Návrh Antidiskriminačního zákona loni prošel Sněmovnou do druhého čtení. Na své únorové schůzi by se poslanci měli tomuto tématu znovu věnovat a pravděpodobně tzv. „Antidiskriminační zákon“ přijmout. Připomeňme, že k přijetí takového typu legislativy jsme nuceni směrnicí Evropské unie (konkrétně směrnicí 2000/43/ES, která zavádí zásadu rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ), což však v konečném důsledku nemusí přijetí tohoto zákona, který byl několikrát označen za antiliberální a antidemokratický, zaručovat. V případě, že bude jakýmkoli legálním způsobem v České republice přijetí tohoto zákona zabráněno, nátlak Evropské unie patrně dostoupí do fáze vymáhání finanční pokuty. Otázka Antidiskriminačního zákona tak otevírá Pandořinu skřínku otázek, které se rozhodně netýkají jen litery a norem návrhu zákona samotného.
Podstatě a pokusu o rozbor vládního návrhu Antidiskriminačního zákona jsem se věnoval například zde, za vynikající pojednání na to samé téma považuji například články poslance Marka Bendy, pojednání Petra Macha o legislativní stránce věci, nebo úvahu ředitele Občanského institutu Romana Jocha.
Pro úplnost připomeňme, co tvoří hlavní osu výtek a kritiky Antidiskriminačního zákona:
Za prvé se jedná o zásadní problém vágnosti celého tohoto legislativního návrhu. Ne náhodou množství právníků, jakož i jedinců, pohybujících se v legislativní oblasti, včetně studentů práva, označuje Antidiskriminační zákon za „legislativní paskvil“.
Za druhé je zde fakt, na který upozorňují především ekonomové (zmiňme kupříkladu profesora VŠE Roberta Holmana) . Diskriminace jako taková, pokud je promítnuta do ekonomické teorie, ukazuje celý problém diskriminace jako vztah preference v relaci nabídky a poptávky. Jinými slovy řečeno, je naprosto v pořádku a záhodno, aby stát garantoval stejné PŘÍLEŽITOSTI všem bez rozdílu, stejně jako přístup ke všem službám, které sám poskytuje a garantuje. Zde je v demokratickém státe jev, pro který se používá název „diskriminace“, zcela nežádoucí. V soukromé sféře však diskriminace tvoří onen případ „preference“, je proto zcela zcestné a nedemokratické trestat majitele soukromých firem a podniků za odmítnutí poskytnutí jím (coby soukromníkem, platícím daně) nějaké poskytované služby (nepřijetí do zaměstnání, neobsloužení).
Antidiskriminační zákon je sám o sobě (paradoxně) diskriminační a značně rozporný. Na jednu stranu hovoří o „potřebě potírat diskriminaci“, vytváří celou škálu „diskriminací ohrožených menšin“ (toto obskurní počítání často ústí v zajímavé závěry, například ve Spojených státech bylo v době rozmachu antidiskriminačního hnutí spočítáno, že diskriminací je ohroženo, považte, celých 300% obyvatel země!) a přitom sám ze své podstaty skutečnou diskriminaci ustanovuje a fakticky legalizuje. Jak jinak si vysvětlit formulaci ohledně tzv. „pozitivního opatření“ (eufemisticky řečená pozitivní diskriminace), v paragrafu 6, odstavci 2 návrhu tohoto zákona, která doslova říká: „za účelem rovného zacházení mohou fyzické nebo právnické osoby zavést pozitivní opatření“? Tato citace působí o to absurdněji, když se o několik stránek textu návrhu zákona dříve dočteme o definici „rovného zacházení“ (ano!), které je popsáno jako „právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon.“
Nyní se pojďme zaměřit na onu pověstnou Pandořinu skřínku nových otázek, které se v souvislosti se schvalováním Antidiskriminačního zákona vynořily:
Přijměte, nebo…
Jak bylo výše řečeno, na přijetí Antidiskriminačního zákona mají zájem mimo jiné instituce Evropské unie, v případě nepřijetí hrozí „neposlušným“ členským státům vysoké pokuty a popohnání před soud.
