VE VZDUCHU: Čechoviny 29

„Klub deset tisíc“, pojem, který šíří neskutečně stupidní periodika jako je Cosmopolitan, je klub, který má soustřeďovat létající personál, který měl sex v této letové hladině. V jednom čísle výše zmíněného periodika byl tento „klub“ velmi „zasvěceně“ popsán. Obě mé partnerky, bývalá i současná, jsou letušky, a tak jsem se samozřejmě vyptával, jak to s tím je, že když je to v „novinách“, tak to musí být pravda! Obě se dušovaly, že to je blbost, že nic takového nezažily.

V IL 62 byl vzadu prostor, řečený „ponorka“, který byl za zadními záchody, na úrovni motorů, kde byl hydraulický a elektrický úsek; uprostřed byla ulička a za tím byl prostor, kam se dával catering, který se nevešel pod podlahu kuchyňky do tzv. sklepa. Tam se takové radovánky měly údajně odehrávat. V moderních letadlech nic takového není možné, protože tam není místo, jedině že by letadlo letělo bez cestujících nebo že by to byla „nákladovka“, ale tam zase nelétají stevardky a piloti nejsou „čtyřprocentní“.

Něco jiného jsou tzv. „tropická manželství“. V éře IL62 trávily posádky poměrně dost času na pobytech, což znamenalo, že někam doletěly, třeba do Bombaje, tam je vystřídala další posádka, která odletěla s letadlem do Singapuru. Posádka trávila v hotelu u moře krásné dny, moře šumělo, cikády cikaly, západy slunce, prostě byla atmosféra takového druhu, že jenom skalní charakter by odolal. Někdy se to neobešlo bez maléru, jak už to tak bývá. Obzvláštní pikantérii tvořily manželky pilotů, když si je vzali s sebou. Mít na palubě milenku a ještě manželku, to bývá honička. Někteří to řešili tak, že přes den nákupů chtivou manželku tahali v tropickém vedru po obchodech s tím, že večer bude unavená spát a on se bude věnovat milence, leč velmi často to dopadlo tak, že oba utahaní „padli za vlast“ a dočasná snoubenka zůstala „na ocet“.

U ČSA byl jeden dotyčný, kterému se říkalo „děžurný“ díky jeho nevtíravému způsobu získávání „dočasných snoubenek“. Jeho styl spočíval v tom, že když viděl, jak se na večírku zhrzená milenka nezřízeně napájí, nebo že naopak její milec je „na šrot“ a tudíž jako milenec k nepotřebě a ona se naštvaně odebrala na svůj pokoj, na hotelových schodech seděl „děžurný“ již připravený a zhrzené milenky se ujal a ta s ním ochotně šla, protože on uměl tak krásně utěšit… A přitom nemusel nic investovat do flašky a jídla, všechno za něj zařídil někdo jiný.

Z milostných afér u leteckých společností by se dal napsat román s tragikomickou náplní. Jenom těch holek, co přišlo z venkova do „velkého světa aerolinií“, kdy všelijaké Pepy s umaštěnými vlasy a s občankou a hřebenem v zadní kapse džínů vystřídali prošedivělí, vždy upravení kapitáni ve slušivých uniformách, zvyklí pohybovat se po barech mezinárodních hotelů. Jenom málokterá odolala (ale ty, co hledaly skutečné hodnoty, samozřejmě raději volily mechaniky… pozn. autora).

U ČSA létal ještě jeden erotický exot. Byl to, tuším, navigátor. Ten měl album, kde na stejné kostkované dece pózovaly nahaté stevardky. Tuto svou „sbírku“ ukazoval na požádání jenom svým nejlepším kamarádům a dušoval se, že s nimi nic neměl, že vše bylo v počestnosti, jemu šlo jen a pouze o umění a také tvrdil, že takovou kartotéku létajících krásek nemá ani osobní oddělení.

