Nic proti právníkům. Je to prastaré, velice důstojné a prakticky již od starověku respektované a lukrativní povolání. Při sledování veřejného dění si ale tu a tam kladu otázku, kdo vlastně tento stát řídí, kdo řídí úřady státní správy, soukromé i státní podniky, kdo vlastně prostřednictvím tvorby, přijímání či odmítání zákonů prosazuje programy jednotlivých politických stran, které ve volbách dostaly důvěru voličů (tak jak to má v demokratických uspořádáních být). Chtě nechtě docházím k závěru, že to nejsou ministři či vládní úředníci, že to nejsou poslanci či senátoři, manažeři či majitelé různých firem, ale právníci. Závěr, byť řečený poněkud zjednodušeně, je jasný. Tuto společnost řídí právníci. Lepší i horší, schopnější i méně schopní, rozumní i nerozumní, chytří i naprosto hloupí, z hlediska veřejnosti ale naprosto anonymní. Schopnost nebo neschopnost ministrů, celé vlády a jednotlivých manažerů, je především schopností nebo neschopností jejich právníků. O současnosti a budoucnosti nás všech patrně rozhoduje rozbujelá, poměrně dobře organizovaná a solidně hmotně zajištěná jurokracie stojící nad společností a nad jakýmkoli zákonem.
Kladu si také otázku, zda míra odpovědnosti jednotlivých advokátů, žalobců, soudců, komerčních právníků etc., jejich morální kredit a odborná úroveň skutečně odpovídá onomu nesporně velmi výraznému vlivu, který na chod společnosti mají.
Soudce, který na základě svého momentálního pocitu a stavu mysli pošle domů těžkého zločince, kterého před tím policie přistihla přímo při činu, soudce, který dokáže na základě evidentně zfalšovaných údajů a v podstatě na objednávku poslat do konkurzu a tedy i zničit prosperující firmu, soudce, který dokáže svojí nevědomou či možná i úmyslnou liknavostí prošvihnout termíny, které znamenají něčí potrestání či beztrestnost, soudce, který svojí fatální nečinností a hromaděním nevyřízených kauz dává podsvětí jasně najevo, že spravedlnost je nejen slepá, ale také imobilní, advokát, který díky svým vysokým schopnostem, kontaktům a tučnému palmáre dokáže kohokoli z čehokoli vysekat bez ohledu na vinu či nevinu, ti všichni jsou především právníci, zastávající v hierarchii jurokracie svoji vydobytou pozici. Tento fakt samozřejmě není nějakou naší národní specialitou, ale úkazem všeobecně rozšířeným v rámci celé Evropy a patrně i celého světa.
Jeden příklad za všechny. Zvláště v poslední době se v naší společnosti objevuje jakýsi, podle mého názoru nebezpečný, paradox. V určitém rozporu se základními demokratickými principy, podle kterých stát řídí a zákony v souladu se svým programem a ve střetu s opozicí prosazuje ta politická síla, která vítězně vzejde ze svobodných voleb, tedy ze svobodného rozhodnutí občanů, působí zde jakási třetí a současně i nejvyšší komora parlamentu disponující nejvyšší právní silou, nadřazená všem a všemu. Mám na mysli (při vší úctě) Ústavní soud. Záruka naprosté objektivity a nezávislosti tohoto ústavního orgánu zde není a nemůže být, protože, jak kdosi kdysi řekl, i ústavní soudce je především člověk s přirozenými lidskými vlastnostmi, který navíc bude vědomě či podvědomě inklinovat k tomu či onomu politickému proudu nebo dokonce k té či oné ideologii. Ústavní soud jako nikým nevolený a nikomu neodpovědný orgán, který má posuzovat ústavnost významných rozhodnutí, je využíván (možná i zneužíván) pro zpochybňování rozhodnutí přijatých řádně zvolenými poslanci obou komor českého parlamentu, která se přehlasovaným skupinám poslanců či senátorů zkrátka nelíbí. Skutečně má takový orgán, který může zákony nejen interpretovat, ale i nepřímo měnit, mít ve všech sporných otázkách celospolečenského charakteru vždy poslední a nenapadnutelné slovo? Nemůžeme pak dojít k závěru, že z určitého pohledu je právě Ústavní soud tím nejvyšším orgánem ve státě, spojujícím v sobě moc zákonodárnou, soudní i výkonnou? Orgánem, který nejen kontroluje a posuzuje, ale i v konečných důsledcích mění a koriguje rozhodnutí obou komor parlamentu, tedy těch orgánů, které vzešly z demokratických voleb, zatímco jednotliví soudci Ústavního soudu byli navrženi a jmenováni mimo tento logický celospolečenský výběr. Právní stát by neměl být vykládán jako stát řízený právníky. Konec konců i velmi četné diskuze o legitimitě současné formy ústavního soudnictví tyto zjevné problémy jen a jen podtrhují. Mám totiž pocit, že zde vznikla jakási mocenská dvojkolejnost, ve které začínají řádně zvolené parlamentní orgány, vláda i prezident republiky hrát roli stínových postů.
Jako další příklad, tentokrát v rozměru evropském, může sloužit i existence pojmu „evropské právo“, zejména co se týká činnosti Evropského soudu pro lidská práva. Tentokrát nejen že jde o podobný, všemu nadřazený orgán, ke kterému lze předat cokoli a který může na národní úrovni také prakticky cokoli měnit, ale navíc se jedná o přesun řešení vnitřního, často i místně specifického problému k instituci, která právě o těch místních poměrech a specifikách neví téměř nic. Přesto ale s plnou právní silou rozhoduje a formuje závěry, které jsou pak následně brány jako možné budoucí stanovisko v podobných kauzách a právní poměry uvnitř dané země tak nepřímo ovlivňují.
Z citovaných institucí jako je Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se tak stává jakási hrozba, jakýsi nástroj odvety, odsouvající ostatní národní soudní instituce do pozice nesvéprávných outsiderů.
Nad svobodným rozhodnutím podle platného zákona tak visí Damoklův meč „právního přezkoumání“, vytvářející nezdravou míru právní nejistoty a na straně druhé jistoty nedostatečnosti, neohraničenosti a neuchopitelnosti zákonů, jako živné půdy pro jejich obcházení a svérázné výklady.
Každá společnost právníky nutně potřebuje. Měla by si ale ohlídat, aby i právníci zůstali pouze jednou z profesních skupin a jimi tvořené orgány a instituce pouze jednou ze součástí společenského mechanizmu, nikoli jakýmsi ze společnosti vyčleněným a všemu nadřazeným fenoménem.
Pokud se tak nestane, může dojít k fatálnímu paradoxu. Právníci budou řídit neprávní stát.