Od těch pohnutých let jsem se několikrát zamýšlel nad tím, zda v moderní evropské či světové společnosti má „normální“ občan vlastnit či nevlastnit zbraň. Je to takříkajíc otázka do pranice a dá se říci, že naši současnou společnost docela výrazně rozděluje na dva tábory. Na příznivce a na odpůrce volného držení a nošení zbraně. Na ty, kteří v ničím neomezeném právu držet zbraň spatřují především výraz osobní svobody a vyjádření přirozeného nároku na obranu sebe, své rodiny a svého majetku, a na ty, kteří mají díky svému duševnímu ustrojení natolik silný odpor ke všemu, co jen vzdáleně zavání bojem a zbraněmi, že si nedokáží vůbec představit ozbrojenou obranu čehokoli a kteří jakýkoli druh násilí, byť nezbytného a vynuceného, považují za naprosto nemyslitelnou formu jednání člověka s člověkem. Své v tomto smyslu do budoucna udělal a udělá i vztah mladých lidí k armádě a dopad zrušení základního vojenského výcviku, zrušení armády „záklaďáků“. Na tento jev jsem vyjádřil svůj názor v článku Sbohem armádo, ale kde je objektivní pravda?
Když se v tomto státě změnila politická situace a to, co dříve nepřicházelo v úvahu, bylo nejednou reálné, splnil jsem si svůj sen, pořídil si zbrojní průkaz (mimochodem, tehdy to znamenalo pouze napsat žádost a docela rozumnou dobu počkat) a koupil jsem si krásnou, byť poněkud starožitnou Čezetu vzor 27 ráže 7,65. Věnoval jsem se jí každý den, asi jako český politik nové milence. Tolikrát dotýkaná, obdivovaná, rozebíraná a čištěná patrně nebyla za celou dobu své existence. Párkrát jsem s ní byl na střelnici. Výsledky nic moc, ale potěšení značné. Potkal jsem tam vždy stejně postižené lidi a cítil jsem se dobře. Jeden můj známý ze střelnice dokonce říkal, že střelnou zbraň považuje za výtvor mnohem krásnější a spolehlivější, než je jakákoli žena. S tím jsem přece jen nesouhlasil, možná i proto, že své dva potomky jsem zplodil s milou a mému srdci blízkou ženou a nikoli s kulovnicí Mannlicher, ale je to věc názoru. V každém případě jsem si uvědomoval, že já osobně nepochybně patřím k té první skupině a svobodné právo na zbraň a na obranu skutečně považuji za jedno ze základních lidských práv i v současném, moderním světě. Díky osudu jsem ji naštěstí nemusel nikdy použít proti jinému člověku.
Ta první skupina se dost často rekrutuje z lidí, kteří zastávají názor, že nejrozumnější je spoléhat sám na sebe, ta druhá obvykle z lidí, kteří spíše spoléhají na někoho jiného. Na stát, na jeho mechanizmy, na to, co přece musí fungovat, protože to platíme ze svých daní. Stát by patrně měl být schopen svého občana ochránit za všech okolností. Je to ale v dnešní době možné? Může být státní moc skutečně všude? I ve chvíli, kdy někdo zaútočí na druhého, na jeho rodinu, na jeho majetek? To by asi byl stát patřící spíše do říše pohádek. Takový stát není a nikdy nebude. Má tedy stát svým občanům říci jděte a braňte se sami? Kde je ta optimální hranice mezi tím, co může a musí stát, a tím, co v danou chvíli může a musí sám občan? Jednoznačnou odpověď na to nemá ani naše legislativa, ani legislativa a tradice takových státních útvarů jako jsou Spojené státy americké. I tam je dnes na jedné straně Dick Cheney a celá řada členů Sněmovny reprezentantů a desítky senátorů, podporujících právo volně držet a nosit zbraň a na straně druhé různé humanistické organizace a spolky, politici z řad demokratů a konec konců i oba kandidáti na prezidenta Barack Obama i Hillary Clintonová, kteří jsou rozhodnuti volné držení zbraní radikálně omezit. Nabízí se zde pár zásadních otázek.