U mého bývalého chlebodárce to došlo až tak daleko, že se o tom psalo i v novinách. V Johannesburgu se střídají posádky několika 747, a tak tam najednou spí na hotelu čtyřicet pět členů létajícího personálu. I zatoužili po sobě po veselém večírku dva piloti a jedna stevardka. Hledali v hotelu nějaké klidné, útulné místo, kde by je nikdo nerušil, a jak tak měli „naváto pod kulichem“, nešli na pokoj, což by bylo normální, ale oni zatoužili po něčem dobrodružnějším, a tak si zalezli do zavřeného hotelového baru, kde se oddávali radovánkám na piánu. Tam je přistihl hotelový strážný, kterému signalizovala pohybová čidla, že v zavřeném baru někdo je. A jak jsem řekl, bylo silně „naváto“, a tak, aby je nikdo neviděl, si vlezli pod piáno. Kupodivu, piáno je poměrně průhledné, a tak se na ně chodili koukat zaměstnanci hotelu. Druhý den se to objevilo v novinách, nejenom v místních, ale dostalo se to i do britských novin; samozřejmě The Sun, obdoba našeho Blesku, z toho měl druhé vánoce. „Panebože, co tohle muselo být za blbce, to snad není pravda,“ pravil kolega, když si to přečetl. „Jó kamaráde, když máš v hlavě chytrou vodu, děláš pitomosti.“

Pak jsem dostal šíleně blbej nápad, vystřihl jsem článek z novin a odfaxoval svému kamarádovi kapitánovi s poznámkou, kdo byl ten druhý. Boeing 767 do Johannesburgu nelétal, takže jsem věděl, že mu průšvih udělat nemůžu. Později mi vyprávěl, jak lezl článek z faxu, že jeho žena si přečetla titulek „Sex posádky BA na piáně v Johannesburgu“ s mou douškou a aniž by se podívala na číslo, ze kterého to přišlo, řekla: „Máš tady něco od Honzy!“

Tento bývalý šéf typu 767-757 měl také jeden úžasný erotický zážitek těsně před důchodem. Večer po letu se šli s prvním důstojníkem projít noční Barcelonou. Zachtělo se jim Gaudího, a jeho architektonické skvosty kromě některých nejsou zrovna na širokých náměstích. V jedné úzké uličce se první důstojník zapomněl kousek vzadu a on cítil podvědomě, že za ním někdo jde. Najednou na něj skočil nějaký velký a silný chlap a jednou rukou ho začal škrtit a druhou mu strhnul kalhoty. Vyděšený kapitán ještě cítil nezvyklý tlak mezi půlkami; když mu došlo, která bije, vytrhnul se násilníkovi a jak spolu bojovali s kalhotami na „půl žerdi“ s úžasem zjistil, že to je stevard z jeho posádky. Stejný šok zažil i stevard, který ho také poznal. Vtom přiběhl první důstojník, který slyšel křik. Jak mého kamaráda tento útok rozzuřil, vzpomněl si na filmy o karate a praštil duchapřítomně malíkovou hranou dotyčného přes ztopořený orgán. Natáhl si kalhoty a utíkal pryč. Za sebou slyšel kvílení: „Jéžiišši, to je bolest, au,au, ty ošklivý kapitáne, proč si mi to udělal? Já se chtěl jenom pošmajchlovat. Tolik je tady takovejch hezkejch kluků a já musím narazit zrovna na našeho kapitána, fuj!“ Případ měl ještě dohru u soudu v Anglii. Díky svědectví prvního důstojníka vyhodili stevarda na hodinu, i když se oháněl právy 4% menšiny, právo na znásilnění nemá nikdo.

Jedna svobodná stevardka slavila své čtyřicátiny s posádkou v Káhiře. Můj kamarád dostal šílený nápad. Koupil jí před letem jako dárek v Londýně vibrátor. Ten jí večer slavnostně předali na hostině. Bylo z toho velké veselí. Po vydařeném večírku, když se vrátili zpět do Londýna, aby byla ještě větší švanda, šel za celníky, že tato stevardka má cosi divného v kabelce, aby tomu věnovali patřičnou pozornost. A tak celníci požádali nebohou oběť legrácky o kabelku a vyndali jeden vibrátor k nesmírnému veselí celé posádky, ale když vyndali ještě druhý, všichni ztuhli a bylo jim jasné, že šlápli do exkrementu a tiše se vytratili. Kamarád mně později říkal „raději bych měl kýbl s hovny na hlavě než toto, připadal jsem si jako totální idiot!“

