V roce 1935 se v Československu konaly parlamentní volby. Sudetští Němci získali pro německé strany 66 mandátů, které mohli obsadit svými kandidáty. Uvážíme-li, že občanů Československa bylo podle sčítání lidu z roku 1930 14,5 milionu, z čehož bylo 3,5 milionů Němců a Poslanecká sněmovna čítala podle Ústavy z roku 1920 300 poslanců, podle striktně proporčních pravidel by měli sudetští Němci mít k dispozici nikoliv 66, ale 72 mandátů, nepočítaje v to osoby německé národnosti žijící mimo země Čechy a Morava (karpatské Němce). To poukazuje na to, že jistě byli Němci, kteří volili české strany - a nebylo jich málo. S těmito 66 německými mandáty přitom naložili tak, že 44 mandátů připadlo Sudetoněmecké straně, jedenáct německé sociální demokracii, šest mandátů Německé křesťansko-sociální straně lidové a pět Německému svazu zemědělců. Uvážíme-li, že Konrad Henlein byl v roce 1935 otevřeně pročeskoslovenský a protinacistický (onen slogan Ein Volk, ein Reich, ein Führer! vytasil až v roce 1937, poté, co mu Adolf Hitler slíbil zaručit práva Němců, která první republika svým občanům německé národnosti upírala), pak oněch 66% lidí, kteří volili SdP, nevolili nacisty, ale čistě demokratickou prosystémovou stranu národní menšiny, asi takovou, jakou je dnešní slovenská SMK-MKP. Pro připojení Sudet k Říši pak bylo v roce 1938 přibližně 80% sudetských Němců, což ještě stále neznamená, že ti, co byli pro, museli být nutně nacisty - to číslo udává počet Němců, kteří se chtěli připojit k německému státu. Pronacističtí občané z tohoto čísla mohli tvořit většinu, ale jsem přesvědčen o tom, že nebyli do jednoho všichni. Přesto ale bylo 20% sudetských Němců v roce 1938 proti anexi - čili přibližně 700 tisíc lidí. Přesto musel být v roce 1945 vyhnán takřka každý Němec - zůstat jich v Československu smělo necelých sto tisíc.
Přenesme se přibližně o jedenáct let po posledních svobodných československých prvorepublikových volbách do budoucnosti. Je rok 1946, chystají se volby. Všechny pravicové strany jsou přímo zakázány (z vůle prezidenta Beneše), kandidovat smějí jen čtyři strany sdružené do tzv. Národní fronty. Jedná se o KSČ, která byla favoritem voleb, Československou stranu lidovou, Československou stranu národně sociální a Československou stranu sociálně demokratickou. Třebaže z omezeného výběru, měl občan možnost KSČ nebo ČSSD nevolit. Přesto získala komunistická strana 40,2%, čímž volby vyhrála a týž rok se v průzkumu veřejného mínění 80% obyvatelstva vyjádřilo pro "některou formu socialismu" namísto demokracie. Nepřipomíná vám to něco? Ve svobodných volbách si Češi zvolili jako vítěznou otevřeně totalitní bolševickou antisystémovou stranu (ne jako SdP v roce 1935, která byla plně loajální a antinacistická) a 80% jejího obyvatelstva se vyjádřilo proti demokracii a pro socialismus s nějakou (neznámo jakou) podobou. Třebaže Gottwald ve své kampani sliboval podporovat živnostníky a dopouštěl se jedné lži za druhou, již bylo v Československu známo, jak vypadá bolševický režim v SSSR a byla známa Gottwaldova slova o kroucení krkem. Ve stejný rok na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana (62%) a komunistická strana tam volby prohrála (30%). Podle Benešova scénáře tak měli Slováci po roce 1989 plné právo vyhnat Čechy ze Slovenska, protože podporovali vytvoření totalitního režimu na Slovensku, který si Slováci nepřáli a de facto rozbili slovenskou demokracii. Zní to nepřístojně? Jistěže - ale se sudetskými Němci to téměř nebylo jinak, a to téměř znamená, že vztah Němců k totalitarismu byl v roce 1935 rozhodně slabší, než vztah Čechů k totalitarismu v roce 1946. Kam se tedy podělo právo vyhnat 3,5 milionu svých spoluobčanů, ukrást a posléze zdevastovat jim majetek? Kam se podělo právo na zabíjení německých žen a dětí, které sotva kdy mohly někoho terorizovat?
Co se týče dalšího otřepaného argumentu pro tzv. odsun, a sice odplata za cca 100 tisíc vyhnaných, přesídlených či jak chcete Čechů ze Sudet v roce 1938, situace také nebyla tak jasná, jak se často prezentuje. Můj dědeček pochází ze Sudet a je Čech z české rodiny, která v Sudetech má hluboké kořeny rozhodně sahající daleko za rok 1918. Nejenže směli bez problémů po roce 1938 zůstat, třebaže neměli s nacisty nic společného, ale navíc dostávali potravinové příděly větší než v Protektorátu a navíc narozdíl od svých německých sousedů nemuseli narukovat do Wehrmachtu. Nebyli sami - stejný osud potkal každého Čecha, který v Sudetech žil před rokem 1918, respektive jejich potomky. Kdo jsou tedy ti, kteří byli vysídleni v roce 1938? Většinou úředníci, četníci, vojáci, železniční a další státní zaměstnanci, kteří tam přišli po roce 1918 za prací nebo jako "čechizátoři pohraničí". Jistě, donucení těchto lidí opustit domovy po dvaceti letech je velmi špatné a odsouzeníhodné. Ale vidíte ten rozdíl, na jedné straně vyhnaných 100 tisíc těch, kteří byli do oblasti dosídleni jako kolonizátoři, a na straně druhé vyhnaných 3,5 milionu, kteří v té oblasti žili po dlouhé generace? Mimochodem, stejně jako Němci se zachovali o nějaký ten rok později i Alžířané vyhánějící Francouze - problém je ten, že to se považuje za "správný" dekolonizační boj, zatímco z Němců se dělají a priori barbarští agresoři.
Jak se zachovali k Sudetům, neboli politicky korektně k "pohraničí" jeho noví majitelé, se může přesvědčit naprosto každý. Doporučuji sednout do auta, vyjet do libovolné sudetské vesnice a dívat se okolo sebe. Není to moc příjemný pohled na krajinu, která před rokem 1945 byla úhledná a prosperující.