Je to jen asi dva týdny, co jsem poznamenal kamarádům v kavárně U Rybky, že jsem nečetl od Astona nic, s čímž bych nesouhlasil. V Americe se říká „ There is always first time!“ Dnes tedy reaguji na Astonův úvodník Čert je z pytle venku. Překvapila mě změna jeho postoje k otázce eutanazie. Před lety totiž napsal v Lidových novinách článek, ve kterém vyjádřil podporu myšlenky umožnit těžce nemocným pacientům, těm, kteří nemají naději žít, ukončení nesmyslného trápení s pomocí lékařů. Zmínil se o oregonském zákonu, který takovým nešťastníkům toto umožňuje. „Death With Dignity Act“ se tento zákon jmenuje a je ve sborníku zákonů v Oregonu již od roku 1997. Tento zákon nám (občanům Oregonu) mnoho lidí závidí, snahy o přijetí podobných zákonů v jiných státech Unie zatím ztroskotaly z důvodu názorů pramenících z náboženského tvrzení, že pouze pán Bůh má právo na ukončení života, jelikož právě ON nám život dal. Tehdy Ondřej Neff sklidil ve stejném deníku negativní reakci od dr. Parkanové a dr. Pytlíka. Napsal jsem následně do Lidovek článek o svých zkušenostech z Oregonu, ale nebyl uveřejněn. (Aston jej uveřejnil v NP)
Jen několik poznámek k Astonově úvodníku:
Není prý „důstojná smrt“ a podle slov malíře Kamila Lhotáka „Každá smrt stojí za hovno“. Zaprvé, v navrhovaném zákonu se nejedná o důstojné smrti, ale o důstojném umírání, či ukončení nedůstojného živoření. Ale když už se pan Lhoták vyjádřil, jak se vyjádřil, není smrt jako smrt. Známe přece případy, kdy se říká, že „…smrt byla vysvobozením!“ Smrt je nevyhnutelným, finálním aktem života, o tom není pochyb a o tom není řeč. Aston píše „…Smrt si vybírá sama, ona rozhoduje, jak a za jakých okolností přijde…“ Myslím, že to je velice zjednodušené, a vybavuje se mi obrázek z nějakých pohádek, kde smrt byla vyobrazena jako kostlivec s kosou přes rameno. Přece je jasné, že člověku dnes pokroky v lékařských vědách umožňují do velké míry určovat (i když samozřejmě ne absolutně), kdy, jak a za jakých okolností z tohoto světa odejde. Zákon, o kterém je řeč, a doufám, že v Česku dříve, nebo později bude, umožní těchto vymožeností vědy využít i v tom, že člověk před tím finálním aktem (exit v lékařském žargonu) nebude trpět a nesmyslně živořit.
Neodvážil bych se také, být Astonem, domnívat se, že pohnutkou paní senátorky Domšové je „…dostat se k znovuzvolení přes mrtvoly.“ Já to beru jako odvážný akt „…prospění blaha obyvatelstva“.
K doplnění toho, co jsem napsal nahoře - zde je článek, který jsem před časem nabídl Lidovým novinám a který je, jak to vypadá, stále aktuální:
Mors Meta Malorum – Smrt je konečná mez utrpení
K diskuzi o eutanázii – ukončení trápení pacienta s asistencí lékaře.
Všechno nasvědčuje tomu, že se na půdě Parlamentu pomalu schyluje k další potyčce mezi příznivci zákona o legalizování eutanazie a jejími odpůrci. Ofenzívu tentokrát připravuje pan poslanec Boris Šťastný a vozy kruhové obrany pracně, zatím jen na stránkách denního tisku, přistavují její zásadní odpůrci, podporovaní, zdá se, některými novináři. Přestože je, podle průzkumů, většina občanů pro existenci takového zákona, větší část článků na toto téma se staví k problému negativně. Přesněji - vypadá to, že je v tisku dán větší prostor těm, kteří z různých, mnohdy zásadních, důvodů se staví proti.
Nejčastější argumenty: „ Je to proti mému křesťanskému přesvědčení…“
I když si myslím, že by poslanec měl nechat náboženství před branami sněmovny, je samozřejmé, že má právo na své niterné přesvědčení. Ale měl by si uvědomit, že se nejedná o jeho osobu. Jedná se o schválení zákona, který umožní lidem, kteří v určité kritické situaci jsou před těžkým rozhodnutím, svobodně se rozhodnout. Pokud je i samotné hlasování proti jejich náboženské teorii, mohou se hlasování zdržet. Jejich argument je postaven na víře, že Bůh dává život a jedině on má právo jej vzít. Je chvályhodné, že se Mu občas podaří život ukončit ideálně, mnohdy ve spánku apod. což je takovému človíčku vždy přáno a záviděno. Ale zde je řeč o těch nešťastnících, kteří onemocní, nebo se nevyléčitelně zraní a v situaci neodvratitelné smrti často trpí nesnesitelnými bolestmi. Ministr zdravotnictví řekl, že dnešní medicína umí absolutně odstranit bolest. (jeho slova) To je samozřejmě pravda, ale rozhodně ne pravda v praxi absolutní. To mi jistě potvrdí mnoho lidí, kteří se setkali s případy smrtelně nemocných pacientů.