Je výše kriminality závislá na počtu legálních zbraní mezi lidmi? Jsem přesvědčen o tom, že nikoli. Kdo chce jako profesionál páchat trestnou činnost, pořídí si zcela logicky za velmi přijatelnou cenu zbraň nelegální, a kdo chce z různých patologických pohnutek jen tak střílet na druhé a neví, kde se nelegální zbraň dostane (já to samozřejmě také nevím), může si zajít, pokud je mu 18 let, do obchodu se zbraněmi a koupit si kupř. velmi kvalitní perkusní brokovnici dvojku od italské firmy Pedersolli (může být i v provedení se zkrácenými hlavněmi) nebo od stejné firmy dokonale vyrobený kulový dvoják Kodiak ráže .50 (12,7 mm) nebo zadovku Sharpsku nabíjenou připravenými nábojnicemi se vsazeným projektilem, u které rozdíl v rychlosti nabíjení ve srovnání s klasickou kulovnicí představuje jen velmi zanedbatelný okamžik nasazení zápalky na piston. Nejsou to sice rychlopalné, automatické zbraně, ale jsou velmi účinné a spolehlivé. Bez jakékoli evidence zbraně nebo kupujícího. Je to jen otázka osobní solventnosti, protože tyto zbraně jsou dost drahé. Má potom další avízované omezování držení zbraní význam?
Může náš stát za všech okolností občanovi zaručit ochranu jeho života, zdraví, rodiny či majetku? Určitě nikoli. To v silách demokratického státu není a nikdy nebude. To si mohla do jisté míry dovolit snad jen Mussoliniho Itálie nebo Hitlerovo Německo, tedy státy ryze totalitního typu, které se nemusely ohlížet na lidská práva a osobní svobody a které mohly kdykoli, kdekoli, jakkoli a proti komukoli preventivně mocensky zasáhnout.
Nespočívá celý problém přece jen v něčem jiném? Ano, zcela jistě. Stát a naši zákonodárci totiž vycházejí a priori z přesvědčení, že prakticky neexistuje jediný občan schopný a ochotný respektovat právo a že tomuto potenciálnímu zločinci nelze v žádném případě dát možnost ozbrojit se podle svého vlastního uvážení. Místo snahy o odstraňování zdrojů a příčin ohrožení tohoto slušného a zákon respektujícího občana, tedy o zneškodnění či chcete-li eliminaci osob, které toto ohrožení představují (doufám, že to nevyznělo příliš fašisticky), bere tento stát slušnému občanu možnost bránit se. Bere mu možnost rozhodovat o svém životě, bojovat o něj, nebýt obyčejnou ovcí závislou na momentálním duševním rozpoložení k boji dobře vybaveného vlka. Jednodušší je samozřejmě řešit jednotlivé důsledky zločinné činnosti, zajišťovat stopy, vyslýchat pozůstalé, jednotlivé případy evidovat a zařazovat do statistik než rozhodovat, zda ozbrojená obrana proti útoku byla nezbytná a oprávněná.
A tak si v dohledné době jistě uzákoníme další a další omezující nařízení. Třeba to, že zbraň nebude smět držet člověk, který spáchal dopravní přestupek, který má vysoký tlak, který se více než dvakrát rozvedl, který má více než dvě dioptrie, zkrátka cokoli, jen aby se další zbraně mezi lidi nedostaly. A skuteční zločinci budou dál vnikat do soukromých domů i za přítomnosti majitelů, protože budou mít jistotu, že zbraň mají v drtivé většině jen oni sami a v případě opačném se ohrožený majitel stejně neodhodlá zbraň použít, protože stát na jeho straně v žádném případě nebude.
Zajímalo by mne, jak se v takovém státě bude řádný a zákon respektující občan cítit za takových dvacet třicet let. Ovšem pokud takoví občané ještě vůbec budou.