Neviditelný pes

1968: Vzpomínání nad jednou fotografií

28.8.2008

Mezi množstvím fotografií, které nám připomínají události těch smutných, tragických dnů před 40 lety, jsem uviděl jednu, která mě obzvlášť zaujala. Ruský tank, který na libereckém náměstí zdemoloval podporu zděného podloubí. Pohled na tento dokumentární záběr mě vrátil ve vzpomínkách zpět o 40 let, do Turnova, kde jsem tehdy s rodinou bydlel a pracoval.

V ten osudný den jsem si vzal volno, měl jsem v úmyslu zajet do Semil (okresní město), zažádat si o pasy. (Těm, kteří nepamatují – „normální“ člověk tehdy pas neměl a nemohl mít. Ale v tzv. obrodném procesu bylo rozhodnuto, že občan má právo na pas, právo, do té doby jen pro privilegované, cestovat kamkoliv do zahraničí, tak jsem toho chtěl využít.) Manželka s dětmi byla na prázdninách ve Vlašimi. Ráno, asi v 7 hodin se objevil u dveří vystrašený kamarád: „Vlasto, co tomu říkáš?“ No, co jsem měl říkat, nevěděl jsem čemu. Tak teprve od přítele, souseda Emila jsem se dozvěděl, co se děje. Místo do Semil jsem šel do továrny – Šroubárny n.p. Tam právě začínalo shromáždění zaměstnanců, kde měl být, na výzvu národního výboru, vybrán zástupce do tzv. „Akčního výboru“. Někdo mě navrhnul a byl jsem hlasováním schválen s tím, že v 10 hodin se na radnici sejdou zástupci všech turnovských podniků a organizací, aby spolurozhodovali o postupu proti okupantům, a že budu tedy náš podnik zastupovat. (Na tom by asi nebylo nic moc zajímavého, ale pro ujasnění, byl jsem „obyčejný“ nástrojař od ponku a všem znám jako neskrývaný antikomunista s historií 6 měsíců vazby a vyšetřování StB za „Poškozování republiky v cizině“ - § 112) Přiznávám, že jsem to tehdy vzal jako velkou poctu se skrývaným dojetím.

Na radnici se sešla městská elita a pan starosta měl krátký proslov, ve kterém - jak jinak - odsoudil vpád okupantů a požádal nás, abychom přišli s návrhy na případné protestní akce a zajištění šíření správných, pravdivých informací pro turnovské občany. Vzal jsem si slovo a navrhl jsem, abychom sestavili redakční radu a tiskli noviny. Navrhl jsem také, abychom převzali titul „Pojizerské listy“, které na Turnovsku vycházely před únorem a které komunisté zrušili. Návrh byl přijat. Stal jsem se „šéfredaktorem“. Do rady se přihlásili emeritní profesor, 2 profesoři a ředitel umělecké průmyslovky a 2 lékaři z turnovské nemocnice. Přítomný ředitel turnovské tiskárny nám dal k disposici tiskárnu se sazečem a tiskařem, papír a vše, co bylo třeba. A dali jsme se do práce. První výtisk vyšel hned druhý den a potom denně - celkem sedmkrát. Měli jsme celou řadu dobrovolníků, kteří noviny rozváželi po dalekém okolí. O náplň materiálů k otisknutí nebyla vůbec nouze, každý den se něco dělo. Dostali jsme např. zprávu, že brzy ráno rychlík z Prahy přiveze balíky Rudého práva s pro-okupačním obsahem. Vyslali jsme dobrovolníky, kteří balíky převzali a hodili z mostu do Jizery. Vytiskli jsme také letáčky v polském jazyce, které vyjadřovaly rozhořčení občanů nad vpádem vojsk. Místní skauti si vzali za úkol je dopravit vojákům. Někdo z nich navrhnul použít balónky plněné heliem, ale to asi bylo těžko proveditelné. Bylo skutečně až dojemné, kolik jsme měli dobrovolníků pro různé potřebné aktivity.

Turnovská kasárna obklíčily jednotky polské armády. V každém rohu vojenského prostoru stály tanky a před bránou dokonce dva s namířenými hlavněmi do kasáren. Velitel turnovské posádky nařídil chlapcům, aby přistavili uvnitř 2 kanony a namířili je na tanky, které byly od nich jen nějakých 20 metrů. Na návrší nad městem Poláci zakopali baterii děl, namířených na město. Navrhli jsme předsedovi národního výboru, aby vyslal zástupce města k rozhovoru s veliteli okupantů. Byl jsem členem delegace a musel jsem vyslechnout, že nás okupační armáda přišla zachránit před invazí západoněmecké a americké armády, které se prý už shromažďovaly na západní hranici. My to samozřejmě prý nemůžeme vědět, zjistila to sovětská špionáž. Tak jsme se jim jen vysmáli, ale to bylo asi vše, co jsme mohli udělat.

