Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: Kdo to neumí, ten to učí

11.8.2008

Kvalitní osobnost nemůže být učitelem

V reakcích na jeden z mých posledních článků zabývajících se slastmi a strastmi povolání vysokoškolského učitele se objevil následující názor (záměrně cituji doslovně a dopísmenně):

„lze povazovat cloveka co cely zivot uci za ucitele? dle mne ne. kvalitni osobnost nic takoveho jako celozivotni uceni delat nebude. spravny Ucitel (velke U je zamerne) bere uceni az jako druhou vlnu predavani svych znalosti. profesionalni ucitel je tudiz polohnup co se v praxi jen stezi uplatni. proto casto pracuje za podprumernych platovych podminek ) a i personalnich – vydirani rediteli smlouvami na dobu urcitou apod.) U me je clovek co podepise smlouvu na dobu urcitou obycejny nadenik. hikoli ucitel a tedy opravneni tato profese sklizi opovrzeni. mnoho „ucitelu“ a pisu je zamerne v zavorce, dokaze zahubit i sebevetsi talent svoji hlouposti a neschopnosti vubec ucit, pouhym opakovanim frazi.

Nějaký talentovaný zoufalec, jehož božské nadání bylo zahubeno spiknutím neschopných učitelů s malým u, kteří mu pořád dokola opakovali nic neříkající fráze, a on se jim teď za to mstí tím, že jinými frázemi stejně pochybné kvality zušlechťuje internetové diskuse, napadlo mě ihned po přečtení. A vzápětí mě polil mrtvolný pot – co když se má žena dozví, že si vzala polohňupa, který se nechá vydírat smlouvou na dobu určitou a který, protože by se jinde neuplatnil, musí teď za směšný peníz dělat nádenickou „práci“, o kterou by kvalitní osobnost nezavadila ani v době hrozícího hladomoru, lekl jsem se. Opustí mě? Požádá o rozvod? Asi ne, uklidnil jsem se. Ví přece, jak jsem statečný a že bych se nikdy vydírat nenechal. A navíc z mého vyprávění pochopila, že akademické prostředí je oázou věděním zušlechtěných jedinců, kde by se přeci nikdo k něčemu tak nízkému jako je vydírání nesnížil. A smlouvy na dobu určitou jsou přeci důležitým motivačním prostředkem, který nám, přirozeně lenivým okupantům zatuchlých poslucháren, umožňuje profesní a osobnostní rozvoj, tvůrčí napětí a neomezenou migraci. To snad musí chápat i ten nejzabržděnější právě přijatý asistentík.

Takže můžu tuhle věc pustit z hlavy a jít dělat něco užitečného? Například připravovat další přednášku plnou zbytečných informací nadměrně zatěžujících mozky ubohých studentů? Ó nikoli. Výše zmíněný pohled na mou profesi je totiž pohledem obecným. Pokaždé, když se mě někdo zeptá, čím se živím, a já mu popravdě odpovím, doslechnu se, že: Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to učí, a kdo neumí učit, řídí školu. A to mě zvedá ze židle. Uvedené pořekadlo vyznívá celkem hanlivě. Ale proč? Chce snad někdo po reklamním agentovi (ti si učitelským povoláním vyplachují hubu se zlatými zuby zdaleka nejčastěji), aby detailně rozuměl výrobě piva či biochemickému účinku posledního na trh uváděného vyhlazovače vrásek? Nikoli, protože podstatou této profese je vyvolat zájem o koupi. Všichni to vědí a nikdo se neschopnosti reklamního agenta vyrábět pivo nepodivuje. Natož aby si z ní utahoval. Tak proč se zrovna po učitelích chce,aby prakticky ovládali každý detail oboru, o němž referují, přestože podstatnou částí jejich profese je právě „reklama“ na poli vědění? Možná je to forma racionalizace neúspěchu. Já se to sice neumím naučit, nebo se mi nechce, jelikož vím, že to zaručeně nebudu potřebovat, ale učitel to po mně chce. Kde na to ale bere právo, když to sám neumí dělat, že? Nelogičnost takové úvahy je sice zřejmá, avšak běžně ignorovaná.

Vždycky, když dojde na výše zmíněné pořekadlo, vzpomenu si na oblíbenou scénku z pohádky „Jak se budí princezny“, kde Vladimír Menšík učí Jana Hrušinského plavat. Úspěšně. Přesto, že zná jen teoretické základy a ví, jak svého „žáka“ účinně podpořit v jeho úsilí. Je velmi úspěšný přesto, že disciplínu, již vyučuje, prakticky neovládá. Byl by patrně stejně úspěšný, i kdyby plavat uměl, ale pochybuji, že by byl kvůli tomu výrazně úspěšnější. Mojí odbornou specializací je analytická chemie. Přesněji řečeno analýza prvků. Ještě úžeji atomová spektroskopie. Prakticky ovládám dvě až tři analytické mašinky do té míry, že o tom mohu psát publikace do mezinárodně uznávaných odborných časopisů. Ovšem, samostatný předmět, který by obsahoval pouze učivo z oblastí, s nimiž mám praktické zkušenosti, by vydal s bídou na tři, čtyři hodiny. Byl by tak specializovaný, že by zajímal tak jednoho dva lidi v ročníku, pokud vůbec někoho. Kdybych si chtěl své praktické znalosti rozšířit, abych se vymknul platnosti diskutovaného pořekadla, spotřeboval bych na to čas, který mi nyní umožňuje proniknout do hloubky vlastní úzké specializace. A pokud bych se nenaučil své praktické znalosti prezentovat srozumitelně a pokud možno i záživně, byly by mi stejně k ničemu. Teoretické základy vědních oborů, které jsou nutné k tomu, aby ze studenta vyrostl myslící odborník a ne black-boxy ovládající fachidiot, nemůže ani sám vyučující obvykle pojmout jinak než teoreticky. Zkrátka, i když mnohdy nutně platí, že věci učí lidé, kteří je prakticky neovládají, neznamená to, že je z tohoto důvodu učí špatně.

Oblíbeným způsobem polemiky je postup, kdy vezmu výrok oponenta, dotáhnu ho do oponentem nikdy nevysloveného extrému a nad takto vzniklým výrokem se pak zdravě rozhořčím. Abych podobnému způsobu diskuse předešel, raději na závěr uvedu, co ve svém textu v žádném případě netvrdím. Takže, netvrdím, že by např. většině našich technických vysokých škol neprospěl užší kontakt s odborníky z „reálné“ technické praxe. Netvrdím, že je správně, že se za současných podmínek nemůže stát plnohodnotným vysokoškolským učitelem člověk, který nevlastní dostatek zkratek před a za jménem, přestože je neoddiskutovatelným expertem v určité oblasti. A taky netvrdím, že se kvalita pracovníků ve školství nějak vymyká běžnému průměru jiných profesí, a tudíž že je tato profesní skupina lemplůprostá. Ovšem, pokud se případní zájemci o výuku z řad „praktiků“ budou k pedagogické práci stavět podobně jako autor v úvodu zmíněné reakce, obávám se, že nás lepší zítřky v oblasti vzdělávání nečekají.



zpět na článek