VE VZDUCHU: Čechoviny 34
Při školení, které se zove „Lidský faktor“ a je pořádáno ČVUT, je hned na prvních stránkách skript napsáno, že český mechanik, oblečený do montérek střihu „kolbenka“, bere v průměru pětkrát až šestkrát méně než pilot. Díky tomu, že pod každou svou prací je podepsaný, má obrovskou zodpovědnost. Proti němu stojí pilot ve slušivé uniformě, se spoustou peněz, vždy čistý a upravený. Čili mechanik s nutným mindrákem proti pilotovi. Necitoval jsem přesně, ale tak nějak to tam bylo.
Nutno ovšem podotknout, že výcvik stojí pilota v současnosti přes milión korun a přitom není jisté, jestli ho aerolinie vezmou. Dříve se rekrutovali od armády, což bylo zadarmo, nebo od Svazarmu, což nebylo sice zadarmo, ale nestálo to rozhodně tolik jako dnes. Z faktu ohromného rozdílu platů pramení většina třenic a nedorozumění mezi piloty a pozemním personálem. Většina těchto konfliktů pochází z obyčejné lidské závisti nebo z pocitu nadřazenosti. Pamatuji si, jak za komunistů s námi jednali někteří kapitáni z IL 62. Tito z valné většiny „kovaní straníci“ byli přímo vzorem arogance a pohrdání někým, kdo byl společensky (finančně) níž. Samozřejmě tam byli také vynikající lidé, ale takový „Gaťkyn“, to byl skutečně neuvěřitelný člověk. Kromě arogance bylo o nich celkem všeobecně známo, že i když to byli lidé s platem větším, než měl tehdy prezident republiky, o jejich „kolenovrtství“ se vyprávěly legendy.
Jedna stevardka mně líčila, jak si páni letci vařili v Singapuru ponorným vařičem v umývadle v hotelu knedlíky, protože jim bylo líto zaplatit dva dolary za jídlo… Také je známá historka, jak jeden kapitán si v Indii, která je známá levným a skvělým jídlem, uvařil strašně hnusnou polévku, kterou dal ochutnat svému kolegovi. Tomu se zkroutila huba: „Člověče, vždyť je to odporné, to se nedá jíst!“ „Ty vole, to musí bejt hnusný, aby ti to vydrželo aspoň dva dny!“ Nadměrná šetrnost se ale nesla celým spektrem. U Slovairu byl na L 410 jeden kapitán, který si vypůjčoval od mechaniků, tedy abych byl přesný: on si nepůjčoval, on jenom něco potřeboval koupit a zrovna u sebe neměl drobné. „Hele, kup mi to, já ti to potom dám“. Já s platem 1500 a on několikráte vyšším a nebylo mu blbé dělat potom „mrtvého brouka“, že o ničem neví.
Když jsem zjistil, že takto dluží většině mechaniků v Praze, byl jsem z „charity“ rychle vyléčen. Byl jsem mladý a drzý, a tak jsem si o ty peníze říkal tak dlouho, až na mne jednou začal řvát, že to, co jsem mu koupil, stejně nefunguje, takže za co chci ty peníze. „Kolik ti ten kolenovrt dluží?“ ozval se jiný kapitán, který byl scéně přítomen. „Dvanáct stovek, pro mě je to dost,“ on poté sáhl do kapsy: “Na, tady je máš, prosím tě, je to idiot!“ Na rozdíl od „Párníka“ Jirka T. byl prostě velkorysý a na korunu nekoukal. Když jsem byl v Londýně v hospodě s našimi „orly“, nepamatuji si, že bych někdy vytáhl peněženku: „Prosím tě, odkdy kupuje mechanik pilotovi pivo, to si nech, až budeš sám nebo až ti přijede synáček s manželkou, to se ti to bude hodit!“ Tak to bylo o penězích.
