Autor, přední britský novinář, který byl jednu dobu poradcem Thatcherové, vylíčil nehynoucí zásluhy Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a Jana Pavla II. na porážce komunismu v Evropě. Třebaže jsem některé zákulisní věci znal, přesto absolutní většinu informací jsem zhltl jako novinku – není divu, autor byl přece občas v centru samotného dění, anebo se o něm dovídal od kolegů, kteří účinkovali ještě blíž. Chvílemi se proto čte tahle kniha jako detektivka.
Předně mě udivilo, že všichni tři původně nepatřili k vyhlédnutým vůdcům. Nicméně působili takovým způsobem a v takové době, že je společnost najednou začala potřebovat, byli k ozdravění Spojených států, Velké Británie i katolické církve nezbytní.
Třebaže jsem považoval Reagana za hlavního strůjce demontáže komunismu, teprve tady jsem si uvědomoval jeho velikost. Neměl fikaně promyšlenou politiku, nebyl génius s vysokým IQ, ale vycházel ze své intuice a z potřeby svobody – a podle toho jednal. Byl lepší než někdejší ministr zahraničí Henry Kissinger, proslavený svým mozkem. Jako nepřítel komunismu si uvědomoval, že oba systémy nemohou dál vedle sebe existovat, ale že musí tento nelidský režim porazit, a to nikoliv ve válce zbraní, nýbrž v souboji myšlenek a ekonomického boje.
V britské premiérce a v polském papeži brzy poznal budoucí spojence, proto se s nimi domluvil na spolupráci. Tahle trojice opravdu vykonala obrovský kus práce. Obávám se, že kdyby jeden z nich chyběl, těm dvěma by se dařilo mnohem hůř.
O‘Sullivan krásně vylíčil pozadí nedohody mezi Reaganem a Gorbačovem o atomových zbraních v islandském Reykjavíku. Tehdy se nám jevila jako strašné ztroskotání. Ale oba hlavní protagonisté ji považovali za krok vpřed. Sovětský vůdce prý dokonce utěšoval islandského hostitele: „Z této schůzky bude víc výstupů, než si kdokoli uvědomuje. Poprvé za čtyřicet let se obě supervelmoci pokusily zlikvidovat všechny atomové zbraně. Je to začátek konce studené války.“ A Gorby měl pravdu, i když si ten konec představoval krapet jinak.
Taky mne překvapil význam Polska – přesněji: katolického Polska – v tomto zápasu. Netušil jsem, že tamní odpor dělníků ve spojení s církví byl klíčem k zahájení útoku na komunistický systém. O Brežněvových obavách z papežovy první návštěvy Polska jsem už četl, tady jsem se o tom dověděl se všemi podrobnostmi.
Možná tam měl autor připomenout další věci, které Reagan dělal k podlomení moci Sovětského svazu, jako třeba domluvu se Saudskou Arábií snížit cenu ropy, a tím zmenšit příjmy Moskvy. Anebo detaily o jeho podpoře afghánskému odboji proti sovětským vojskům. Je toho víc, ale musím přiznat, že mi to nevadí – znám to odjinud.
Každý, kdo se zajímá o nejnovější dějiny, především pak o kořeny rozpadu komunistického systému v Evropě, by si měl tuhle knihu důkladně přečíst. A zamyslet se nad ní.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz