VE VZDUCHU: Čechoviny 36
Plnění paliva do Jumba není nijak zvlášť složité, ale musí se na rozdíl od Airbusu A320 sledovat a přepínat nádrže, aby palivo bylo rovnoměrně natankováno. Jemu se podařilo natankovat všechno palivo do centru, letadlo mělo zpoždění, protože když posádka zjistila tuto skutečnost, tak se palivo muselo rozčerpat do křídel, která byla prázdná. Kdyby to posádka nechala, těžiště by bylo úplně jinde, než by mělo být. Normální člověk by si nasypal popel na hlavu, ale ne tento kolega. Ten, když mu dojde, že udělal malér, začne si zpívat a zpravidla se snaží od maléru prchnout. Dříve byla na jeho top twenty „šubla dubla tydlidá“, v současnosti je to „jamtadý, jamtadá“. My tomu říkáme: „Píseň ohlašuje průser.“ Jakmile kolegové z jeho party zaslechnou píseň, prchají, protože on s písní na rtech odejde do kantýny a někdo to za něj jak se říká „vyžere“. Inu, jak jsem řekl, je to zvláštní člověk.
Než jsem odešel k zahraniční společnosti, pracoval jsem na startu s dvěma Karly. Jeden Karel byl bývalý cirkusák, veliký srandista, který neustále vymýšlel nějaké ptákoviny. Ve svém předdůchodovém věku dokázal ještě na betonu letiště chodit po rukách, dělal běžně salta a uměl neuvěřitelně vyprávět o svých cestách s cirkusem. Jak se dostal na letiště k tomu, aby dělal mechanika, ví bůh. Proti němu stál druhý Karel, který byl stejně starý, ale byl strašně ješitný a šetrný. Velmi si zakládal na své fyzické kondici. Neustále nám, tehdy mladým, ukazoval, jak je rychlý, jak ještě všechno zvládne. Někdy to mělo i své humorné stránky.
V té době jsme nosili bílé kombinézy. Dost často se stalo, že když se člověk málo oblékl nebo se napil acidofilního mléka a pak ho to začalo kroutit, od letadla nemohl odejít. Tehdy jsme neměli vysílačky a mobilní telefony ještě nikdo neznal, prostě člověk musel zůstat u letadla, dokud neodrolovalo. To se stalo i „rychlému“ Karlovi. Kroutil se u letadla a když konečně vyjelo ze stojánky, na nic nečekal a prchal do šatny. Cestou si rozepínal kombinézu a když konečně doběhl na toaletu, kombinézu ze sebe rychle shodil, ale jak byl tak rychlý, hodil si ji přes mísu. A stalo se, co se stát muselo… Ale on byl skutečně rychlý, tak si ji zase na sebe hodil, bohužel i s obsahem. Když přišel zpět na pracoviště ve zcela nové kombinéze, všichni se ho ptali, proč že má tu novou kombinézu, protože tušili, že se něco muselo stát, nikdo se nepřevléká uprostřed směny. „Co by se mi mělo stát? Nic se mi nestalo, starejte se o sebe.“ Pak někdo šel na záchod a našel v odpadkách kombinézu: “Karle, copak, copak?“
Jednou se nám svěřil, že pojede do Prahy, že musí něco veledůležitého koupit. Bydlel v Kněževsi, ve vesnici za letištěm, a jak jsem řekl, byl strašně šetrný, a tak výlet do Prahy byl pro něj událostí. Samozřejmě nezůstal ušetřen našich vtípků o tom, že v železářství na Podbabské dostali nové chromované vidle z dovozu. Zuřil a chtěl se vyhnout společné cestě autobusem 119 do Prahy. Bleskurychle se oblékl a vyrazil ze šatny, aby nám ujel. Jak byl tak rychlý, na něco samozřejmě zapomněl. V jeho případě to byly kalhoty, a tak jsme ho dostihli před halou na stanici, kde stál v bundě a v dlouhých spodkách! On, strašně ješitný! Tomáš mu povídá: „Karle, nezapomněl sis něco?“ „Co bych si měl zapomenout, starej se o sebe! S tebou jsem husy nepásl!“ „To máš pravdu, já husy nikdy nepásl, já jsem letecký mechanik, ale přeci jenom, není ti zima na nohy?“
V tu chvíli se podíval na své nohy a zjistil, že zpod bundy mu čouhají nohy s křuskami v šedivých dlouhých spodkách. Samozřejmě následovala salva smíchu a zrudlý Karel se dal na kvapný ústup do šatny. Šel pozadu, asi se domníval, že tak si ho nikdo nevšimne. Musím říct, že jsem mu tu cestu nezáviděl.
