I když kauza běží teprve druhý týden a je ve stínu současného boje o Hrad, jde o zcela zásadní spor. Vůbec to není hádka toho či onoho pisatele, šéfredaktora či přispěvatele novin s jedním českým politikem, jak se snad zpočátku mohlo někomu zdát. Jde o to, jaké hodnoty sdílí tento stát, jak je reflektuje, na čem staví, k čemu vede své občany včetně těch nejmladších. Máme-li tu kauzu nějak pojmenovat, tak možná „stát versus ČSSD“.
Stát nemá politizovat vědu, historii, dějiny. V tom má pravdu Jiří Paroubek, jenže taková politizace by nastala, kdyby stát historikům předpisoval, co mají psát a říkat. Mimochodem, může své tvrzení myslet vážně šéf strany, která prosadila zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“? To je přece neskutečně větší politizace historie, než když se stát jen vysloví k tomu, co považuje za zlo, před čím varuje, co sankcionuje. Tím se stát zcela samozřejmě určuje jako „společenství hodnot“ a nebyl by stát státem, kdyby tak nečinil politicky. Tečka.
Srovnáváme-li české a německé problémy se vztahem k totalitě, musí být jasno v jedné věci. Nikdo netvrdí, že lze vést paralely mezi německým nacismem, jím rozpoutanou světovou válkou, holokaustem i miliony obětí a československým komunismem.
Ale zůstanemeli u „malé historie“, u vztahů občanů k režimu a režimu k nim, u výhod a vymožeností, které režim poskytoval, tam už srovnání možné je.
Oba zmíněné režimy byly součástí evropské moderny, tudíž se nedivme, že oba s sebou přinášely v různých oblastech sociálního inženýrství též pokrok. To ovšem nikterak neznamená, že by přestaly být totalitami. To je jádro pudla i kauzy „stát versus ČSSD“. A teď se podívejme, proč Zdeněk Jičínský může být rád, že nežije v Německu.
Eva Hermanová nepoužila výrazy totalita, nacismus ani Hitler, natož aby je zpochybňovala. Řekla jen na vernisáži své knihy, že v té kruté době bylo i něco dobrého, a sice hodnoty, děti, matky, rodiny, soudržnost. Jinými slovy, Hermanová dost nešikovně vyjádřila svou nostalgii po době, kdy lidské vztahy byly tradičnější, semknutější, rodinnější, jenže sama si naběhla na vidle tím, že ona doba de facto skončila zároveň s pádem nacismu. Liberální mainstream z toho hned udělal zpochybnění totality, ba chválu Hitlera. I když Hitlerovo jméno do výroků Hermanové dosadil sám (Barbara Möllerová v listu Hamburger Abendblatt), byl oheň na střeše.
Zdeněk Jičínský je větší kabrňák. Když navrhl zrušit Ústav pro studium totalitních režimů, totalitní charakter zdejší komunistické vlády ve svém textu přímo zpochybnil - režim prý přinesl řadu kroků pro společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální. Jičínský šel nejméně o dva kroky dále než Hermanová. Zaprvé přímo připsal ty dobré věci režimu. Zadruhé popřel totalitní charakter onoho režimu počínaje polovinou padesátých let. Hurá! Liberální mainstream nemusel nic vymýšlet či konstruovat, mohl se prostě do Jičínského obout, zadupat ho jako reakcionáře a popírače totality. Jenže ouha, nějak to drhne. Jičínský nestojí před mediálním plotem, k jeho návrhu se naopak připojilo 56 předních členů ČSSD, prostě socialistický mainstream. A máme vymalováno.
Čím to, že na fascinaci vymoženostmi totality se uplatňuje dvojí metr? Když rakouský populista Jörg Haider pochválil politiku zaměstnanosti za nacismu, hlavně socialisté ho zcela zadupali. Když Zdeněk Jičínský chválí zrovnoprávnění žen za komunismu, socialisté ho plácají po ramenou.
Přitom totalitní vymoženosti objektivně existují i přežívají. V Německu k nim patří novomanželské půjčky, zdravotní pojištění pro důchodce či společné zdanění manželů. V Česku je to třeba legalizace potratů, dekriminalizace homosexuality či přídavky na děti. Jistě, jsou to plody pokroku, ale pokroku totalitně řízeného. V Německu se to připomíná až přehnaně, jak ukazuje případ Hermanové, v Česku skoro vůbec, jak ukazuje případ Jičínského.
Je to i naše chyba, způsobená tím, že málo nahlížíme na druhou stranu oné mince pokroku. Právě v obdivované „liberální“ éře byl v roce 1967 odsouzen na pět let za vlastizradu spisovatel Jan Beneš. Rovněž za Antonína Novotného se konala i poslední politická poprava v této zemi - 17. listopadu 1960. To už čtyři měsíce platila nová ústava, která vložila do názvu republiky výraz „socialistická“ a na níž se podílel právník Jičínský. Bodejť by tomu dnes říkal totalita.
LN, 8.1.2008