Ještě jeden příběh s posádkou BA, tentokrát bez erotiky. Ráno kráčel kapitán k Boeingu 757 a vedle něj poklusávala moje kolegyně. Ta je známá svou vstřícností a ochotou, ale občas některé věci poplete. Kapitán na ni štěkal, že musí kvůli čemusi poslat do Londýna „Air safety report“ a že si to zkontroluje, jestli to poslala. Kapitán měřil kolem metru šedesáti a silně trpěl „napoleonským komplexem“. No a když viděl mne, metr devadesát, bylo vymalováno!

„Umíte vůbec anglicky? Tady totiž málokdo umí anglicky. Znáte předepsané fráze pro vytlačování letadel, prosím? Žádám vás, abyste používal výhradně tyto fráze a neobtěžoval mne nevhodnými dotazy!“ Ty bláho, to je blb, musím se podívat do manuálu! Kolegyni jsem vysvětlil, že žádný report posílat nemusí, vlastně ani nemůže, že to může poslat výhradně posádka, potažmo pan kapitán, a utíkal jsem do kanceláře prostudovat si manuál. Ujistil jsem se, že to vlastně po celou dobu dělám téměř předpisově a přečetl jsem si poznámku, že nemám po dobu vytlačování rušit posádku nevhodnými dotazy. Začali jsme vytlačovat a kapitán zcela nezvykle požadoval povolení k nahazování levého motoru (většinou se začíná pravým). Předpisově jsem odpověděl, že může levý motor nahazovat. Motor se rozběhl a on mě znovu žádal o povolení k nahození levého motoru: „Negativ!“ Nastalo ticho. „Mohu nahazovat levý motor?“ Vyslovoval to pomalu, jako když mluví s debilem. A já na to opět: „Negativ!“ Ve sluchátkách se ozvalo: „Můžete mně laskavě vysvětlit, proč nemůžu nahazovat levý motor?“ Podle hlasu bylo jasné, že maličký kapitán má už slušné otáčky. Přišla moje chvíle. „Protože vám už běží, zkuste pravý!“

Ten nahodil už bez „předpisového“ dotazu, ještě vyštěkl, abych se odpojil a já jsem se postavil z pravé strany letadla a druhý pilot, který toho Napoleona měl asi už také plné zuby, se smál od ucha k uchu. Když jsem to pak vyprávěl v Londýně na „doletné“, mejdanu na konci sezóny, všichni okamžitě věděli, o koho jde, a měli z toho velkou legraci, bohužel maličký kapitán tam nebyl.

Před každým letem stevardky přepočítávají cestující. Je to z bezpečnostních důvodů, aby si někdo nenechal odbavit zavazadlo třeba s výbušninou a sám do letadla nenastoupil. Na lince do Havany v osmdesátých létech přepočítávaly letušky cestující v IL 62 a jeden stále přebýval, ne chyběl, byl navíc. Bylo to v době, kdy nám tady jako „internacionální pomoc“ pomáhali Kubánci. Letušky přepočítaly cestující jednou, podruhé, stále jeden byl navíc. Jedna Kubánka měla vedle sebe roztomilého malého černouška. Letuška, která cestující počítala už potřetí, vždycky černouška pohladila po hlavičce, roztomilé dítě, ale dopočítat se nemohla. Pak se radili s pozemním personálem, co budou dělat. Dohodli se, že cestující nechají vystoupit z letadla a budou jmenovitě volat. Když to šéfová kabiny oznámila cestujícím, kolegyně šokovaně koukala na Kubánku, jak roztomilému černouškovi vyndala špuntík ze zádíček a vypustila ho! Byla to nafukovací panna v životní velikosti!

Druhý den si celé letiště vyprávělo, jak jsou letušky pitomé, že počítaly i nafukovací pannu a že kvůli tomu bylo letadlo hodinu zpožděné. Ale já na jejich obranu musím říct, že jsem toho nafukovacího černocha viděl a vypadal velmi realisticky a v šeru kabiny bych si ho také spletl.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora