Byl to Beneš?
Až doposavad existovalo několik teorií, kdo vlastně stál za atentátem na říšského protektora v Čechách a na Moravě, obergruppenfuhrera SS a generála policie Reinharda Heydricha.
Ta nejodvážnější teorie byla, že to byli Britové, kteří chtěli zachránit pramen svých exklusivních informací, šéfa Abwehru admirála Canarise, jemuž se Heydrich stal úhlavním nepřítelem? Jenže v r. 1941 nebyl Canaris pro Brity tak důležitý, pokud vůbec v době německých vítězství již pro ně pracoval. O tom lze oprávněně pochybovat. Také se o tom nenašel sebemenší důkaz.
V řadě prací se za autora atentátu považuje prezident Beneš, respektive se mluví o čs. exilovém vedení, což je ale široký pojem. Faktem je, že prezident Beneš musel čelit výtkám Spojenců, že Protektorát je oasou klidu a míru a že se český odboj mimo zpravodajskou činnost na nic nezmůže. Potřeboval přece uznat svoji exilovou vládu a sebe samého. Potřeboval zvýšit prestiž svého domácího odboje u Spojenců a k tomu jen získávané zpravodajské informace nestačily. Také při podávání raportu o odboji v okupovaných evropských zemích bylo Československo vždy až na posledním místě. Beneš proto potřeboval nějaký velký čin, nejlépe atentát na nějakou významnou nacistickou, nebo aspoň pronacistickou figuru v Protektorátu. Něco, co by se vyrovnalo třeba akcím, které v okupovaném Polsku prováděla Armija Krajowa. A když v Protektorátu úřadoval nacista č. 3, tak to už byl terč, který stál za cíl. Navíc, jak se i v Londýně vědělo, když jezdí po Praze bez doprovodu a prakticky neozbrojen v otevřeném autě jako turista. Proto se historici domnívali, že o atentátu rozhodl Dr. Edvard Beneš. Všechno potom, co následovalo, včetně tragedie Lidic, hromadné vraždy pomocníků Kubiše a Gabčíka a členů jejich rodin a následná heydrichiáda, přece napomohlo rychlému uznání exilové vlády a prestiži našeho zahraničního odboje.
Byl to Moravec?
Už se asi nedozvíme vše přesně, ale na základě informací z dále uvedené knihy J. Šolce, rozkaz k atentátu vydal o své újmě a na svoji odpovědnost (ale také ze své pravomoci), šéf naší zpravodajské služby ve Velké Britanii, generál František Moravec. Učinil tak krátce po příchodu Heydricha do Prahy, po zprávách o prvních popravách, které nařídil. V sobotu 27.9.1941 přijela na Hrad kolona aut v čele s černým mercedesem vezoucím Heydricha, který okamžitě vyhlásil výjimečný stav a podepsal první popravy. V pondělí již temně rudé plakáty hlásily, že na základě zvláštních rozsudků německých stanných soudů byli popraveni armádní generál Josef Bílý, divizní generál Hugo Vojta, Alois Trneček z Rousínova, Rudolf Pospíšil z Drnovic, Ladislav Kuzmák a Václav Franz z Prahy. První z dlouhé řady vlastenců, kteří zaplatili životem svůj odpor vůči nacistickým okupantům. První dva byli Moravcovi kamarádi a přátelé. Krvavá lázeň, kterou Heydrich po převzetí své funkce rozpoutal, byla podle Jiřího Šolce, autora knihy „Po boku presidenta“, důvodem, proč si gen. Moravec dne 4. října 1941 do kanceláře přednosty zpravodajského odboru MNO na Piccadily povolal rotmistra Jozefa Gabčíka a rotného Karla Svobodu. Těm řekl: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války, tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali a jsou nyní v situaci, že jejich možnosti jsou omezené. Řada je na nás zvenčí, abychom pomohli. Jeden z úkolů pomoci zvenčí bude svěřen vám. Měsíc říjen je měsícem našeho národního svátku, našeho osvobození. Je potřeba v této situaci, kdy náš národ bude slavit nejsmutnější svátek svého osvobození, aby tento svátek byl nějak podtrhnut. Bylo rozhodnuto, aby toto podtržení se stalo nějakým činem, který by byl zaznamenán do dějin právě tak, jako toto vraždění. Jsou v Praze dvě osoby, které reprezentují toto vybíjení. Je to K.H. Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru, jakož i našich vedoucích osob, je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu. To by byl v principu také úkol, kterým budete pověřeni.“ (ÚA, fond č.32-308-3, operace Antropoid, úřední záznam, originál strojopisu, autor zápisu Karel Paleček, převzato ze shora uvedené knihy.)
Poté, co parašutisté úkol přijali, mjr. E. Strankmuller okamžitě povolal styčného důstojníka SOE, kpt. F.E. Kearyho, předal mu mapu prostoru seskoku a sdělil požadavky na doplňující výcvik, ke kterému oba parašutisté odjeli do Ringway u Manchesteru. Při kondičních seskocích se však rotný Svoboda zranil a musel být nahrazen Josefem Kubišem. Tím ovšem nemohl být dodržen termín státního svátku.
Zde konstatujme, že tento termín byl stejně nereálný i bez zranění Svobody. Teprve přípravy Gabčíka a Kubiše po jejich seskoku koncem r. 1941 ukázaly, kolik času a dalších informací bylo potřeba k přípravě atentátu.
Ale koncem října byla operace Anthropoid zpochybněna, zřejmě po odeznění emocí vyvolaných prvními Heydrichovými popravami. Do seznamu operací na listopad byla zařazena jako poslední a prioritu získaly seskoky skupin Silver, Gold, Brass a Cupper. Britům bylo řečeno, že z vnitropolitických důvodů se operace Anthropoid odkládá na neurčito. Tím vnitropolitickým důvodem byla ztráta radiového spojení s domovem, které neobnovil ani sv.asp. František Pavelka, který s další radiovou stanicí seskočil do protektorátu v operaci Percentage. Spojení bylo obnoveno až skupinou Silver A, která do protektorátu vyskočila za skupinou Anthropoid a skupinou Silver B v noci z 28.12 na 29.12.1941. po startu ve 22 hod. z letiště Tangmere.
Víme tedy, kdo o atentátu rozhodnul. Moravec ale ve svých pamětech „Špion, jemuž nevěřili“ (68 Publishers, Toronto, Canada) uvádí: „Fakt tedy je, že jsem jednal na oficielní rozkaz vydaný prezidentem Benešem, který byl hlavou naší vlády v Londýně a měl plnou pravomoc učinit toto rozhodnutí a tento rozkaz vydat. To je nejdůležitější bod celé kontraverse, poněvadž jednat na vlastní pěst ve věci tak nesmírně důležité by bylo bývalo neomluvitelné.“
Dále uvádí, že po válce se nemohl bránit a musel obvinění, zejména ze strany komunistů, kteří atentát považovali za zbytečný a navíc nařízený Angličany v jejich zájmu, nechat na sobě, což je, jak si stýská, údělem podřízených, kteří musí na veřejnosti nést odpovědnost za nadřízené. Moravec správně uvádí, že kritika vznikla proto, že ji nařídil Londýn. I nekomunisté z domácího odboje jej považovali za zbytečný s tím, že stál odboj jeho nejlepší lidi. Všichni podle Moravce měli útočit jen na něj, že si atentát vymyslel a neinformoval o něm ani Beneše. Zajímavá je následující citace, z které je patrné, že Moravec chtěl toto podezření proti sobě vyvrátit za každou cenu. „Ale každý soudný člověk přece musí nahlédnout, že v situaci, za níž jsem v Londýně pracoval a která znamenala tak úzkou spolupráci s prezidentem, by provedení akce takového rozsahu, jako byl atentát na Heydricha, bez zajištění příslušné oficiální autority byl býval slaboduchý výstřelek osobní moci, výstřelek nejen protizákonný, ale také úplně nesmyslný.“ Ještě před těmito řádky uvádí: „Původní myšlenka o atentátu byla Benešova a Beneš mi dal rozkaz, abych ji realizoval. Prezident nejen věděl o operaci jako takové a aktivně se účastnil jejího začátečního plánování, ale nadto znal i totožnost parašutistů pověřených jejím provedením a přijal Kubiše a Gabčíka těsně před jejich odletem a v mé přítomnosti jim se slzami v očích dal sbohem.“ Vzhledem k tomu, že Moravec si musel při psaní pamětí pamatovat, že při jeho rozhodnutí – vyhlášení úkolu, byli svědci a že existuje písemný záznam, je nepochopitelné, že v těchto pamětech datuje toto rozhodnutí ke konci roku 1941. Při lidských obětech, které atentát přinesl, lze výše uvedená tvrzení generála Moravce považovat za účelovou obhajobu. Méně pochopitelné je chování prezidenta Beneše, i když, jak dnes už víme, šlo o jeho charakteristické jednání. Jak uvádí shora uvedený autor Šolc: „Prezident Beneš byl příliš zkušeným politikem, aby neviděl, jak velkou odpovědnost by na sebe vzal vydáním podobného rozkazu…Také to odporovalo jeho zvyklostem. V podobných případech raději převáděl odpovědnost na jiné, kterým ponechával rozhodnutí, když naznačil, že by proti němu zásadních námitek neměl. V choulostivých případech přenechával prostor k uplatnění kompetence jiných.“
