Neviditelný pes

PRÁVO: Zákonné úpravy

18.10.2007

Společenská poptávka, jinak též údajné názory lidu, bývá příčinou zákonných úprav. Zmlátí se záchranář nebo někdo skáče přes plot na fotbalový pažit, tož hned na to vymyslíme paragraf nebo za přestupek pohrozíme šatlavou.

Často jsou tématem dne tzv. odposlechy. Prý je jich moc a policie je zneužívá. Nevím, kdo dokáže posoudit, jestli jejich odpovídající počet ročně je tisíc nebo milión. Já ne. Politiky to trápí, neboť mají (občas) představu o možném usvědčení pachatelů získanou od Colomba či strážmistra Flanderky z Putimi.

Někdy jiný důkaz kromě telefonních hovorů zkrátka není, zločinci nejsou pitomečkové a stopy DNA nezanechávají. Pro každý hovor mění nejen SIM kartu, ale i celý laciný aparát. Zákonodárce by spíš mělo trápit, že jsou ve vleku lobbismu mobilních operátorů a umožňují existenci anonymních karet. Které minimálně převelmi usnadňují trestnou činnost. Nenechte se chlácholit, že to má co společného se svobodou. I pevnou linku máte po léta evidovanou na jméno a řada zemí, kde lidská práva určitě netrpí, zvlášť ve dnešním přeterorizovaném světě, takové karty zrušila.

Hlavní nepřesvědčivostí údajné společenské poptávky je, že potrefený vzorek údajně strádajících vůbec neodpovídá většině, za kterou se skrývá. Odposlechy zasahují především ne osoby s každodenním přístupem do televize, ale obchodníky s lidmi, drogami, padělatele, brutální násilníky, organizované chmatáky a jinou „verbež“.

S tím souvisí i dost složitá otázka pozdějšího vyrozumění o takovém zásahu do soukromí nevinného. Proč ne, vtip je v tom, kdy? Pokud je odposlech nasazen např. do drogového prostředí, stává se spíš, že neviňátko vymění brzy kartu a nová je nezjištěna, má štěstí, že zrovna v době odposlouchávaného telefonu nic závadného nevece nebo je to jen prostý kupec, tedy uživatel drogy. Telefon se poslouchá tři měsíce, ale celá akce trvá dva roky a pokud se mu v průběhu nich sdělí, že nemluvil beze svědků, určitě si to nenechá pro sebe a policie může celou akci odpískat.

Časté jsou pochybnosti, jaké že má soudce podklady o oprávněnosti odposlechů, aby jejich důvodnost mohl přezkoumávat. Někdy opravdu kusé. Unesou vám dítě a nějaký telefon je potřeba „napíchnout“ do hodiny. Soudci přinesou jeden stránkový podnět policie a návrh státního zástupce. Ten určitě nevyrazí na místo činu, neohledá je, nevyslechne oznamovatele a neprohlédne jeho sbírku mobilů. Ani u obsáhlého spisu, připojeného k podnětu a návrhu, nemůže soudce vyloučit, že celý je policejním podvrhem. Kromě zkoumání zákonnosti a víry v oprávněnost návrhu státního zástupce (který často už v terénu byl) se často a také opírá o něco těžko uchopitelného a stále zpochybňovaného, smějte se jak chcete, o důvěru. V orgán, který odposlech potřebuje, většinou specializovaný a naprosto profesionální, neboť o takový úkon nežádává konstábl obvodního oddělení. Předchozí zkušenosti s ním soudce zohledňuje, stejně jako při samotném rozhodování u líčení hodnotí věrohodnost všech účastníků řízení. Přestože každý nemůže svá slova doložit zvukovou nahrávkou, videem ani závěrem vyšetřovací komise. Představa, že oprávněnost odposlechů bude posuzovat následně soud (asi civilní, neboť odvolací tak činí automaticky), kdy, z čeho bude vycházet a k čemu jeho rozhodnutí bude, se mému chápání vymyká.

Nedávno jeden bezpečnostní expert, dříve zpravodajec, v tisku vyslovil úžas nad vyjádřením mého kolegy, že soudce při povolení odposlechu o pachateli či uživateli telefonu nic neví a tedy, podle experta, pak těžko může zákonnost odposlechu garantovat. Pokud dotyčnému zbylo ještě právní povědomí z dřívější činnosti, ví, že odposlech se nařizuje nikoliv na osobu, ale telefonní číslo. Jehož uživatele často nikdo nezná a právě zaznamenáváním jeho hovorů se má ustanovit. Např. dealer je v kontaktu s osobou, která podle hovorů drogu vyrábí nebo již zjištěný převaděč mluví s určitě se nepředstavujícím celníkem.

Soudce tak hodnotí nejdřív vůbec zákonnou možnost požadovaného záznamu telefonického provozu a vychází z dostupných podkladů v daném okamžiku. Možnost ho oblbnout samozřejmě není vyloučena, není Bůh. Stejně jako při jiných povoleních k užití operativní techniky, příkazu k domovní prohlídce, koneckonců i při samotném rozhodnutí ve věci. Stejně jako jakýkoliv jiný orgán. Ovšem předpokládat předem účelovost, prolhanost a zpronevěřování svému poslání nebo věřit jen tomu, na co si mohu sáhnout, je projevem stihomamu. A přes vznešené proklamace paradoxně krokem popírajícím metody a nástroje demokratické společnosti, jež by měla trochu důvěřovat lidem, které si vybrala a které může každodenně kontrolovat. Smát se nakonec mohou ti, proti kterým mají boj v programu někteří pohoršení karatelé.

Jako soudci by mi to mohlo a mělo být jedno, dokonce to vítat. Nebudou důkazy, nebude obžaloba. Není mým smyslem někoho usvědčovat, ale pískat férový spor. Jen bych prosil zapojit do diskuse ty, na kterých je skutečně páchána škoda. A kteří mají bytostné právo co nejrychleji se dozvědět kým.

soudce Městského soudu v Brně



zpět na článek