Svůj neúspěch prezident okomentoval stručně, nejde o mou osobu, se mnou prohráli i občané. A třeba Martin Komárek v MF Dnes, tento výrok zesměšňuje slovy o šíření poplašné zprávy, protože kdyby to bylo pravdou, tak je zde pádný důvod k opuštění republiky.
Korunu všemu dala paní Jana Bobošíková v článku „A spravedlnost pro všechny...“ slovy: .......Jedním z hlavních úkolů zákonů a dalších právních norem má být v demokratickém státě ochrana slabšího před zlovůlí silnějšího. .............Vzhledem k tomu, že naši ústavní činitelé včetně prezidenta Klause už jaksi z logiky věci představují skupinu těch silnějších, většinou jim to nevadí. Demokracii považují za ohroženou až v okamžiku, když se to nějak dotkne jich samotných.
Nebudu zde sáhodlouze rozebírat, jaký je tohle nesmysl, paní Bobošíková se vůbec nenamáhala zjistit, kde byl prapůvod sporu prezidenta s předsedkyni Nejvyššího soudu, protože by věděla, že prezidenta se nic nedotklo. Naopak prezident z titulu své funkce se stal pouhým nástrojem k nápravě stavu u Nejvyššího soudu na popud úplně někoho jiného.
Jak je to se šířením poplašné zprávy ve vztahu k nám občanům? Jestliže u ÚS neuspěje prezident, když dle paní Bobošíkové představuje skupinu těch silnějších, jak může dopadnout občan, vzepře-li se justici? Nechám na vás, abyste si vytvořili svůj názor na základě údajů z jednoho případu, z něhož budu citovat podstatné věci. Jde o rozhodnutí ÚS vedeného pod číslem jednacím IV.ÚS 464/05 a ve věci rozhodla paní JUDr. Eliška Wagnerová jako soudce zpravodaj.
Jistě připustíte, že naše soudnictví se potýká, mimo jiné, s délkou sporů. Občan proto využil svého práva a podal stížnost na soudní průtahy, na kterou nedostal odpověď, ale obdržel usnesení, aby žalobu do 5 dnů doplnil, což samozřejmě učinil a čekal dále. Protože ani po půl roce se nic nedělo, podal na základě zákona 6/2002 Sb. § 174a, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a procesním úkonem mělo být konečně nařízení jednání viz odstavec číslo (1) § 174a.
Věc měl přidělenou soudce Mgr. Pavel Schmidt, ale ihned po podání návrhu občan obdržel od soudkyně Mgr. Martiny Adamcové usnesení o zamítnutí žaloby. Zároveň postoupila návrh na určení lhůty k nařízení jednání ke krajskému soudu. Krajský soud návrh na určení lhůty zamítl s odůvodněním, že mu nepředcházela stížnost na soudní průtahy.
Občan podal ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu), neboť Ústavní soud je oprávněn nařídit dotčeným orgánům ukončit průtahy a jednat.
Ústavní soud naprosto pominul, že došlo k odnětí zákonného soudce, a rozhodl takto, cituji: Z ústavní stížnosti vyplynulo, že dne 12.5.2005 došel soudu stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci sp. zn. 56 C 1/2005, přičemž dne 16.5.2005 byl takový úkon proveden, neboť okresní soud ve věci samé rozhodl tak, že žaloba na přezkum rozhodnutí zastupitelstva se odmítá. Pokud následně krajský soud usnesením ze dne 23.5.2005 odmítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci okresního soudu, nemohl porušit stěžovatelovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť cíl jehož lze maximálně dosáhnout podáním návrhu k projednání procesního úkonu byl splněn dříve, než o něm krajský soud vůbec začal rozhodovat.
Zde by mohl článek skončit, protože rozhodnutí ÚS je konečné. Ovšem dovolím si uvést jiný výklad práva a zdůrazňuji, následující výklad práva musí být zákonitě špatný, protože Ústavní soud rozhodl jinak a opakuji, že rozhodnutí je stejně jako v případě prezidenta i občana konečné.
První výhradou je, že došlo k odnětí občana jeho zákonnému soudci, protože znění Ústavy čl. 38 odst. 1 Listiny hovoří: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Bohužel stejně mylně si Ústavu vykládá i ministr spravedlností pan Pospíšil, viz článek v MF Dnes z 31.7.2007 z něhož cituji: .........pokud předseda soudu prolomí princip zákonného soudce, tedy odejme případ určité soudkyni a přidělí jiné, jde o nebezpečný precedens. I když předsedkyně soudu postupovala v dobré víře, tento princip není možné prolomit..... Jak je zřejmé, jde prolomit.
Dále ÚS uvedl, opět cituji: ....., že celková délka (zahájeného navíc vadným návrhem) zatím není způsobilá dosáhnout intenzity porušující právo na spravedlivý proces, byť je zjevné, že věc byla zejména v roce 2004 zatížená zbytečnými zdrženími. V tomto ohledu ÚS respektuje také příslušná rozhodnutí ESLP ......
Není tomu tak, naopak ÚS nerespektuje příslušná rozhodnutí ESLP, protože tento rozhodl ve věci Vitásek vs. Česká republika 77762/01, že nenařízení jednání po více než roce je nutno považovat za vznik soudních průtahů. Tady se nejedná o celkovou délku sporu.
Jistě víte nebo se vám samotným přihodilo, že jste podali návrh na žalobu s nějakou chybou, třeba v označení žalovaného a soud vás vyzval k doplnění. Takže je naprosto logické, že soud zahájí jednání, až je žaloba v pořádku. Viz poznámku ÚS o dva odstavce výše. A je logické, že z vadné, případně zamítnuté a tudíž neplatné žaloby se nikdo nemůže domáhat nařízení jednání.
Ovšem povšimněte si, že návrh byl podán 12.5.2005 a zamítnutí žaloby bylo provedeno 16.5.2005. V tomto případě platí dle Obecně právních zásad Společenství, zásada zákazu zpětného účinku. A to je tento případ, protože zamítnutím žaloby učinil okresní soud zpětně neplatným návrh.
A ptám se, jak mohl krajský soud na základě neplatné žaloby jednat o určení lhůty k nařízení jednání? Následně návrh zamítl s odůvodněním, že mu nepředcházela stížnost na soudní průtahy, což se nezakládá na pravdě, protože návrhu prokazatelně předcházela a byla podána dne 20.9.2004. Ani tohle ÚS nevzal v úvahu.
Ale vraťme se k usnesení ÚS, kde JUDr. Eliška Wagnerová konstatuje: ........cíl jehož lze maximálně dosáhnout podáním návrhu k provedení procesního úkonu byl splněn dříve......
A co bylo splněno dříve, než posouzení návrhu krajským soudem? Odpověď je - zamítnutí žaloby. To znamená, podá-li někdo návrh na nařízení jednání § 174a, odstavec (1), tak maximálním cílem, bude zamítnutí žaloby? Budou-li se obecné soudy řídit rozhodnutím IV.ÚS 464/05, tak všechny návrhy k provedení procesních úkonů povedou k zamítnutí žaloby, aby bylo dosaženo maximálního cíle?
Použijí-li termín z judikatury ESLP, tak ten nepoužívá slovo cíl, ale zamýšlený výsledek. Ovšem jaký zamýšlený výsledek sledovali zákonodárci doplněním zákona 6/2002 Sb. o § 174a? I to je známá věc. Chtěli vyjít vstříc ESLP ve Štrasburku, který nás ve svých rozhodnutích kritizoval, že občané ČR nemají dostatek možností bránit se neúměrné délce sporů, což vede k důvodným stížnostem na soudní průtahy.
Ústavní soud by měl vzít na vědomí článek 53, Úmluvy, kde se hovoří, že nic v této smlouvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody......... a zde patří i svoboda projednání záležitosti v přiměřené lhůtě.
Ale vraťme se k prezidentovi i k našemu občanovi, co mají tito dva společného? Jeden má snahu o nápravu justice, protože byl k tomu vyzván a činí tak z titulu svého postavení a druhý s naději čeká, že se to tomu silnějšímu, jak ho nazvala paní Bobošíková, podaří, aby z toho mohl těžit, ale zůstává jen u přání a bude hůř, splní-li se následující, cituji:
Republiková soudcovská rada považuje za neuspokojivý současný stav vysokého vlivu exekutivy na soudnictví, a proto bude nadále a trvale prosazovat myšlenku soudcovské samosprávy a vymanění soudnictví z podřízenosti moci výkonné. V tomto směru Republiková soudcovská rada především vychází ze schváleného projektu soudcovské samosprávy ve znění závěrečného usnesení výročního zasedání Shromáždění zástupců sekcí z listopadu 1995 a v jeho duchu bude vedeno jednání se zástupci moci výkonné a zákonodárné a bude připravován věcný záměr k novele nebo rekodifikaci zákona o soudech a soudcích, popř. Ústavy ČR.
Co zbývá dodat, blíží se volby a co takhle, že by si soudci zvolili ze svého středu i prezidenta, takový soudce Berka by to bral všemi deseti.