zdroje natolik, aby po ní nemohla nastoupit civilizace nová. Žádná z civilizací nebyla natolik globální, aby dokázala ovlivnit celý svět. Žádná z civilizací před námi neměla prostředky k tomu svět zcela zničit. Jsme to my, kdo můžeme zničit tento svět. My, kdo vyčerpáme zdroje jako rakovina – neuváženě, bez cíle, jen více a více. Na čem by stavěla civilizace po nás? Z čeho? A našla by se vůbec taková? Vždyť dnešní svět je natolik propojený, že i přes všechny války a národnostní spory jsme jen součástí globální civilizace, v níž si každý hájíme to své stádo. Je jen na nás zda jsme kvůli sporům mezi pastevci stád ochotni obětovat celou pastvinu?!
„Musíme s tím něco dělat!“, říkají mnozí a z přesvědčení vstupují do politických uskupení v domnění, že něčeho dosáhnou. „Musíme něco dělat!“, říkají ti radikálnější a tak se uchylují k protestům a blokádám. „Musíme něco dělat!“, říkají ti citlivější a hledají smysl života v sektách, církvích a různých podivných hnutích. „Musíme něco dělat!“, říkají teroristé a uchylují se k atentátům, vraždám a bombovým útokům. Vlastně všichni něco děláme, ale všechno naše počínání jde zcela proti smyslu a cíli naší cesty – spokojené a slušné budoucnosti pro nás a naše děti. Jediné co musíme dělat – a co už bylo známé mistrům a osvíceným všech dob a civilizací – je to, nechtít měnit svět, ale začít u sebe. My všichni – obyčejní lidé – nezměníme svět jen proto, že bychom si to přáli. Můžeme změnit jen sebe! Je na nás stát se slušnými, ohleduplnými, spolupracujícími. Je na nás nehledět na malichernosti, ale hledět vstříc „světlým zítřkům“ (i přes všechnu ideologickou zabarvenost tohoto sousloví). Je na nás dát našim dětem ten nejlepší možný příklad a alespoň se pokusit z nich vychovat trochu lepší a slušnější lidi, než jsme sami. Děti si zvolí svůj cíl a osud, protože není naším úkolem jim vnucovat naše cíle a nesplněné sny. My jim můžeme jen ukázat cestu.
Nemůžeme změnit svět a možná nezabráníme civilizaci v tom, aby se zničila sama. Jediné co můžeme od života chtít je ohlédnout se na jeho konci a říci si, že tento život měl smysl, měl svůj cíl a že byl prožit slušně a poctivě. Svůj obraz uvidíme v našich dětech.
Je jen a jen na nás jakou cestu jim ukážeme…