Dnešní systém financování, který lze velmi zjednodušeně popsat slovy "co kus, to peníz", odpovídá celospolečenskému zjednodušování podstatných záležitostí, v jehož důsledku dochází k jednání škol, které devalvuje vzdělávání, přičemž úspěšnost školy je posuzována právě podle kvanta žáků - "kusů" směněných systémem za peníze.
Slyšíme hlasy z řad vědců, akademiků i zaměstnavatelů, že neexistuje měřítko kvality studentů, respektive absolventů vysokých škol. Volejme také po podobných výstupních hodnoceních i u škol základních a středních, protože se nám systém základního vzdělávání mění na kupčení s žáky.
Rozšiřování možností středoškolského vzdělávání je jistě chvályhodné, ale mocná soukromoškolní lobby již několik roků brání zavedení státních maturit. Proč? Jsou-li složité, pak neuspějí všichni stejně, jsou-li jednoduché, pak budou mít hodnocení všichni výborné. Přesto jeho výstup bude objektivní, "nezfalšovatelný" a nanejvýš rovný ke všem. Problém je právě v rovnosti, která se mnohým školám nelíbí v hodnocení studentstva. Ukáže-li se, že maturanti jedné školy prospěli a druhé nikoli, museli bychom hledat "zakopaného psa", řešit problém a doporučuji také ubírat peněz, protože pak se problém s nekvalitním vzděláváním vyřeší sám. Standardizované střední vzdělávání bylo chloubou Česka, ale tomu předcházelo perfektní základní školství, kde dementi patřili na školy zvláštní, byli učeni speciálně - podle jejich potřeb - a ostatní žáci nebyli jejich projevy rušeni při výuce. V systému dnešního měření úspěšnosti základních škole je s prominutím každý dement dobrý: "Co je ve škole, se počítá." Mnozí jistě cítíte, že to není zcela v pořádku. Bránit se lze - rodiče a přátelé kvalitního vzdělávání musejí lobbovat intenzivněji než nevzdělávající školy.
Všichni si musíme uvědomit, že učitelé nejsou jediní, kdo by měl vychovávat a vzdělávat mládež. Rodina, okolí, knihy, prostředí ve škole, ale v neposlední řadě také kvalita učitelů přispějí ke zvýšení úrovně českého vzdělávání. Nebude to hned, ale mělo by to být cílem nás všech. Jde o nejlepší investici do budoucnosti, investice se ale nesmí ocitnout v černé díře současného neefektivního financování.
Úroveň se totiž nezvyšuje automaticky s více žáky či studenty, mělo by to být naopak, s rostoucí kvalitou vzdělávání roste zájem o onu školu. Počet zájemců se však u kvalitní školy nerovná počtu žáků. Měření kvality škol není tak složité, inspirací může být: kolik žáků té které základní školy se dostane na státní gymnázium ve městě (státní gymnázia jsou považována za stále nejkvalitnější všeobecně vzdělávací střední školu), hodnocení středních škol - podobné, kolik studentů té či oné střední školy je přijato na exkluzivní univerzity (v ČR i v zahraničí).
Výsledek - jasno, někde se učí, aby se odmaturovalo, jinde se maturuje, aby se zase další rok učilo.
Pak přijde otázka: "Proč financovat špatné školy, které de facto nevzdělávají, jenom udržují sebe a žáky v dojmu, že jsou středoškoláky?" Odpověď je tak jednoduchá - nefinancovat!
Řeknu příklad zbloudilosti středoškolského vzdělávání. Několik roků jsme nechávali opravovat auta v učňovské škole, kde se tak na placených (pro zákazníka ale výhodně) zakázkách učili auta opravovat učni. Jaké bylo naše zděšení, kdy jsme do toho stejného učiliště přišli po letních prázdninách a pracovník autodílny (již zřejmě středoškolský učitel) nám oznámil, že během prázdnin škola získala statut střední školy a z učňů se stali středoškoláci, a ty přeci nikdo nedonutí, aby se umatlali od šmíru a opravovali naše staré vozy. Nejraději nebudou opravovat ani nové, protože k maturitě už to nebudou potřebovat.
Podzim chytřejší jara - kéž by to bylo tak jednoduché, jak to tady funguje.