MF Dnes 06.12.2007 publikovala stať Rozhádaní lékaři očkují pacienty dávkami nejistoty MUDr. Martina Jana Stránského a den poté oponující repliku Neférové nepravdy doktora Stránského MUDr. Milana Kubka .
Hippokrates říká ANO, Galénos dí NE
Dr. Stránský má za příčinu současné krise neschopnost formulovat problematiku, ale ani jemu se formulace příliš nedaří a obsah se tak ztrácí v mlze. Když si hodně promnu oči, nacházím ve stati dva popisované problémy – přesčasovou práci a ČLK.
K prvnímu se tu píše, že ministr chce omezit přesčasové hodiny lékařské služby a že lékaři zvyšují své platy prací přesčas, k čemuž autor nabízí dvě vysvětlení. Pozoruhodné je tu vyloučení nedostatku lékařů a peněz jako příčiny současné situace, kdežto autor nachází problém jinde – zná kolegy, kteří deklarují přesčasové hodiny a neodpracují ani jednu z nich, a dodává, že přesčasové hodiny stojí daňové poplatníky dvakrát více peněz za stejnou práci. Nakonec autor uvádí, že odměňování je závislé na bodování výkonu, a tak je zapotřebí konkurence pojišťoven.
Co k tomu říci. Ministr možná přesčasovou práci omezit chce, ale nečiní tak. Návrh, který k věci podal, přesčasovou práci omezuje pouze tak, že její část přesouvá do zvýšeného počtu hodin pracovního týdne. Lékaři dosud dostávají za přesčasovou práci zaplaceno a jinak by to snad ani být nemělo. Nestojí to dvakrát víc a už vůbec ne daňové poplatníky, stejně tak nejde o nějaké bodování výkonů, úhrada péče je kalkulována jinak, což autorovi nejspíše v omezeném prostoru uniklo. Harašení výjimkami, o kterých ví (ale asi nepoví), je už docela mimo mísu.
Ke druhému se autor ptá, proč smluvní jednání o mzdách převzala ČLK. Dovozuje, že jednání dr. Ratha odpudilo jedny lékaře od angažovanosti a druhé, které označuje za rathovce, nechalo nelegitimně zvolit za delegáty, kteří zvolili za presidenta Rathův klon, pročež ta první skupina volá po zrušení povinného členství. A dále autor dovozuje, že reforma zdravotnictví není možná bez reformy ČLK, kterou má provést soud a parlament, jinak se pacienti dočkají očkování dávkami nejistoty.
Co říci k tomu. Nevím, kde autor sebral poznání, že ČLK převzala smluvní jednání o mzdách. Nic takového se neděje. Také nevím, z jaké kompetence se autor staví do role soudce, který rozhodl o nelegitimnosti zvolení delegátů. Vím, že výrokem o klonu autor hodně znevážil záměr svého díla. Vím, že podmiňovat reformu zdravotnictví reformou ČLK je toliko samoúčelným apelem.
Dr. Kubek věnuje velký prostor karatelsko-kazatelskému výcviku, v němž je poznat osobní podjetí výrazněji, než by si replika samotná zasloužila. Mám to za zbytečné. Roli ve věci přesčasové práce lékařů může ČLK hrát, pokud skutečně bude hodnotit tuto věc toliko profesně, tedy v ohledu na její význam pro samotný výkon lékařského povolání. Dr. Kubek správně říká, že činnost ČLK musí být politická, zdravotnictví je přeci politikum, a to dosti významné. Je zapotřebí, aby ČLK opravdu neměla žádné další vztahy k politickým stranám a byla vskutku nestranická. Stranofilní pravolevá polarizace uvnitř Komory, umocněná nadto atomisací do kdejakých zájmových segmentů, nepřináší lékařskému stavu nic dobrého, než že si počteme vzájemná spílání, která nic neřeší a prohlubují rozkol.
Co si myslím
Institut povinného členství je od počátku nešťastný. Byl vsazen do zákona politickou pravicí vzdor četným oponenturám, ideou bylo, aby Komora získala vážnost a zájem lékařů, a tak se mohlo stát dobrovolným i členství v ní. Mělo to být možná právě naopak. Otázka je, co s tím teď. Myslím si, že nejnešťastnějším řešením by byly Komory dvě. Šance nalézt řešení je podmíněna sjednocením lékařského stavu z jeho vlastní vůle. Je třeba najít rovinu zájmů společných celé obci lékařské a v té rovině mít Komoru za representanta i zástupce. Zatím jde o rozhádaný spolek, který by si měl odpovědět sám, komu tou roztříštěností pomáhá. Lékařský stav je nadán nezměrným duchovním potenciálem a má zákonem danou možnost ho využít. Nečiní tak, zato jeho netečná většina může sledovat souboje jedněch ambiciosních s druhými vedené bez ohledu na skutečné stavovské zájmy. Je to docela škoda.
Věc přesčasové práce má základy skutečně jinde, jak naznačuje dr. Stránský. Sám si myslím, že i jinde, než je nachází on sám. Zdravotnická zařízení jsou povinována zajistit přítomnost lékaře po celou dobu nepřetržitého provozu. Tato povinnost se nedá plnit jinak než přesčasovou prací, jejíž kvantita je násobně vyšší než 16 hodin týdně na jednoho nemocničního lékaře. Pokud stát chce redukovat množství přesčasové práce, musí říci právoplatně, že na tom kterém oddělení nemocnice nemusí být lékař nepřetržitě, ale třeba jen osm hodin denně. Nebo může použít jiných zákonných nástrojů, které nezbytnou kvantitu přesčasové práce umožní. Stát ale přišel s dílčím řešením – část přesčasové práce zadat jako normální pracovní dobu nejen pro lékaře, ale pro zdravotníky obecně – a sklízí po právu hrozny hněvu od jedněch, byť i klaku od druhých (kterých se to až tak netýká).
V té nejobecnější rovině jde o přístup k hledání pravdy, o popis věrného obrazu skutečnosti, o její analysu, z níž může vzejít volba řešení. Jinak hledí na věc pacient, jinak lékař z ambulantní péče, jinak lékař nemocniční. Snadno se odsuzuje snaha ministra, snadno se odsuzují postoje nemocničních lékařů, snadno se poníží potíže pacientů a snadno trampoty těch, kteří jim mají pomoci v nemoci. Méně snadné je najít vůli k řešení. Kdo viděl jednat sněmovnu, nevidí naději. Kdo čte stati vzájemně protivné, jakbysmet. Tak kdy už ksakru přestane být člověk člověku cizí!
Autor je lékař