Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Srpen 1968 a dnešní demokracie

21.8.2008

Je tomu právě 40 let, kdy jsme my starší prožívali 21. srpna 1968 velké zklamání. Jak se na to dnes dívat, má smysl se vracet k historii? Určitě ano, proto se krátce zamyslím.

Podívejme se na tři mezníky z naší novodobé historie. Přibližně doprostřed zapadá událost z roku 1968:

Naše první svobodná republika vznikla v roce 1918 a trvala bohužel pouze dvacet let. Neměli jsme štěstí, abychom se mohli rozvíjet delší dobu. K této první republice se rádi vracíme, neboť to byla doba pro nás radostná. U našich občanů se postupně rozvíjely dobré lidské vlastnosti a my jsme hledali svou tvář.
To byla ve svých základech svoboda pravdy, poctivé práce a vzájemného přátelství.
Samozřejmě zde byly také problémy, vždyť demokracii jsme se teprve učili. Ale v čele státu jsme měli vynikajícího politika a myslitele T. G. Masaryka, který byl takovou vlajkovou lodí v naší složité politické cestě.

Přišla druhá světová válka, zasáhla nás a svobodu jsme získali nazpět po válce v roce 1945. Byla to svoboda krátká, neboť v únoru 1948 byla ztracena. Ve velice složité době stalinismu jsme byli takovým systémem citelně zasaženi. Naivně jsme se domnívali, že orientace směrem na východ - na slovanský národ - bude pro nás prospěšná, zejména po neblahé zkušenosti s Mnichovem. Ale byli jsme potom pro změnu pevně připoutáni k Sovětskému svazu.

Touha po svobodě je však v lidech stále. Takové snahy v roce 1967 v lidech začaly sílit a také v komunistické straně dochází ke změnám. S příchodem roku 1968 přišel do čela Komunistické strany Československa Alexander Dubček. Byl to upřímný a prostý člověk, k lidem přístupný. Byli tak jsme svědky nebývalé věci: komunisté začali být slušní. Přesvědčovali i ostatní schopné občany, aby se k nim přidali, a v tom se jim často dařilo. Nastalo skutečně všeobecné oživení a u všech lidí vytryskla zákonitě touha po svobodě.
Ale jak všichni dobře víme, nedopadlo to dobře. Mít svobodu včetně svobody projevu, to prostě v době vlády Leonida Brežněva nešlo. A tak v noci z 20. na 21. srpna 1968 naši republiku obsadila vojska spřátelených armád. Přišli nám "pomoci" z jediného důvodu: abychom poslouchali Moskvu. Tím skončily iluze po svobodě.

Na místo svobody následovala "normalizace". Dávám to do uvozovek, neboť všechno muselo být jinak. Soudruzi chtěli poznat, jak se kdo k te komunismu tváří. Zorganizovaly se prověrky. Nejdříve byli prověřeni významní straníci, potom ostatní straníci a ještě také lidé, kteří nebyli v jejich politické staraně, ale zaujímali podle nich významnější funkce. Dotyčný předstoupil před tříčlennou prověrkovou komisi a dostal předepsanou otázku: "Souhlasíte se vstupem vojsk?" Podle toho, jak prověřovaný uměl či neuměl šikovně lhát, byl prověřen. Lidé se naučili velice jednoduše jinak myslet a jinak mluvit. V tom jsme se procvičovali dlouhou dobu dvaceti let. Byla to výchova k takovému komunistickému pragramatismu, kdy skutečně na pravdě nezáleželo, záleželo jen na nich.

V březnu 1985 přichází v Sovětském svazu do čela vlády Michail Sergejevič Gorbačov. Jeho reformy jsou citelné. Končí studená válka a padá železná opona. K nám přichází svoboda pomalu a později, až po manifestaci studentů 17. listopadu 1989.

Dlouhá doba nesvobody, od roku 1948 do roku 1989, naši společnost velice ovlivnila. Můžeme říci, že to byl život v narkóze komunismu a my jsme byli přitom infikováni velmi špatným, často přímo nelidským způsobem života. Správné lidské vlastnosti, které se projevují a rozvíjejí ve slušné svobodě, ty pěstovány nebyly, byl křiven charakter člověka. Poctiví a slušní občané tak trpí nejvíce. Kdy se s tím vyrovnáme, to je těžké odhadnout, ale asi to bude trvat ještě velice dlouho.