a) Kde berou instituce Evropské unie legitimitu k tomu, určovat, co která země má přijmout za zákon? Odpověď je nasnadě a je obligátní. Jsme členskou zemí, která se vstupem zavázala k přijetí určitých společných principů a dobrovolně se vzdala části své suverenity. Dobře, problém však je, že občané pro EU určitě nehlasovali proto, že jedním z principů Evropského společenství je přijetí legislativy bojující proti diskriminaci, navíc v takovéto podobě. Jistě není v lidských silách a nebylo v lidských silách v kampani informovat o „všem“, co vstup do EU přinese. Nicméně, co se bude s argumentem „vstoupili jsme, zavázali jsme se, musíme…“ dělat ve chvíli, kdy instituce Evropské unie přijdou s nátlakem na přijetí dalších zákonných norem, které odvodí z nějaké vágní a obecné formulace z přístupových smluv? Existuje nějaká hranice? Není možné, že takto později budou nikým nevolené a občany jednotlivých národních států nekontrolované instituce EU schopné prosazovat si v podstatě cokoli?
b) Často lze slýchat názory typu „jedinou šancí, jak se vyhnout přijetí Antidiskriminačního zákona je vystoupit z EU. Osobně bych kvůli vystoupení z EU rozhodně neplakal, na druhou stranu, skutečně neexistuje jiná možnost? Jinými slovy, stojí před odpůrci tohoto zákona, kteří si přejí v EU setrvat, ultimátum? Vše závisí na dichotomii silná vláda ochotná bránit národní zájmy, kontra její opak. Představme si takovou vládu a takové politiky u nás. Kdyby jasně prohlásili, že nepřijetí Antidiskriminačního zákona bylo demokratickým rozhodnutím patřičných volených zákonodárných orgánů a že zkrátka žádné sankce a pokuty za „špatné rozhodnutí“ nikdy nezaplatí, na co by se unijní instituce zmohly? Nezmohly by se na nic..
Jen je nechte, ať se bojí…
Co zaráží nejvíce, je poraženecký přístup té části „konzervativních“ politiků, kteří ještě donedávna proti návrhu Antidiskriminačního zákona ostře brojili. Marek Benda, poslanec ODS, nedávno prohlásil, že antidiskriminační zákon podpoří, i když si osobně myslí, že je špatný. „V opačném případě nám hrozí sankce od EU“, argumentuje Marek, syn patrně mnohem zásadovějšího otce Václava Bendy a zároveň dodává již jednou zde zmíněné, a to, že jedinou možností, jak se přijetí tohoto zákona vyhnout, je vystoupit z EU. To je však pro pana Bendu, stejně jako další zvolené zástupce za ODS, z nichž někteří mimochodem v prvním čtení pro Antidiskriminační zákon hlasovali, nemyslitelné. Zmínění pánové si patrně musí znovu uspořádat hodnotový žebříček a uvědomit si, co je pro ně důležitější. Svoboda, nebo bohatý eurodotační systém?
Už mi s tou "diskriminací" dejte pokoj…
Tento pojem slýcháme pořád. Není dne, aby někdo nebyl „diskriminován“. V rámci argumentace ohledně jejího „potření“ a „potírání“, se fakticky volá po systematickém omezování občanských svobod a liberálního prostředí, ale to, jak se o ní mluví, vyvolává dojem, že žijeme v nějakém naprosto bigotním a netolerantním prostředí. Samozřejmě, že stále existují určité nevhodné stereotypy, které například v určitých oblastech nedoceňují rovné příležitosti pro ženy (nedávno odvysílaná reportáž Na vlastní oči o případu dvou žen, které byly svým pracovním kolektivem evidentně pro to, že ženy jsou, ze svého postu „vyštípány“), to jsou však jednotlivosti, které jsou problémem těch, kteří nějaké příkoří způsobili. V žádném případě se nejedná o žádnou "nemoc společnosti".
To se týká nejenom otázky „ženských práv“, ale i oblasti „rasové“, „etnické“, „národnostní“, či „sociální“ rovnosti. Ústavou je definována rovnost všech občanů před zákonem, bez ohledu za výše zmíněné (a mnohé další) atributy.
Antidiskriminační zákon místo toho směřuje k vytvoření rovnostářské společnosti, omezení svobod, faktické diskriminaci schopných, znehodnocení právního řádu a vytváří dojem netolerantní a špatné společnosti, kterou je potřeba napravit konstruktivistickou legislativou. Jedná se o jedno z největších ohrožení svobody od roku 1989.