Dala jsem si práci a vyhledala na portálu MPSV Registr poskytovatelů sociálních služeb, a to jen v Praze. V některých byl přílohou ceník poskytovaných služeb, v jiných jen odvolávka na Vyhlášku č. 505/2006 Sb. Vyhláška postihuje všechny aktivity, které vykonává poskytovatel sociálních služeb, uvádí i částky za tyto služby. Když jsem se dala do počítání, nevycházela jsem z údivu.
Příkladně pokud by si člověk, který je závislý na pomoci druhé osoby, objednal u jakéhokoliv poskytovatele asistenční službu jen na osm hodin denně, musel by za tuto službu zaplatit za třicet dní 20 400 korun. Je to částka 85 korun za hodinu služby, kterou uvádí vyhláška jako maximální možnou, figuruje v cenících všech poskytovatelů v městě Praze. Pokud byla invalidnímu člověku přiznána dávka ve výši 2 000 korun, je lehké spočíst, jak dlouho by mohl asistenční službu užívat. Protože vím o mnoha případech, kdy člověku, který je dík svému postižení jen minimálně soběstačný, byla přiznána právě zmíněná výše dávky, je zcela jasné, že rodina na takovou službu musí rezignovat. Každý uzná, že tři dny v měsíci jsou opravdu kapkou v moři.
Stejnou částkou je ohodnocena i hodina každé služby, kterou by si invalidní člověk, který nemá oněch téměř jednadvacet tisíc, u poskytovatele sociální služby objednal. Nad rámec 85 korun za hodinu je celodenní jídlo za 140 korun, oběd za 70 korun, 20 korun za dovoz jídla, 100 korun za velký nákup, například týdenní nákup, nákup ošacení a nezbytného vybavení domácnosti, 50 korun za kilogram prádla (praní a žehlení ložního prádla, popřípadě jeho drobné opravy, praní a žehlení osobního prádla, popřípadě jeho drobné opravy).
Jestliže by invalidní člověk využíval služby jen tři hodiny denně, nechal si prát prádlo, dejme tomu pět kilo měsíčně), nechal si vozit jen obědy (budeme počítat je donášku) a přinést si čtyři nákupy měsíčně, vyjde měsíční částka za poskytnuté služby na 8 900 korun.
Když uvedený výpočet porovnáme s většinou dvoutisícovou částkou přiznanou invalidnímu člověku, musíme dospět k závěru, že je někde zásadní chyba. Pochybuji velmi, že by si úředníci MPSV neudělali obdobný výpočet, jako jsem udělala já. A pakliže udělali, proč urputně trvají na tom, že má být přiznaná dávka čerpána poskytovateli služeb? Přece i jen průměrně inteligentnímu člověku musí být jasné, že ona částka ani zdaleka nepokryje potřeby invalidního občana. Každý takový člověk si hravě vypočítá, že náklady poskytovatelů služeb jsou několikanásobně vyšší než náklady, které vynaloží osoba v domácí péči.
Co poradí pan ministr invalidnímu důchodci, který si vezme k srdci jeho nabádání a apel a sosiální službu si objedná? Existuje sice průměrný důchod, ale neznám ve svém okolí nikoho, kdo by jej pobíral. Znám důchodce, kteří mají důchod do 8 000 korun. Z těchto osmi tisíc zaplatí za nájem a služby a zálohy spojené s bydlením v průměru pět tisíc (počítám v Praze, v které se orientuji) a zbudou mu 3 000 korun.
Kdybychom počítali, že si bude, aby ušetřil, objednávat stravu u poskytovatele sociálních služeb, zaplatí z důchodu za tři jídla denně 6 000 korun i s donáškou. Když započítáme donášku do přiznané dávky, zaplatí za stravu měsíčně 4 200 korun. Tak to by nešlo, chybělo by 1 200 korun ze zbylého důchodu. Tak tedy jen obědy, ty vyjdou na 2 100 korun. A celých 900 korun může s klidnou hlavou rozfofrovat.
Ale musí být ve střehu, protože z přiznané dávky 2 000 korun už odečetl za donášku obědů 600 korun. Za tuto zbylou čásku si může nechat vyprat 28 kilo prádla, přinést 140 velkých nákupů, jen zač je pořídí, když mu z důchodu zbylo jen těch devět stovek. Tak na nákupy zapomeneme a necháme si něco málo přes šestnác hodin v bytě uklízet, případně peněz užijeme pro doprovod k lékaři. Jen musíme ještě počítat s tím, že u lékaře zaplatíme 30 korun a možná zaplatíme i něco za léky.
Z hrubého výpočtu je jasné, že si ve skutečnosti invalida nemůže dovolit obracet se k registrovaným oficiálním poskytovatelům služeb pro všechny své potřeby. Musí se ve velké většině případů a pro velkou většinu potřeb spoléhat na svou rodinu a přátele. Ve skutečnosti si to zřídka může dovolit i pro částečnou pomoc - pokud použije MPSV registrovných služeb jen pro desetinu služeb, utratí celou svou asistenční podporu. Znamená to, že už nemá žádné k tomu určené finanční prostředky a devadesát procent jeho potřeb musí opět poskytnout rodina a přátelé.
To platí, pokud má rodinu a přátele, kteří jsou schopni a ochotni mu pomoci. Jinak mu nezbývá, než - pokud má to štěstí, že najde místo - strávit svůj život v ústavu, kde náklady pro stát jsou mnohonásobně vyšší. Ale běda, pokud by snad chtěl použít svou podporu na to, aby rodině pomohl finančně kompenzovat námahu spojenou s jejich pomocí a hlavně čas, který nemohou strávit odpočinkem, nebo výdělek, který nemohou mít, protože vzhledem k jejich pomoci jemu nemohou pracovat v řádném zaměstnání, dokonce ani na částečný úvazek. Pokud se přesto rodina rozhodne, že se o invalidního člena rodiny bude starat, stanou se z dobrovolných samaritánů rázem jacísi podivní státní zaměstnanci pracující za podmínek, které připomínají nevolnictví. Registrace, předání všech osobních údajů vrchnosti, nutnost rozepsat a vyúčtovat každý úkon, každou službu, kterou svému blízkému poskytnou. A to za mzdu, pokud má invalida přiznanou obvyklou dávku ve výši 2 000 korun a pokud účtuje jen osm hodin denně, která je menší než čtvrtina zákonem stanovené minimální mzdy pro nejméně kvalifikovanou práci.
Ráda bych se od pana ministra dozvěděla, jak se to má s těmi úsporami v sociální oblasti. Zatím mi z uvedených výpočtů vychází, že se naprosto nelogicky pan ministr snaží vší mocí zajistit rozvoj poskytovatelům služeb, za něž musí žadatel platit neporovnatelně vyšší částky než je tatáž péče v rodině.