Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Žít a nechat žít

28.3.2008

Spravedlivé rozhořčení funguje jako morální maják. Ozve-li se proti němu kdokoliv s poukazem na cokoliv, hned upadá v podezření, že vlastně hájí onu nespravedlnost, proti níž spravedlivé rozhořčení míří. Emoce tak vytěsňují podstatu věci.

Parádní ukázku poskytuje sport a s ním spjatá svoboda vyjadřování. Nelíbí se vám, že v Pekingu se olympionici nebudou smět vyjadřovat k politice? Vidíte v tom ústupek čínským komunistům, ne nepodobný vstřícnosti k nacistům při berlínských hrách v roce 1936? V tom případě patříte mezi poučené, liberální a zralé Evropany. Jenže je tu háček: Jak coby poučený, liberální a zralý Evropan vnímáte páteční vyloučení Milorada Čaviče z evropského šampionátu v plavání? Srbský hříšník se totiž provinil pouze politickým prohlášením: pro zlatou medaili si přišel v tričku s nápisem „Kosovo je Srbsko“.

Je to zvláštní rozdvojení a rozhodují tu jen politické sympatie. Fandíte Tibetu, čínskému disentu a vůbec demokratické budoucnosti Číny? Pak musíte fandit i politizaci her. Fandíte Kosovu proti srbskému nacionalismu? Pak musíte odsoudit Čaviče za politizaci plavání. Jde o to, komu fandíš Ano, fandění rozhoduje nejenom o ekonomické existenci vrcholového sportu, o cenách za přenosová práva, ale také o spravedlnosti toho či onoho rozhořčení. Zákaz politizace sportu v Pekingu? Fuj, zní spravedlivý hlas Evropy. Zákaz politizace sportu na evropském šampionátu? Jistě, vždyť pravidla platí spravedlivě pro každého, zní hlas téže Evropy.

Sport, nota bene blížící se sport olympijský, funguje jako dobrý indikátor svobody slova i konání. Svým způsobem překonává již známý problém publikací karikatur proroka Mohameda, ba neméně spornou, širokou a nadstranickou debatu o kouření ve veřejných prostorách.

Kde končí svoboda moje a začíná svoboda druhého?

V této otázce se skrývá společný jmenovatel. Kde končí svoboda slova sportovce a začíná svoboda Olympijské charty, hlásající apolitičnost?

Kde končí svoboda slova západní společnosti, hájící otiskování karikatur Proroka, a začíná svoboda muslimů, kteří ty karikatury cítí jako svou urážku?

Bojovníci za lepší svět tu mají jasno v otázce kouření. Tam končí svoboda kuřáka kdekoliv, kde by kouř mohl vadit nekuřákovi. Jako kýžená cesta k tomuto ideálu se jeví plošný zákaz kouření ve všech veřejných prostorách. Nelze však nevidět, že i v ostatních sporných oblastech -sportu, karikaturách Proroka, eutanazii či třeba umělých potratech - se prosazuje rétorika v rovině plošných zákazů a nezákazů. Jako by se zapomínalo na prastarou zásadu „žít a nechat žít“, jako by začínal „boj o zákazy“.

Jsi proti politizaci sportu? Tak to jsi pro její zákaz. Jako by nebylo nic mezi tím, třeba rozdíl mezi trestanou výzvou k rasové, etnické či náboženské zášti a politickým prohlášením, prostě interpretací faktů. Co vlastně udělal Milorad Čavič? Na svém tričku interpretoval to, co hlásalo mezinárodní právo i mocnosti, které před devíti lety bombardovaly Srbsko. Když jejich lídři tvrdili, že Kosovo samozřejmě zůstane srbskou provincií, bylo vše v pořádku. Když to teď tvrdí Čavič, je vyloučen z šampionátu. Evropa propadla bushovskému dělení na dobro a zlo. Na okraj: bude v Pekingu vyloučen sportovec, jehož tričko ponese nápis „Tibet je Čína“, respektive „Tibet není Čína“?

Jsi proti urážení muslimů publikací karikatur Proroka? Tak to jsi pro zákaz otiskování. Jako by nebylo nic mezi tím, třeba rozdíl mezi jakkoliv tvrdou interpretací faktů a kritikou („islamofašismus“) a publikací symbolu, o kterém vím, že muslimy jednoznačně uráží.

Nelíbí se ti účetnická rovina tahanice o náhradu za nezdařený potrat, protože život stavíš do vyšší kategorie? Tak to jsi pro zákaz potratů. Jako by nebylo nic mezi plošným zákazem v ultrakatolickém stylu (Irsko, Polsko) a potratovým ultraliberalismem stylu čínského.

Vadí ti zakouřené hospody? Tak to jsi pro plošný zákaz kouření ve veřejných prostorách. Jako by předem nebyla možná nějaká koexistence podniků kuřáckých a nekuřáckých ve stylu podniků vegetariánských a masových. Tam, kde by to mohlo fungovat podle „zasedacího pořádku“, nastupují plošné zákazy.

Zakázat, či nezakázat? Tak zní hamletovská otázka evropského liberálního establishmentu. Klausovu bojovou rétoriku („boj proti nezvoleným elitám“) ochotně přejali liberálové („boj proti globálnímu oteplování“). Předmětem tohoto boje už nejsou svobody jako takové, ale jejich puritánský výklad, strach z toho, co všechno lidé vyvedou, nejsou-li vázáni zákazem.

Výstižně to skoro před stoletím formuloval americký esejista Henry Louis Mencken: „Puritán je ten, komu nahání strach představa, že někdo někde může být šťastný.“ Ano, i dnes a tady jsou lidé, kteří se cítí šťastní, když mohou nosit na tričku politické nápisy, když kolem sebe nevidí karikatury Proroka, když si mohou zakouřit v hospodě.

LN, 26.3.2008

Autor je komentátor LN



zpět na článek