V průběhu roku 1992 jsme se rozešli se Slovenskem, neboť jejich touha po samostatnosti byla u nich veliká. Od 1. ledna 1993 došlo k poklidnému rozchodu a vznikly dva nové státní celky.
Jsme nyní menší, ale více homogenní stát. Zdálo by se, že naše cesta do budoucna bude snazší a rychlejší. Ale opak je pravdou.
Naše experimenty při privatizaci, velká samolibost našich politiků a silné projevy špatných pozůstatků z doby nesvobody stále značně ovlivňují naši politckou scénu. Sousední Slovensko, které na počátku svého vzniku mělo složitější podmínky, se začleňuje do Evropy rychleji než my.

Bylo by zdlouhavé a namáhavé nesprávné jevy v naší společnosti rozebírat. Podívám se pouze na dvě události z poslední doby, kde se zřetelně projevují nedobré vlastnosti námi dříve získané.

Nejprve si povšimnu poslední volby prezidenta, která se konala letos v únoru 2008. Vlivem liknavosti politických stran byli na scéně pouze dva kandidáti, o epizodě s třetí kandidátkou ve druhém kole volby raději pomlčím. Byly to dvě rovnocenné osobnosti. Právě na těchto dvou osobách si můžeme pěkně ukázat podstatu příčin našich problémů. Kandidáty si označme jejich iniciálami JŠ a VK.
Kandidát JŠ byl věkově mladší. Je to člověk, který není zatížen naší minulostí. Byl ochoten se podílet na zkulturnění naší společnosti. Jeho velkou nevýhodou bylo pouze to, že nám není mnoho znám. Zato druhého kandidáta VK známe velice dobře. Zde bylo zase pro změnu zcela zřetelné, co od něj můžeme anebo nemůžeme očekávat.
Občané pochopili daleko lépe tuto situaci, že pro naši budoucnost bude prospěšnější, když bude zvolen mladší kandidát JŠ. Většina našich občanů si přála takové řešení. Ale naši volitelé, senátoři a poslanci, nectili vůbec vůli občanů. Navíc při volbě prezidenta se u nás již vůbec nectí pravidlo, že prezident se volí na základě osobního rozhodnutí každého senátora či poslance, ale politické strany vyžadují volbu podle stanoviska své politické strany. Tím se volba prezidenta znehodnocuje. Vídíme potom přetahovanou politických stran. Zda má být volba prezidenta tajná anebo veřejná, to není přece vůbec důležité. Správný postoj při volbě prezidenta zaujala pouze KDU-ČSL.

Druhá událost, které si nyní povšimnu, je podle mne daleko závažnější. Jde vlastně o vzpouru médií vůči politikovi. Média si přivlastnila právo jakéhosi arbitra, který rozhoduje v politice. Ukazují tím svou moc a sílu, neboť mají velmi podstatný vliv na veřejné mínění, a v tomto případě také značně ovlivnily věřejné mínění v neuvěřitelné míře a přitom úmyslně nesprávným směrem.
Jde o jednoho politika z malé politické strany, jde o člověka, který hned na počátku svého vstupu do celostátní politiky občany velice zaujal. Nesporně je to schopný politik.
Toho si od počátku povšimli přímo jeho vlastní spoluobčané, a tak on raketovým startem nastoupil svou cestu do celostátní politiky. Avšak téměř vzápětí byla médii vyvolána aféra s jediným cílem: politika odstranit.
Následky takového činu jsou neblahé: naše společnost je rozdělana. K takovému rozdělení dochází rovněž uvnitř justice. Dáváme špatný obraz do zahraničí. Média drží při sobě, informace si navzájem předávají bez ověřování, když však ale nedávají pravdivé informace, tak to je závažné. Uvěřit navíc tomu, že i slušný člověk může přijít ke slušným penězům, když se poctivě snaží, šetří a zbytečně peníze neutrácí, navíc žije ve správné rodině a v přátelském kolektivu - to dnes lidé nedokáží pochopit. Vlivem médií získávají jiný obraz.

Zdá se, že naši společnost ještě navíc řídí lidé, kteří vkládají do hry vlivné peníze. Vzniká tím dojem, že je zde stále značná kontinuta s naší neblahou "normalizací". Jsme sice již zakotveni v Evropě, ale naše demokracie je nadmíru labilní. Naši občané se chovají daleko rozumněji než samotní politikové anebo média. Slušný člověk v naší politice stále ještě neobstojí. U Alexandra Dubčeka jsme se tomu v tom roce 1968 nemohli divit, ale dnes je již přece jiná doba!

68letý učitel


zpět na článek