Caplanova kniha je z velké části polemikou se standardním učením školy veřejné volby. Zejména se věnuje konceptu racionální ignorance. Podle tohoto konceptu si je volič vědom, že jeho hlas v demokratických volbách (jichž se účastní miliony lidí) nemá prakticky žádnou váhu, je téměř vyloučené, aby jeho hlas volby rozhodl. Z tohoto důvodu se nebude vůbec snažit získat znalosti o programech jednotlivých politiků, rozhodne se znalosti potřebné pro správnou volbu jednoduše nemít, svůj čas racionálně věnuje jiným aktivitám. Volí pak zcela nahodile a zákon velkých čísel („zázrak agregace“) zaručuje, že extrémně nesmyslné politiky vypadávají ze hry. Caplan ovšem přichází se svou kritikou: lidé nejednají jako racionálně ignorantní voliči, ale systematicky se přiklání na jednu stranu, třeba favorizují protekcionismus nebo věří, že největším nebezpečím pro domácí ekonomiku je příliv zahraničních pracovníků. Na základě zevrubného studia výzkumů veřejného mínění pak identifikuje čtyři oblasti, v nichž se mínění veřejnosti systematicky odchyluje od fakticky nekontroverzních poznatků ekonomické vědy.
Za prvé, lidé podceňují ekonomické výhody, jež společnosti přináší tržní mechanismus. Trh vidí jako hru s nulovým součtem, zisky jako nadbytečný „dar“ podnikatelům. Za vysokými cenami nevidí vzácnost a koordinaci nabídky s poptávkou, ale zločinné monopoly. „Neekonom chápe ceny jako funkci zájmů a cílů generálních ředitelů velkých společností.“
Za druhé, lidé mají tendenci podceňovat ekonomické výhody spolupráce s cizinci. Jinými slovy, ačkoli je protekcionismus v ekonomické teorii zdiskreditován minimálně od dob Smithe a Ricarda, mnoho lidí stále věří, že když se do jejich země dováží více zboží, ekonomika strádá. Proto nadšeně volají po ochranářských opatřeních.
Za třetí, lidé se mylně domnívají, že práce není vzácným statkem, že prací není třeba šetřit. Odtud mantra politiků o vytváření pracovních míst. „Tam, kde neekonom spatřuje likvidaci pracovních míst, tam vidí ekonom základ ekonomického růstu – produkci více statků s méně zdroji.“ Klasickým příkladem tohoto druhu předsudku je přesvědčení, že „technologie berou lidem práci“. Zničte stroje, budeme zase pracovat! Robinson na pustém ostrově by ovšem jistě nespatřoval výhru v tom, kdyby se mu rozbily všechny nástroje, které dosud vyrobil, a kdyby půda, kterou obdělával, náhle přestala být úrodná, i kdyby to znamenalo, že „bude mít práci“. Technologie totiž pracovní místa vytváří, na v jiných částech ekonomiky. Bez počítače by nebylo pracovních míst programátorů a vývojářů softwaru.
Za čvrté, lidé systematicky přeceňují závažnost hospodářských problémů a zároveň podceňují minulý, současný a zejména budoucí výkon ekonomiky. Krátce řečeno, lidé jsou přehnaní pesimisté. Například malthusiánské předpovědi hladovění, vyčerpání zdrojů a přelidnění stále vyvolávají mezi širší veřejností velký ohlas. Co na tom, že jsme se již mnohokrát probudili do světa, který již měl dávno zaniknout?
Problém se všemi uvedenými tendencemi v uvažování lidí je, že ač jsou objektivně mylné, lidé se jich nehodlají vzdát, i když jsou konfrontováni s fakty. Racionálně ignorantnímu človeku by pouze stačilo získat dodatečné informace a učinil by správné rozhodnutí. Skuteční voliči jsou ovšem „racionálně iracionální“ – pravdě aktivně vzdorují a jsou odhodláni si svůj názor uchovat za každou cenu. Své představy o fungování světa preferují před pravdou. Lidé sami sobě neradi přiznají, že se v dané věci mýlí. Představme si, že bychom chtěli přesvědčit antiglobalizačního aktivistu o výhodách mezinárodního obchodu. I kdyby byla data sebepřesvědčivější, byl by zázrak, pokud by se pět z deseti demonstrantů s dlažební kostkou v ruce zastavilo a řeklo si: „Možná je problém komplexnější, takhle jsem o tom ještě neuvažoval“.
