Dopis strýci do zámoří
Milý Radovane,
díky za Tvůj poslední dopis. Tvé pobouření nad povinným zaváděním jednotného kroužkování dobytka došlým z Ameriky chápu a Tvé obavě z nově vznikající Zámořské Unie rozumím. Naše prkotinky jsou proti vašim nicotné.
Možná pamatuješ, u nás se dost hraje fotbal. To je taková ta hra, jak do sebe trochu strká dvacet chlapů na hřišti (kromě brankářů) a dalších deset tisíc kolem si přitom vyráží zuby. A možná taky, jak jsem psal, že když se někoho potřebujeme zastat, chceme z něho udělat veřejného činitele. Tomu pojmu nerozumíš, což Ti nemůžu zazlívat. Na rozdíl od našinců. Jeden takový, vysoký fotbalový bafuňář, přišel do parlamentu po posledním fotbalovém pražském pogromu s tím, že by tenhle statut mohli získat pořadatelé v hledišti. Což je nápad zralý tak akorát do deníku Zvoněnka, který prý vydává Paris Hiltonová pro svou čivavu. Pokud si tedy dokážeš představit řadu poněkud mongoloidních příslušníků bezpečnostních agentur, kteří po sobotě, kdy dělali dveřníky na diskotéce, jdou se svým několikastránkovým trestním rejstříkem v neděli zjednávat pořádek na fotbal. Takový veřejný činitel kromě své zvýšené ochrany se ale na druhé straně může dopustit trestného činu zneužívání své pravomoci. Dokonce i z nedbalosti. Pokud by pak na slušného fanouška nepřiměřeně zvýšil hlas, fanynce omylem místo chlastu zabavil voňavku, nedejbože si nechal dát búra od opozdilce vyprodaného zápasu, skončil by za katrem. A rowdies pak uklidňovaly asi cheerladies…
Není nadto chlubit se svými diváky a hořekovat, když se přemění v lůzu. V Brně o tom něco víme. Není to tak dávno, co všichni chrochtali nadšením nad třicetitisícovými návštěvami, které nenechávaly své hochy napospas ani na hřištích soupeřů v tuzemsku i evropských pohárech. Pokud výraz kulový něco znamená, tak to, co pro ně klub, strana a město jinak dělaly. Skočit si na párek znamenalo přijít o půl poločasu, na záchodě jsem byl jen jednou, když jsem přišel rovnou ze zemědělské brigády v holínkách. Po revoluci se stalo vlastnit sportovní klub in. Můžeš mít miliardu a v šalině Tě stejně nepustí sednout. Už za bolševika to začal soudruh Čuba v zapadlých Slušovicích, po zániku ČSTV si fotbalisty kupovali bývalí zelináři a veksláci z tehdy štědře rozdávaných úvěrů. Aby mohli důležitě kecat do sestavy, rozumovat v TV, vetřít se ke smetánce a blahosklonně nám kynout z V.I.P. tribun. Úvěry se u nás neplatí, pokud geniální podnikatelský záměr nevyjde nebo mu prostředí nepřeje. Pak se odchází – do politiky, jiných firem, pro jiné půjčky nebo vězení. Fanoušci však s láskou vzpomínají… Současný stav našeho stadionu je k nerozeznání od Akropolis, jenom těch pár tisíciletí od kolaudace je dělí. Na fotbal chodíme už na hřiště jiné, prťavé, v příměstské čtvrti. Noví bossové nám opět vzdávají hold a zvou v co největším počtu. U párků stále přijdeš o půl poločasu, i cigaretový popel od prodavače k němu dostaneš. Vřelý dík divákům je jednou za rok projeven ohňostrojem, aby si i školáci přišli na své. Chovní hráči se úspěšně prodávají, prý snad až dvě stě mega za poslední rok v naší kase za ně máme.