Je asi samozřejmé, že předseda i tajemník národního výboru byli komunisté, ale to v tu dobu nehrálo žádnou roli. Přišli za mnou, jestli bych je mohl dovézt do Semil na nějaké jednání OV KSČ. Jeli jsme a přední komunisté okresu sjednávali agendu jednání na zadním sedadle, zatímco já ve svém spartaku jsem v duchu přemítal, jaký je to paradox, že je veze známý antikomunista s černým kádrovým profilem, ještě před nedávnem málem odsouzený za velezradu. No – byla to zvláštní doba!

Osmý den, na závěr naší činnosti, jsem napsal prohlášení, ve kterém občané města Turnova mimo jiné vyslovují své rozhořčení a invazi vojsk Varšavské smlouvy odsuzují jako barbarský čin odporující všem normám vztahů mezi civilizovanými národy. Prohlášení jsem přečetl na velkém shromáždění občanů, kteří je jednomyslně schválili. Vytiskli jsme to na titulní straně a odeslali k vysílání krajského rozhlasu. Tím skončila moje funkce šéfredaktora.

Když jsem se loučil s pracovníky tiskárny, jeden z nich mi předal první výtisk dřevorytu, na kterém zvěčnil záběr tanku vklíněného do sutě zdemolovaného podloubí v Liberci. Tuto památku chovám už 40 roků, byla to jedna z mála věcí, které jsem si odvezl sebou do exilu v USA.

Rusové v Liberci - dřevoryt

Po osmi dnech, kdy jsem téměř nespal, (doma jsem se byl osprchovat a převléci snad jen třikrát), jsem se vrátil do práce. Někteří ve mně viděli celebritu, jiní asi kdovíco. Někdy v půli října byla svolána výroční schůze ROH. Volil se nový závodní výbor. Někdo mě navrhnul na předsedu! Musel jsem se kategoricky vymluvit na starosti s rodinou (v tu dobu už jsem měl pevně naplánován odchod do exilu), ale prý mě neminula funkce místopředsedy. Předsedou byl zvolen můj dobrý přítel Bohouš Horáček, který byl znám jako hrdina, když asi 2 roky před tím odvážně vystoupil z KSČ. Byl jsem tehdy obviněn (i to bylo předmětem vyšetřování StB), že jsem mu psal dopis, ve kterém zdůvodňoval své důvody rozchodu se stranou. Bohouš potom, o půl roku po mně, odešel s manželkou do exilu v Německu. Výroční schůze, jak bývalo zvykem, odhlasovala resoluci na podporu Dubčeka a my s Bohoušem jsme byli pověřeni předat ji osobně, jménem zaměstnanců Šroubárny, Alexandru Dubčekovi. Do Prahy nás vezl podnikový řidič. Na ÚV KSČ jsme poprosili o audienci, ale po chvíli čekání přišla sekretářka, že soudruh Dubček se moc omlouvá, ale že nám děkuje. Zašel jsem ještě do Bílé labutě, kde jsem koupil 3 kufry, které jsem za pár týdnů potom naplnil nejnutnějšími věcmi pro začátek života ve svobodném světě. Nevím, jestli náš řidič něco tušil. Bohouš byl ale jediný, kterému jsem se svěřil se svými úmysly. (Na národním výboru mi nějaký dobrák tehdy radil – člověče, ty musíš zmizet! No, to už jsem měl svůj plán zosnován, ale možná, že ten pán byl rád, že jsem ho poslechl.)

Bylo by dlouhé rozepsat se o detailech mého odchodu, musel jsem zfalšovat podpis kádrováka, opatřit razítko, padělat zvací dopis jakoby na svatbu atd. Ale vyšlo to, přes Jugoslávii (přes Rakousko, jak jsem původně, jakoby do Jugoslávie, chtěl, mě agilní pracovník na OVB nepustil, prý jen přes Maďarsko!). Po dramatických okamžicích ilegálního přechodu hranice v Mariboru, jsme se dostali do Vídně a o 6 týdnů později jsme už přistávali na Kennedyho letišti v New Yorku.

Tak jsem si řekl, že se se svými vzpomínkami s čtenáři NP rozdělím, i když vím, že takových jako já byly tisíce!

Dnes od Pacifiku



zpět na článek