Jestliže se lidé bez ekonomického vzdělání ve výše uvedených oblastech systematicky mýlí, jsou-li racionálně iracionální, má to své důsledky pro hospodářskou politiku. Lidé skutečně věří, že na tom jejich země bude lépe, pokud budou zdaněny vysoké zisky, když budou zavedena cla a když se zakáže firmám propouštět. Politik, který bude tyto názory hlásat, bude zvolen.
Předpokládejme, že přínosy zavedení politiky A (volný obchod) jsou pro jednotlivce 10 000 Kč a že máme deset milionů voličů. Jaké jsou náklady jednotlivce, pokud bude přesto hlásat protekcionismus a ten bude prosazen? 10 000 kč? Omyl! To pouze v případě, že volič ví, že jeho hlas bude hlasem rozhodujícím. Jelikož pravděpodobnost, že hlas voliče volby rozhodne, je jedna ku deseti milionům, musíme ještě částku diskontovat touto pravděpodobností. Náklady iracionální volby jsou tak pro jednotlivce velmi blízké nule. Pak je jednoduché dopřávat si velkou dávku iracionality při volbách a věřit v dávno vyvrácené omyly. Ekonomie hovoří jasně: s klesající cenou nakupujeme větší množství statku. To platí i pro iracionalitu.
Demokratické volby tak produkují něco, čemu ekonomové říkají negativní externality – voliči jednají iracionálně, výsledkem jsou zvrácená hospodářsko-politická opatření.: „Následky voličova rozhodnutí nedopadají pouze na něj samého. Volič svým rozhodnutím zasahuje též ostatní, kteří následkem iracionální volby budou s větší pravděpodobností žít v prostředí kontraproduktivních regualcí.“
V dalších kapitolách pak Caplan rozvíjí implikace „racionální iracionality“ pro jednání politiků, zájmových skupin nebo médií. Pokud například lidé nechápou důsledky jednotlivých státních zásahů, pro politiky z toho plyne zajímavý závěr: politik, který ignoruje preference voličů, protože ví, že požadovaná opatření nevedou k žádanému cíli, v očích voličů nedrží sliby a pravděpodobně jde na ruku zájmovým skupinám. Pokud se bude voličskými preferencemi řídit, bude vypadat jako nekompetentní, protože výsledky nebudou odpovídat očekáváním voličů. To je podle Caplana důvod, proč jsou lidé věčně nespokojeni s politiky: „Politici jsou zatraceni, když udělají, co se po nich chce, a jsou zatraceni, když to neudělají.“
V závěru se Caplan zamýšlí nad možnostmi nápravy, které spatřuje ve vzdělávání veřejnosti v základech ekonomie. Zároveň otevírá kontroverzní téma omezení všeobecného hlasovacího práva. Jsou-li lidé v oblasti politiky iracionální a mohou-li jejich rozhodnutí vést k tragickým následkům, je v pořádku, že volit může každý, kdo není duševně chorý a je zletilý? Caplan píše:
„Test voličské způsobilosti není o nic více problematický, než zkoušky na řidičský průkaz. Špatné řízení auta i špatné hlasování jsou nebezpečné aktivity, a to nejen pro toho, kdo je provádí, ale také pro ty, kteří s ním nemají nic společného.“
Caplanova kniha je rukavicí hozenou všem, kdo přes všechny teoretické i empirické poznatky tvrdí, že „demokracie je ten nejlepší ze systémů, který lidstvo dosud vymyslelo“. Alternativou není diktatura, ale méně kolektivního rozhodování. Člověk, který je iracionální jako volič, je totiž téměř jinou bytostí, pokud se jedná o jeho vlastní záležitosti a pokud nese plné náklady svého rozhodování. Tak se tomu běžně děje na trhu. Odpovědí na problémy demokracie tak není „ještě více demokracie“, ale méně demokracie a více trhu. Caplan přesvědčivě ukázal, proč tomu tak je, a posunul tak naše nahlížení na politiku zcela novým směrem.
Bryan Caplan, The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies. Princeton University Press, 2007, 280 stran. [Mýtus racionálního voliče: proč demokracie směřují ke špatným politikám.]
Liberální institut