Ale o pořádek nechť se stará stát, své biřice v hojném počtu na fotbal posílá a přísnější zákony přijímá, aby infantilní vylízanci nejen při pražském derby nerozmlátili auta, šaliny, židle a nosy. Neboť schrastěné milióny potřebují majitelé klubů úplně někde jinde než na zajištění nějakého majetku, zdraví nebo dokonce života. To ať si dělají při hudebních koncertech nebo v kině. Stadión ať nám taky postaví a spraví jiní. My přece jednáme s Ronaldem a Klinsmannem, to je jiný kafe!
Zvláštní přitom je, že povolaných četníků je vždy málo a udělají to blbě. Protože po nepřiměřeném zákroku (kterým je vždy) k úhoně přijdou i slušňáci. Třeba ti, co přece nemůžou za to, že se původně připojili k pokojnému pochodu bulvárem, kde ojedinělí mutující výtržníci piští pitominky o Židech (které v životě neviděli) a sem tam do něčeho praští. Spláchnout je vodním dělem do nejbližšího kanálu přitom nejde, to by vyvolalo neblahé vzpomínky. Stejně však pozorní aktivisté, kteří mají svá fára zaparkovaná bezpečně daleko, nad obušky zvedají varovný prst.
Rozumím Ti Radovane. O soudnictví chceš slyšet, ne fotbale. Mínil jsem psát původně o jednom aktuálním případu, kde kolegu setřel hněv veřejnosti, ministra i vlastní stavovské organizace. Kdy z článků vypadalo, že šlo o trestní řízení. Které zaspal, a proto si vymyslel jednání i závěrečný návrh obhajoby. Myslel jsem si původně, že půjdu hlavou proti lidu, neboť pokud by šlo jen o závěrečnou řeč, písemně dodanou před trestním rozsudkem, proti kterému se nikdo neodvolal, zastal bych se Nejvyššího soudu, o kterém dav i ministr v podstatě naznali, že tam jsou lumpové, když soudce nevyhodili a pouze mu dali mastný štráf. Taky mne zaujaly na jeho hlavu adresované výtky, že kromě průtahů někdy rozhodoval naopak moc rychle. To by stálo za komentář, neboť se tu pořád mele o pomalé justici, zatímco bych spíš pochopil oprávněnost pohoršení nad rozhodnutími od stolu, motivovanými se co nejrychleji kauzy zbavit a vrchnosti se svým co nejčistším stolem zalíbit. Ale zjistil jsem, že v daném případě šlo o civilní spor, o kterém nic nevím, ani jeho řízení až tolik nerozumím. Takže se nikoho nezastanu. Zvlášť když jde o kolegu z města, kde Mladí Boleslavané zamezili fanouškům naší hokejové Komety vstupu na stadion se lživým odůvodněním, že prý je plno a lístky prodávali proti občance, nad čímž by měly ČOI nebo komu vstávat vlasy na hlavě.
Vidíš, Radovane, že dneska se sportu nezbavíš. Mé minulé dopisy Tobě si musel někdo přečíst a spílal mi pak v kontextu takovém, že si pořád stěžuji, místo abych se snažil sám a justice vůbec. Pokud jsem Ti psal o hloupostech, které hledání práva prudí, myslel jsem spíš na ty, kteří jsou v tom nevinně. Vždyť já se můžu zaštítit všemi těmi chytrými zákony a moudře kafrat, že se nedá nic dělat. Placený jsem od hodiny, co mne má zajímat, že lidé jezdí svědčit zbytečně a kvůli pitomostem? Taky třeba proto, že nepřijde přísedící.