Foto: Martin Novák
Druhý Karel byl pravý opak, nikdy žádnou legraci nezkazil. Jednou jsme spolu čekali u TU 134 Malevu. U letadla už nebyly schody a byla to „krátká“ sto třicet čtyřka, bez APU, takže na zemi neklimatizovala.
Protože venku bylo teplo, v letadle bylo nedýchatelno. Stevardky stály ve dveřích a lokaly čerstvý vzduch. Najednou si Karel začal vyndávat věci z kapes a podával mi je: „Podrž mi to, prosím“ a přiběhl pod dveře letadla. „Budět špektákl, budět špektákl!“ Stevardky na něj koukaly a nechápaly. Karel začal běhat dokola „á hop!“ a udělal salto, „á hop!“ a udělal salto vzad, „á hop“ a šel po rukách. „Áchtung!“ a stál na jedné ruce s roztaženýma nohama a druhou rukou chytal balanc. Letušky tleskaly a Karel na závěr udělal dvě salta nazad a skončil v provazu na betonu pražského letiště. Klaněl se směrem k letadlu a cestující i stevardky nadšeně tleskali. Já koukal jako vrána, to jsem od tohoto „dědka“ nečekal. Letušky narychlo naplnily jeden blicí pytlík miniaturami alkoholu a druhý jídlem a podaly mu to z letadla. Cestující zapomněli, že se v letadle vaří a nadšeně aplaudovali. Jedna paní nám hodila kartón cigaret. Museli jsme toho rychle nechat, aby nebyl průšvih, aby to nevypadalo, že žebráme. Když letadlo konečně nahodilo a jelo na start, piloti nám blikali světlomety a ve všech okýnkách jsem viděl mávající ruce.
Jednou dostal šílený nápad. Když letadlo vypnulo motory, vyběhl po schodech nahoru a tam se postavil na ruce. Stevardka otevřela dveře a málem to s ní fláklo, na schodech proti ní stály nohy! „Milostivá, právě jsem se vrátil z Austrálie a jsem tak zvyklý!“ Chudák holka začala jenom něco mektat, on potom udělal „á hop“ a skočil na nohy. Jednou toto „číslo“ předvedl nechtěně diplomatickému sboru, vyběhl po schodech, nevšiml si líbačů pod letadlem. Udělal stojku nahoře na schodech, dveře se otevřely a tam stál tehdejší ministr zahraničí Chňoupek, který jako agent KGB byl jistě na ledacos zvyklý, ale tohle ho dostalo. Karel udělal „e hů, bu he he“ skočil na nohy a přeskočil zábradlí, dopadl na beton, kde udělal salto a zmizel za letadlem. Ve dveřích letadla stál naprosto šokovaný ministr, který nebyl schopný žádné akce.
Několikrát se mi stalo, že mě volal v noci se slovy: „Concertino Praga, Pražské jaro! Budět Mozart!“ A začal mi hrát do telefonu na tahací harmoniku, nebo foukačku, někdy i zpíval. Do toho vydával různé zvuky: „Bu hehe, e hů, ha“ a tak podobně. Pak zařval: „Zlatá reneta!“, dohrál a zavěsil. To se odhrávalo většinou tak kolem druhé nad ránem a když jsem nebyl doma, tak hrál mé mamince se slovy: „Milostivá je pravá dáma, ta ví, co je umění, ta jistě dokáže ocenit Mozarta!“ Maminka, když to zažila poprvé, tak se mě mírně šokovaná ptala, co to mělo znamenat, co to je za člověka. Vysvětlil jsem jí, že to je bezvadný chlap, se kterým dělám, že je jenom trochu praštěný a že je sám a asi mu bylo smutno. „A proč na konci zařval: zlatá reneta?“ „To u něj znamená, že to už dál nezná, že končí.“ Nakonec vzniklo mezi mou hudbymilovnou matkou a Karlem, který si nechával říkat „šéfe“, jisté pouto a když se Karel dlouho neozýval, maminka se ptala, jestli se mu něco nestalo. „A jak je starý, prosím tě?“ „Asi jako ty, mami“. „Tak to je správně praštěný, to se mi líbí!“ Dneska si spolu koncertují kdesi v nebi v oddělení pro ztřeštěné milovníky hudby.