Víme také, že svoji vědomost o rozkaze k atentátu několikráte popřel, jednou příbuzným popravených pomocníků parašutistů a členů jejich rodin, kteří jej po osvobození na Hradě navštívili. Doklady o tom, že nemluvil pravdu, se pak našly v jeho trezoru. Jakoby pan prezident nevěřil heslu napsanému na jeho presidentské standartě. Pravda z archivů promluvila. Můžeme toto jednání srovnat s jeho jednáním v únoru 1948, kdy se s demokratickými politiky nejdříve domluvil, že jejich demisi nepřijme, a spoluvyvolá tak vládní krizi, která povede ke jmenování nové vlády. Slíbil, ale nesplnil. Vězme tedy, že president Beneš nedokázal nést odpovědnost za své jednání. Snad jedině za to, že celý atentát zpochybnil právě on a celá akce byla prozatímně zastavena na jeho přání již 7. října 1941. Ani to však nemohl přiznat, protože by přiznal i vědomost o akci vůbec.
Máme tedy záhadu, kdo rozhodl o atentátu na Heydricha vyřešenou?
Abychom však nekřivdili ani jednomu z nich, dodejme, že to mohlo být i rozhodnutí společné. Vždyť spolu denně konferovali a zvažovali všechno možné – zřejmě i to, jak zvednout prestiž čs. odboje u Spojenců. Konečně ani jeden nemohl, i kdyby rozhodnul sám, neinformovat druhého. To konečně potvrzuje i pasáž z nejznámější knihy o atentátu autora Miroslava Ivanova „Atentát na Reinharda Heydricha“. Ten cituje generála Moravce z jeho přednášky ve Washingtonu v únoru r.1964, který vyprávěl o pořadí okupovaných zemí, který každý měsíc vypracovávalo britské ministerstvo války podle toho, jak se podílely na úsilí Spojenců porazit Hitlera. „Ve druhé polovině roku 1941 se Československo ocitlo na posledním místě,“ řekl Moravec, „prezident byl nespokojen a chtěl tuto situaci změnit a nakonec jsme přišli na myšlenku politického atentátu.“ To potvrdil o půl roku později bývalý ministr čs. exilové vlády Dr. Juraj Slávik, kterému měl Beneš důvěrně sdělit: „Připravuje se atentát“. Další potvrzení, i když diplomaticky, přišlo od generála Josefa Bartíka, účastníka výše uvedené schůzky, na které Moravec dal parašutistům za úkol provést atentát. Na dotaz Miroslava Ivanova na jaře 1965 odvětil: „Jsem pod služební přísahou. Mou povinností je chránit pověst pana prezidenta. Nezapomeňte, že byly Lidice a Ležáky.“ Podobné nepřímé svědectví poskytl v květnu 1967 další bývalý zpravodajský důstojník z Londýna plk. Emil Strankmuller: „jednou se koncem léta 1941 vrátil Moravec od prezidenta se slovy, něco se musí stát“. To všechno jen potvrzuje výše uvedené „spříseženectví“ prezidenta a jeho generála. Nakonec si nechme autoritativní výrok ze strany, která byla také přitom, byť ne jako „primus inter pares“. V r. 1977 vydal německý autor Gunter Deschner životopis Reinharda Heydricha. Snažil se čerpat i z anglických archivů a dostal odpověď z historického oddělení britského ministerstva obrany : „Je možno předpokládat, že Beneš jako hlava čs. vlády v exilu přišel s myšlenkou atentátu na Heydricha a že role SOE byla omezena na výcvik a dopravu parašutistů.“ A tak to s největší pravděpodobností bylo! A jestliže to byl Moravec, tak mu to prezident odsouhlasil.