Foto Martin Novák
Jiná věc jsou odborné problémy. Začnu u mechaniků. Je mezi námi dost lemplů, kteří se snaží piloty „oblbnout“, že se vlastně nic neděje, když svítí signalizace nízkého stavu oleje u APU, že tam je oleje vlastně dost, že se nic nemusí dolévat: “Mě ten idiot buzeroval, že tam je málo oleje, tak jsem mu to vysvětlil, blbečkovi.“ Takový přístup musí každého kapitána naštvat a nutně to musí budit dojem, že jsou mechanici velmi vzdáleni tomu, čemu se říká profesionalita. Také argument, že „špatně placený mechanik odvádí špatnou práci“ je jenom částečně pravdivý, řekl bych, že spíš souvisí s hrdostí k příslušnosti k zaměstnavateli. Bude-li mechanik společností dobře oceněn, bude jistě hrdý na to, že je zaměstnancem této společnosti. Je- li špatně placený a v montérkách typ kolben, jistě mu to sebevědomí nezvedne. Na druhou stranu je pravda, že v tomto státě má snad každý dojem, že je nedoceněný a že by měl mít víc…
Když se kapitán rozčiluje, že jsou baterky u letadla měkké, tj. že při nahazování APU kleslo napětí „až na dvacet dva voltů, i když byl připojen vnější zdroj“(!). „Pane kapitáne, ale APU se vždy startuje z baterií a má takový příkon, že na chvíli klesne napětí baterek, ale oni se zase dobijí, to je v pořádku.“ „Ale my jsme měli připojený vnější zdroj!“ Tak s takovým kapitánem nemá cenu se bavit, ten nepřizná, že řekl „ptákovinu“ (splést se může každý).
Nedávno jsem měl naprosto zbytečný konflikt s kapitánem přezdívaným „Káká“. Čekal jsem, až mi podepíše převzetí letadla: „Zavřete prosím dveře.“ „Jistě, promiňte,“ a zavřel jsem za sebou dveře do kokpitu. „Zvenčí!“ „Jistě pane kapitáne. Vidíte to auto, co stojí před letadlem? Tam budu sedět a vy mi tam donesete ten papír. Bez toho vy z této stojánky neodletíte!“ Nakonec donesl papír druhý pilot se slovy: „To jste tomu dal, já s ním mám dva lety, to si užiju“. „Já vás chápu, ale já si také nemusím nechat všechno líbit!“ Byl to oboustranně naprosto zbytečný konflikt.
V cizím žoldu jsem zažil kapitána, který se evidentně bál letět, když padal těžký mokrý sníh. Neustále si vymýšlel nějaké „závady“, které vždy zázrakem pominuly, když jsem řekl, že se zeptám v Londýně, co s tím. Vyvrcholilo to tím, že prohlásil, že křidélko vysílače úhlu náběhu (AOA) je nahoru a že má být vodorovně. Požádal jsem ho, aby to napsal do knihy závad (chtěl jsem, aby se kolegové v Londýně také pobavili). Řekl, že to udělá, až to opravím. Vzal jsem si schody (byl to Boeing757) a křidélko jsem srovnal do vodorovné polohy, normálně se tam dostane prouděním vzduchu při pohybu letadla. Kapitán nechal mezitím odstranit schody a podepsanou stránku tech logu mi hodil z okna, samozřejmě bez této „závady“. Nechal si dvakrát dvoustupňově odmrazit letadlo, kdy podruhé, naprosto zbytečně, mu letadlo umyli jak kapalinou 1 (ta odstraňuje sníh), tak kapalinou 2 (která je vlastně tekutá plastická hmota, která vytvoří na křídlech film zabraňující dvacet minut namrzání a usazování sněhu na letadle), nakonec musel stejně odletět. Další problém nastal, když musel kolega vysvětlit v Londýně, proč se na letadlo vystříkalo 1700 litrů kapaliny typu 2, když ve stejném počasí o dvě hodiny později se na Boeing 767 stejné společnosti vystříkalo 200 litrů, přičemž jeden litr kapaliny stojí kolem 5 USD (i těch 200 litrů bylo hodně, ale počasí bylo opravdu špatné a nikdo si nevezme „na triko“, že letadlo půjde na start špatně ostříkané).