Argument některých lékařů: „ Přísahal jsem, že budu pacienta léčit, ne zabíjet…“
Je to odvolání se na Hippokratovu přísahu nebo lékařský kodex. Hippokrates žil 4 století před naším letopočtem a obsah původní přísahy je natolik zastaralý, že se už v mnoha zemích nepoužívá, nebo byl v mnohém změněn. Odporuje i některým zásadním principům křesťanským (přísahá se řeckým bohům a bohyním a zakazuje na příklad i řezání do pacientova těla)
V lékařském kodexu, kterým se řídí moderní lékařství, najdeme mimo jiné: Eutanázie a asistované suicidium nejsou přípustné, ale i toto: cílem lékaře nemá být prodlužování života za každou cenu a u nevyléčitelných a umírajících musí mírnit utrpení a zachovávat lidskou důstojnost. V přísaze se praví: ...budu řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu… budu mít na zřeteli jen jejich dobro…
Nevím, kdo rozhoduje o případné úpravě lékařského kodexu, ale myslím, že autoři – lékaři – by se měli zamyslet nad částí, která mluví o nepřípustnosti eutanazie. Je totiž, když se nad vším zamyslíme, v rozporu se vším ostatním v kodexu obsaženém, ale i s obsahem přísahy a její formulací. Lékaři musí přece jít o pacientovo dobro a tím může být často i ukončení jeho trápení. Není to ukončení života, je to ukončení pacientova živoření, pomoc k důstojnému odchodu, ústup od nesmyslného prodlužování neodvratného.
V případě eutanazie, o které je řeč, přece nejde o zabíjení. Je to ve své podstatě ukončení, či zakončení léčby pacienta, který se dostal do stadia, kde další aktivita lékařů by byla jen prodlužováním jeho utrpení a často i psychického utrpení bezbranně přihlížejících příbuzných, či blízkých a navíc mnohdy i mrhání časem a prostředky, které by mohly, a měly, být použity jiným pacientům s nadějí na vyléčení.
Další argument proti: „…legalizace obchodu se smrtí …možnost zneužití…“
Pokud by se vždy takto uvažovalo při projednávání zákonů, asi žádný by nemohl být přijat. Každého zákona se dá nějak a někdy zneužít. Kdybych byl lékařem, cítil bych to jako urážku. Je to vyslovená pochybnost o integritě a jeho morálních kvalitách. On bude tím, kdo bude rozhodovat o bezvýchodnosti pacientova stavu a i průměrný právník by neměl mít problém ve spolupráci s lékaři vytvořit pojistky, které by jakékoliv zneužívání vyloučily. Žil jsem v době projednávání podobného zákona v Oregonu, který už je v praxi skoro 10 let a ani jednou se nestalo, že by zákona bylo zneužito. Když tedy ne nový, stačilo by oregonský zákon okopírovat. Myslím, že tento argument je opravdu slabý, protože když už pan poslanec lékařům nedůvěřuje, co by řekl na to, že dnes, bez zákona o eutanázii by mohl lékař v soukromé praxi ze zištných důvodů prodlužovat pacientovo živoření a cucat tak peníze z pojišťovny. Myslím, že je to zrovna tak absurdní. Nebo opravdu primitivní „argument“ (dokonce od paní ministryně), že příbuzní přinutí (přemluví) smrtelně nemocného pacienta k sebevraždě, aby zdědili v pozůstalosti nějaký majetek (byt). Myslím, že je to legrační. Paní ministryně má kolem sebe nějaké podivné lidi, pokud je to její zkušenost. Taková podezřívavost a pochybnost o morálních kvalitách našich občanů je od jejich voleného zástupce při nejmenším nevhodná, degradující.
Je třeba zkvalitnit hospicovou a paliativní péči. Jistěže! V této oblasti je, a asi bude vždycky, prostor k zlepšení. Já asi patřím k mnohým, kteří by si nikdy nepřáli být umístěni do hospice, kde pacient čeká a instituce s ní, až dojde k úmrtí. Zprávy z těchto zařízení jsou často alarmující, ale nemusí to být pravidlem. Přesto ale je to, či může být, řešením pro pacienty, kteří by nechtěli možnosti asistovaného ukončení trápení využít.
Zákon o eutanazii bude jedním z mála zákonů, který nic nenařizuje, nic nezakazuje, bude zákonem, který rozšíří práva občanů, jednoho z nejzákladnějších práv, práva projevu svobodné vůle. Mělo by už dávno být součástí Charty lidských práv, nejdůležitějšího dokumentu OSN. Bude jistě zajímavé sledovat jednání v Parlamentu. Doufám, že pan poslanec Boris Šťastný najde mezi svými kolegy dostatečnou podporu a zákon v závěru projde. Bude to konečně v souladu s přáním většiny našich občanů.
P.S. Tedy dnes bych k panu senátorovi Šťastnému připojil paní senátorku Domšovou.
důchodce, Praha – Podolí