V Mnichově se mnou dělal černoch jménem Charlie, kterému se říkalo Charlie the Woodpecker (datel). Nevěděl jsem proč a pak mi to vedoucí vysvětlil: „Ty neznáš v Evropě chráněného ptáka „black woodpecker“ (černého datla)? My jsme na něj volali Černej, on si na nás stěžoval, tak mu říkáme Charlie the Woodpecker a on neví, jaký pták to je. Tak tenhle člověk, který byl ze Srí Lanky, byl opravdu zvláštní. Výborně vařil, nechápu, proč se tím neživil, proč se rozhodl dělat mechanika, což mu nešlo. Český termín „vyčůraný“ byl velmi slabý na to, co on dělal.
Ráno jsem přišel do práce a on, po noční, mi povídá: „Je tady 757 BIKZ a má stretchera (nosítka pro někoho zraněného).“ Když tam letadlo stálo celou noc, člověk předpokládal automaticky, že je namontoval. „Hele, zajeď se tam podívat, jestli je tam namontoval, sice to podepsal, ale nezapomeň, je to Charlie!“ Bylo půl hodiny před odletem, a tak jsem skočil do auta a jel jsem tam. Samozřejmě, že nosítka ležela pod letadlem, jak je nakladači v noci vyložili, ještě že nepršelo. Zavolal jsem vysílačkou pro pomoc a vytáhl jsem nosítka i s konstrukcí nahoru. Dole pod letadlem již stála sanitka s pacientem. Za pomoci kolegy jsme to namontovali a kouřilo se z nás jak z lokomotivy. „Proč to neudělal?“ „Je to Woodpecker, nezapomeň, ti se nikdy nepřetrhnou.“ „Proč ale říkal, že to namontovali?“ „Nikdy nevěř smějícímu se černochovi!“ Když večer přišel a střídal nás, suveréně tvrdil, že to namontoval a že my jsme rasisté, že ho chceme namočit do nějakého průšvihu.
Když jsem byl v Londýně na typovkách na 737, začínal kurs se mnou a končil ho s kolegou rok poté. Při písemkách se rozčiloval, že ty testy jsou jenom pro Angličany, ale pro něj, cizince, že jsou to schválně složité otázky. Když mu ale někdo řekl, že je přivandrovalec, začal mlátit s britským pasem do stolu a křičel: „I am British, I am British! (Jsem Angličan!)“ Zato mu velmi chutnalo kafe ve výcvikovém středisku, protože bylo zadarmo. Dokázal ho za den vypít tolik, že potom seděl, držel se za srdce, tvrdil, že má infarkt. Když jsem se ho zeptal, kolik kafí vypil, vypadlo z něj, že asi dvacet!
Jednou jsem se dočetl v Praze v závadovce Boeingu 757, že nesvítí osvětlení kapitánské palubní desky (světlo, které je pod štítkem nad deskou) s tím, že ta závada byla někým odstraněna a podepsána, ale je tam stále. Našel jsem si to a tam bylo napsáno: „Žárovky vyměněny, v pořádku.“ I podíval jsem se do manuálu a tam jsem našel, že se to mění celé jako kus, že se jednotlivé diody nedají vyměnit. Dostal jsem zlé tušení; samozřejmě, že to tam napsal Charlie a ani se na to nepodíval, protože jinak by mu muselo být jasné, že diody jsou tam zalité v plastu a mění se celý modul. Inu, lemplové jsou všude na světě.
Foto: Palo
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora