SPOLEČNOST: Anděl nebo ďábel, nic mezi tím

Přečetl jsem si názor pana premiéra na případ bratrů Mašínů a přečetl jsem si také článek pana Jiřího Ashera na Neviditelném psu, včetně velmi zajímavé diskuze. Je jisté, že bratři Mašínové se stali fenoménem polistopadového období, nedořešeným a neuzavřeným a současně i společensky choulostivým problémem, který se objeví vždy, když některý z politiků potřebuje jakýsi zástupný problém, který by odvedl pozornost veřejnosti od problémů jiných a mnohem závažnějších. Zajímavé mimo jiné je i to, že k jednoznačnému vymezení názorů pana premiéra vůči kauze bratrů Mašínů dochází až po zveřejnění závěrů průzkumů veřejného mínění ve smyslu zvyšování volebních preferencí sociální demokracie na úkor ODS. To by již totiž vypadalo spíše na cílené zaměření na určitou skupinu potenciálních voličů. Je to ale věc pana premiéra a úvaha, že bez této motivace by si těžko na bratry Mašíny byť jen na malou chvilku při svých pracovních i osobních starostech vzpomněl, by byla přece jen poněkud spekulativní.

Takže jsou či nejsou bratři Mašínové národními hrdiny majícími plné právo na státní ocenění a na naši úctu, nebo jsou jen obyčejnými vrahy? Můj názor na tuto otázku se samozřejmě pouze začlení do řady jiných, často protichůdných názorů, pochopitelně nic nevyřeší a fenomén bratrů Mašínů bude procházet naší moderní historií dál a dál.

Bratři Mašínové udělali to, co udělali. Na tomto faktu již nic změnit nelze. Lze to, tak jako všechno, jen různě vykládat.

Faktem je, že oba velmi mladí lidé (vždyť mladšímu z nich bylo v roce 1951, kdy svůj odboj proti novému režimu zahájili, teprve 16 let) se až do svého úniku přes střeženou hranici chovali na našem území jako na území nepřátelském, jako by všichni obyvatelé této země, včetně onoho nešťastného pokladníka, který zahynul při obraně svěřených peněz, byli jejich úhlavními nepřáteli. Přesto si nemyslím, že se před akcemi, při kterých jejich rukou zahynuli obyčejní lidé, zvrhle těšili, až někoho zastřelí nebo podřežou. Vytkli si určitý cíl a ten se snažili za každou cenu dosáhnout. Na místě se rozhodovali ve vypjaté situaci, kterou jen velmi těžko posoudí ten, kdo v ní nikdy nebyl. Rozhodovali se a jednali možná i s notnou dávkou obyčejného lidského strachu, který je člověku vrozen a který jeho chování dost podstatně ovlivňuje. Proto je hodnocení jejich skutků tak těžké, proto jsou odsudky jejich činů tak krajně vymezené. A tak bratři Mašínové zůstávají v očích našich spoluobčanů buďto sprostými vrahy, nebo naopak národními hrdiny. Anděl nebo ďábel, nic mezi tím.

Nikdo bezesporu nepochybuje, že plukovník (posmrtně brigádní generál) Josef V. Mašín, jejich otec, byl vrcholně statečný člověk ryzího charakteru, věrný své přísaze a svým zásadám. Naštěstí nebyl sám (naštěstí pro tento národ), kdo neváhal za své ideály a svoji odpovědnost vojáka nasadit vlastní život. Jsem ale přesvědčen, že by člověk jeho formátu nikdy nepodřezal odzbrojeného a svázaného nepřítele, právě tak jako parašutisté, vyslaní z Anglie k likvidaci Reinharda Heydricha, by nikdy nezabíjeli obyčejné české lidi, přestože se k nim tento národ, tito lidé, většinou spokojeně vegetující v závětří protektorátu, v drtivé většině zachovali více než mizerně. Jejich motivace, právě tak jako základní motivace plukovníka Mašína, byla vlastenectví, skutečná láska k vlasti a snaha pracovat pro vlast až do úplného konce.

Jaká byla motivace obou bratrů? Jistě tady byl velmi silný vliv osobnostní autority jejich otce, který jim své zásady a společenské postoje bezpochyby velmi intenzivně vštěpoval. Jistě tady hrála výraznou roli i věkem odůvodnitelná touha po dobrodružství, po vybočení z každodenní všednosti zákazy a příkazy svázané poúnorové společnosti. Pokud ale byla ta motivace taková, jak ji dnes prezentují oni sami, pak se nabízí otázka, proč nezaútočili na některého okresního či krajského tajemníka Komunistické strany, proč nezaútočili kupř. na náměstka ministra vnitra nebo na samotného Gottwalda? Odpověď je možná jednoduchá a prostá. Při takové akci by zahynuli a oni chtěli především ven, do velkého světa. To ostatně dokázali i svým působením v emigraci. Toto působení již mělo, bohužel, pramálo společného s bojem za svobodu vlastního národa.

Pokud se bratři Mašínové, tak jak sami prohlašují, cítili být ve válce, tedy ve válečném stavu, pak je na místě připomenout, že i válka má svá pravidla, své smluvně podložené zákazy a příkazy a že ani ve válce nelze beztrestně dělat cokoli a komukoli. I chování vojáků v době válečného stavu je nutné podle nějakých konsensuálních měřítek posuzovat a hodnotit. Pokud by to tak totiž nebylo, pak by i norimberský proces byl jen nepodařenou fraškou a navíc patrně i souborem fatálních justičních omylů, pak by se dal ospravedlnit i příkaz velitele jednotky SS Joachima Peipera k postřílení odzbrojených a zajatých amerických vojáků u Malmedy v rámci německé ofenzívy v Ardenách. Přestože jsem ochoten uvěřit, že ti dva mladí lidé opravdu viděli v řadovém esenbákovi na místní stanici, v poddůstojníkovi SNB svého nepřítele, nic je neopravňovalo k jeho kruté popravě.

Byla to ale obyčejná vražda? Připravovali se na tento čin? Bylo zabití strážmistra Honzátka jejich skutečným cílem? Řekl bych, že ne. Čin Ctirada Mašína lze sice zdůvodnit, ale nelze ho ničím omluvit, natož pak glorifikovat.

Ke kauze bratrů Mašínů bude každý i nadále zaujímat svůj vyhraněný postoj. Případ obou bratrů se bude dál a dál objevovat vždy, když to některá z politických sil bude v rámci své strategie potřebovat.

Osobně jsem přesvědčen, že by se našla i jiná cesta. Neříkejme nadále bratrům Mašínům vrazi, protože jsme u toho nebyli, ale nesnažme se z nich dělat národní hrdiny a vzor pro naši mladou generaci, protože mladí lidé dnes potřebují pro svůj normální život jiné vzory.

Stalo se. Nechme to být.