Ti jsou voleni z lidu a přes všechny možné námitky to není úplně špatně. Nemám patent na rozum a někdy se klidně rád zaštítím názory právem sice nepoznamenaného, ale zkušenějšího nebo selským rozumem disponujícího senátu. Ne vždy se řeší promlčený úrok z prodlení směnečného avalanta z factoringové smlouvy, spíš věrohodnost dvou zásadně rozporných tvrzení. K čemuž fakultu ani dekret nemusíš pokaždé potřebovat. Pokud u trestní věci v průběhu řízení jeden z přísedících zemře, přestane mít čas nebo není znovu zvolen, mohu často začínat po letech od začátku. To není stížnost. Tak praví zákon, byť ne moc moudře.
Měli jsme tu Radovane před nedávnem mladého ministra rezortu. Rád byl viděn na opulentních večeřích a měl asi starosti ve své straně, protože mi jeden člověk z ministerstva říkal, že ho tam za rok viděl třikrát (čemuž samozřejmě nevěřím). Měl rázný program, že uvolní stop stav pro přijímání nových soudců do justice. Kuriózní je, že ten přijala vláda, ve které měl taky účast, jen tehdy v jiné funkci. Taky slíbil, že obětavým přísedícím, aby to nedělali jen důchodci, přidá na směšné odměně. Na to se vykašlal zcela. S letošní reformou financí jim dokonce kvůli novému výpočtu pojištění sebrali ještě pár kaček. Takže pro zaměstnané a podnikající nic moc. U vás Radovane, myslím, máte poroty. Při představě, jak toužebně vyhlížím obžalovaného a aspoň jednoho ze tří svědků - a k tomu ještě dvanáct porotců, mne mrazí.
Ale ještě k našemu bývalému ministrovi. Ten se kromě kralevice z Arábie musel zabývat při jakémsi průšvihu problematikou vazebního řízení. Které je dost komplikované, asi Ti to ani pořádně nevysvětlím. Jde o nutnost výslechu obviněného před rozhodnutím o vazbě. Což mají všude. I u nás. Ale vtip je v tom, jestli před každým rozhodnutím, kterých je bezpočet. Nejen před zavřením, ale pak vždy po 3 měsících, potom měsíc po podané obžalobě a zase postupně po třech, navíc u každé žádosti o propuštění. A složitý a ne úplně jednotný výklad je o tom, zda arestant vždy musí být osobně slyšený. Někdy to může být důležité, jindy méně. Pokud umlátíš v sezóně po každém ligovém zápase jednoho spoluobčana, asi Tě do vazby vezme jakýkoliv soud světa minimálně z obavy, abys někoho zas nezamordoval. Takže výslech před každým rozhodnutím proběhne asi v tomto duchu: „Hodláte pane obviněný ještě někoho zabít?“ „Nikoliv ctihodnosti, už jsem šel do sebe.“ Asi tušíš, že po takovém „výslechu“ ani soudce v Burkině Faso nerozhodne jinak, než že Tě ve vazbě radši ještě nechá. Zkrátka jde o zákonnou úpravu a výklad toho, jaký je rozdíl mezi písemným sdělením, vtěleným třeba do PÍSEMNÉHO slibu, nabídky kauce nebo záruky důvěryhodné osoby, a osobním projevem. Aby se soustavnému převážení stíhaných a formálním úkonům zabránilo, slíbil minulý ministr do pár měsíců tuto problematiku a koncentraci rozhodování o vazbě sjednotit. Pokud Tě, Radovane, napadlo, že udělal kulový, nejsi daleko od pravdy.
Vidíš, že tohle téma není tak zajímavé jako vaše krávy. Nebo náš fotbal. Četl jsem tuhle, že se u nás hlásí zájemci o cestu raketoplánem do vesmíru za směšných 3.366.000,- Kč. Ptali se proto lidí, jestli by o to stáli. Taky bývalého kapitána Sparty Tomáše Řepky. „Kdybych mohl letět sám a sám si řídit, tak bych to určitě vyzkoušel,“ odpověděl tento pro Tebe neznámý světoběžník. Až přijedeš, tak Ti řeknu, proč bych mu to ze srdce přál.
Tvůj
jinak soudce Městského soudu v Brně