Foto autor
Těch příkladů, kdy piloti prokázali fatální neznalost letadla, by se dala jistě najít spousta, ale stejně tak mechanici. Pamatuji se na jednoho kolegu, kterému se podařilo zapojit vysílač polohy letadla do autopilota u TU 134A obráceně, takže když letadlo mělo zatáčet, začalo stoupat a naopak. Naštěstí si toho posádka včas všimla a autopilota vypnula, takže nedošlo ke kritické situaci.
Nedávno se mi stalo, že kapitánka jedné společnosti napsala u Boeinga 757 závadu, na kterou jsem nemohl zaboha přijít. Ať jsem zkoušel co zkoušel, prostě se to neprojevilo, všechno pracovalo normálně. Protože jsem si nevěděl rady, zavolal jsem mechanikům na mateřské letiště, co s tím mám dělat. „Co to je proboha za blbost, kdo to napsal? Vždyť to není závada, to je normální funkce tohoto systému, od toho tam je!“ Řekl jsem, kdo to napsal. „Jó, Anna-Marie, tak tam napište, že jste to přezkoušel podle manuálu strana XY a ona bude spokojená, toho si nevšímejte, ona je trochu zvláštní!“ Měli pravdu. Večer přišlo něco, co bylo jako chlap s prsama; první, co udělala, že se podívala do tech logu (kniha závad) a spokojeně pravila, že je vidět, že jsme se na to v Praze nevykašlali.
Tady jsem se dotknul otázky pilotek. Rozhodně nezastávám názor, že by byly horší než muži. Naopak, první pilotka ČSA, která s tvrdošíjností sobě vlastní prorážela cestu ostatním a musela neustále kdejakému troubovi dokazovat, že je lepší než většina chlapů, to je ženská, před kterou smekám. Rozhodně pilotky Českých aerolinií nepatří do kategorie „babo-chlap“, jsou to moc pěkné ženské, do kterých by člověk, kdyby je potkal v civilu na ulici, nikdy neřekl, že mohou létat s letadlem… Což je evidentně předsudek, proč by pěkná ženská nemohla řídit letadlo?
Byl jsem kdysi s jednou kapitánkou Boeinga 767 v hospodě, bydleli jsme ve stejném hotelu a já jsem cosi kutil na jejím letadle, a když jsem se večer vrátil do hotelu, potkal jsem ji v hotelové hale. V civilu jsem ji nepoznal, krásná vysoká blondýna se na mě z dálky smála, říkal jsem si, že buď špatně vidí, nebo si mě s někým plete. Ale ani jedno, ani druhé: „Tak co, dal jste to do kupy? Nezlobíte se, že jsem vám přidala takhle večer práci?“ Na takovou ženskou se člověk nemůže zlobit, i kdyby stokrát napsala ptákovinu. „Ne, máte to v pořádku, ten ventil odmrazování už chodí, byl trochu přidřený.“ „Mohu vás pozvat na drink?“
A tak jsem zjistil, že pod slupkou nápadné krasavice je bezvadná ženská, se kterou byla velká legrace a která miluje letadla a létání a ani ke kavárenskému způsobu života nemá odtažitý vztah. Na oplátku jsem ji i s druhým pilotem v Praze protáhl hospodami nižších cenových skupin. Prostě, člověk nemá soudit podle prvního dojmu.
Už přestanu filosofovat. Bylo by dobré, kdyby si obě strany uvědomily, že jedna bez druhé nemůže existovat, že piloti nejsou idioti, kteří sice jsou svými životy přímo závislí na práci mechaniků, ale vyžívají se jejich sekýrováním (i když, bohužel, jsou takoví „kolouškové a kaka“) a mechanici nejsou nesvéprávní blbci, kteří se snaží práci jenom „očůrat“ (opět, jsou i tací), ale jsou pod svou prací podepsáni, a tudíž za ní ručí.
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora