Jako co však? Jako spojenci hitlerovského Německa přispěchavší na pomoc svým slovanským bratrům? Nebo jako nepříliš spolehliví partneři Němců snažící se v závěru války zachovat si tvář? Jako zrádci našeho spojence Sovětského svazu? Pro každý z těchto pohledů existuje řada nezpochybnitelných důvodů. Bohužel však chybí racionální propojení historických faktů a místo toho v nás stále zůstávají zakonzervované mýty.
Nejrozšířenější je samozřejmě sovětský oficiální mýtus spatřující ve vlasovcích zrádce. Co jiného přece byli občané Sovětského svazu, kteří vstoupili do služeb nepřítele a byli ochotni bojovat proti vlastní zemi? Jenomže skutečnost nebyla tak jednoduchá.
Není totiž možné neohlížet se na kvalitu vazby sovětských občanů ke svému státu, nebrat v úvahu jejich pramalou identifikaci s totalitním režimem, nevidět nezakořeněnost sovětského vlastenectví, kterému v klíčových okamžicích války muselo přijít na pomoc vybičování alespoň ruského nacionalismu. Není možné přehlédnout iracionální očekávání milionů obyvatel bývalého ruského impéria upínajících se po celá dvacátá a třicátá léta k naději na zahraniční intervenci, ať již japonskou, či německou, která by donutila odejít ze scény sovětskou krutovládu. A nelze pominout ani skutečnost, že sovětský občan nebyl příliš znepokojován totalitními atributy hitlerovského Německa, koncentračními tábory, pronásledováním Židů, pohrdáním jinými národy, neboť žil v obdobném světě, ba dokonce krutějším a mnohem více odlidštěném.
Ve světle toho, co dnes víme o charakteru sovětského režimu, se mýtus o zradě spáchané, řečeno sportovní terminologií, přestupem od Stalina k Hitlerovi, od jedné krajní totalitní autokracie k druhé krajní totalitní autokracii, jeví už opravdu jen jako reziduum účelové sovětské propagandy.
Nejinak je tomu s mýtem o vlasovcích jako spojencích hitlerovského Německa. Podle historiků bojovalo v řadách dobrovolnických seskupení na německé straně celkem kolem milionu a čtvrt občanů Sovětského svazu. A jejich motivem opravdu vesměs byla snaha pomocí síly a autority expandujícího Německa nalézt cestu k vymanění se ze sféry vlivu a zbavení se nadvlády ruského, potažmo sovětského impéria. Téměř milion Ukrajinců, Bělorusů, příslušníků pobaltských národů, kozáků či Kavkazanů spatřovalo ve spojenectví s hitlerovským Německem šanci pro své národy.
Jen touha ještě pár dnů přežít U nás jsme však poznali hlavně Ruskou osvobozeneckou armádu, jejíž kádr tvořili především rudoarmějci, kteří byli zajati německými vojsky nebo se jim dobrovolně vzdávali v bezvýchodných situacích, zaviněných nejednou očividným marasmem sovětské armády. A v tomto případě jakákoliv ideologizace motivů, které desítky tisíc těchto zajatců přiměly vstoupit do tohoto dobrovolnického seskupení, je naprosto uměle vykonstruovaná.
Neboť jejich vlast je nejenže vybavila ochranou náležející válečným zajatcům podle mezinárodních úmluv, k nimž však Sovětský svaz nikdy nepřistoupil, ale navíc poté, co byli ponecháni napospas nepříteli, ještě pro odstrašení ostatních bylo už toto jejich utrpení neopodstatněně prezentováno jako zrada. Do Ruské osvobozenecké armády je tedy nepřivedly žádné ideály a už vůbec ne víra ve správnost německého válečného dobrodružství. Ale jen touha ještě pár dnů přežít, navíc v prostředí přece jen komfortnějším, než byl zajatecký lágr, a ještě chvíli se utěšovat nadějí na přece jen nějakou záchranu.
A stejně je tomu s mýtem o vlasovcích jako bojovnících proti sovětskému režimu a hledajících lepší budoucnost Ruska. V posledních válečných měsících podniknutý pokus sjednotit pod velitelem Ruské osvobozenecké armády generálem Vlasovem všechny dobrovolnické jednotky příslušníků nejrůznějších národů žijících v Sovětském svazu a společně s bývalými emigranty z bolševického Ruska vytvořit střechový Výbor pro osvobození národů Ruska neměl valný význam. To, co spojovalo vlasovce, byla pouze nenávist ke stalinskému režimu a strach z něj. A nacionalistické a sociální či dokonce politické proklamace se jich netýkaly a měly jen propagandistický cíl.
Je již dostatečně známo, že pomoc vlasovců Pražskému povstání v květnu 1945 byla vůbec jediným bojovým vystoupením Ruské osvobozenecké armády za celou dobu její existence. A došlo k němu víceméně náhodou při přesunu jednotek vstříc armádám západních spojenců, u nichž chtěli vlasovci nalézt útočiště do doby, než by válka pokračovala konfliktem demokratického světa se Sovětským svazem. Jenže třetí válka se unavenému světu nehodila a osud vlasovců se naplnil.
Podle různých mýtů byli jednou přáteli našich nepřátel a jindy nepřáteli našich přátel. Přišli z odlidštěné a jakýchkoliv hlubokých ideálů prosté sovětské společnosti. Byli to ztracenci, kteří se snažili ještě alespoň chvíli přežít. A přece nám ještě stačili v nouzi podat přátelskou ruku.
LN, 7.5.2008
Autor je publicista