Abychom nevěřili?
Zůstává druhá záhada – proč jeden z našich nejschopnějších zpravodajských důstojníků popsal přípravu atentátu na Heydricha způsobem, který vůbec neodpovídá skutečnosti a který je v přímém rozporu se svědectvími svědků a písemnými důkazy, které se zachovaly v archivu MNO. Aby naplnil název svých pamětí „Špion, kterému nevěřili“?
Chybných údajů je totiž tolik, že nemohou být chybami. Buď v době psaní kapitoly trpěl generál Moravec ztrátou paměti, nebo úmyslně mlžil. Výcvik parašutistů na podzim 1941 v Anglii (za jeho přítomnosti) nemohl být zaměřen na útok v zatáčce u Vychovatelny v Kobylisích, protože do Panenských Břežan se Heydrich přestěhoval z Pražského hradu až na jaře 1942. Pro parašutisty nemohla být vybrána seskoková plocha na Benešovsku, kde podle Moravce i seskočili, když již při předání úkolu 4.10.1941 byli Gabčík a Svoboda seznámeni s plánem seskoku mezi Plzní a Rokycany (na letiště Borek). Tam sice omylem neseskočili, ale záznam o letu tento úmysl potvrzuje. Neseskočili koncem dubna 1942, ale dva dny před Silvestrem 1941. K tomu existují desítky výpovědí svědků, většinou již v roce 1942 popravených, ale i přežilých. A zase záznam o letu. Kapitán bombardéru Handley-Page Halifax MK II Ron C. Hockey, který je vysadil, se dožil vysokého věku a ještě v devadesátých letech se účastnil vzpomínkových akcí u kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Jeho svědectví je nezpochybnitelné! Moravec ale tvrdí, že Halifax pilotoval český pilot kpt. Andrle. O datu seskoku není nejmenších pochyb. Není pravda, že piloty osobně vybíral a připravoval na akci. Parašutisty vybral kpt. Paleček a předtím byli převážně ve společnosti britských důstojníků s výjimkou št. kpt. gšt. J. Šustra. Gen. Moravec se s Gabčíkem a Kubišem setkal až ve své kanceláři. Na Moravcových chybných tvrzeních je zajímavá ještě jedna věc. Jejich úpornost. Ve své shora uvedené knize má tato tvrzení rozdělena do odstavců a každý uvádí slovy: „Není pravda, že…“
Aby nesprávných údajů nebylo málo, tak některé omyly traduje i Jiří Šolc ve shora uvedené knize, který jinak oponuje shora uvedeným Moravcovým údajům. Tak Gabčík a Kubiš se nepřihlásili na záchytných adresách v Plzni a Rokycanech, kde měli původně seskočit, a přes ně se do Prahy nedostali. Spojení s odbojem získali sami z Nehvizd u Prahy, kde omylem navigátora dopadli. Zde je našli v jeskyni nepoužívaného lomu druhý den hajný a mlynář Bauman a od nich se dostali k manželům Piskáčkovým, členům sokolské odbojové organizace Jindra v Praze. To všechno podrobně a před třiceti lety ještě na základě hovorů s pamětníky zjistil Dr. Miroslav Ivanov, jak je možno se dočíst v již zmíněné knize.
Proč ale šéf naší zpravodajské služby, který navíc věděl, že o celé akci Anthropoid existuje písemná dokumentace a v době psaní pamětí i desítky svědků, celou akci tak zastíral a uvedl o ní tolik falešných údajů? To nemohla být ztráta paměti, vždyť jinak jsou jeho paměti přesné. Nemůže to vysvětlit ani úmysl odvést pozornost od své osoby, od odpovědnosti za stovky zavražděných v heydrichiádě se přece „zprostil“ tvrzením, že rozkaz vydal president Beneš. A tak na konci naší úvahy zůstává jedno velké PROČ. Najde pro to někdo vysvětlení?