– Musím se přiznat, že můj přítel mne tentokrát namíchl. Výrok „fuj, ty hajzle“, povídám, nepochází z Afriky, ale někde z Dolních Bohunic, a ten dotyčný filuta by tak nemluvil, kdyby si nemyslel, že napomůže zabránit, aby nedaleko jejich vesnice postavili radar. – Výborně, pochválil mě pan Machálek, konečně jsme se dostali k tématu, které zůstává nepovšimnuto a přitom je důležité. Odmyslete si ty nadávky, o kterých se zmiňuje Tomáš Töpfer, a představte si, že onen vulgarismy oplývající dotyčný strejda by řekl například „buďte vítán, pane režisére, chceme vás přesvědčit, že radar může být od naší vesnice nejblíž 20 kilometrů a vaše opačné argumenty nebudeme brát v úvahu“, příliš by se toho nezměnilo.
Nezměnilo by se hlavně to, že tito naši spoluobčané by tak jako teď mysleli jenom na svou vesnici. Jejich „strategie“ je průzračně jasná: hlavně ať mi nic nepoškodí mé stavení. Toto tak rozšířené uvažování může být úplně správné, anebo zcela chybné. V čem to je? Není třeba zvláštní představivosti, abychom si před svým duševním zrakem vybavili dva obrazy. Ten první připomíná krásné staré obrazy. Vidíme na něm dlouhou a širokou zemi s rybníky, lesy, poli a loukami, na nichž se pase dobytek. Ta země je mírně osídlená, jsou tu nejrůznější stavení, některá osamocená, jiné po dvou nebo po třech. Mají výhodu v tom, že si lidé, když jsou takto vzdáleni jeden od druhého, těžko mohou lézt na nervy. Ale je tu také nevýhoda a ta je podstatně větší: o této zemi lze hovořit jen jako o částečně civilizované, myšlenkový horizont lidí, jimiž je osídlena, se táhne od jedné osady k osadě sousední. Dál obyvatelé nevidí a vidět nechtějí.
Druhý obraz důvěrně známe. Je to přece náš kraj: typický český kraj s městy, městečky a vesnicemi, spojenými silnicemi a cestami. Tento kraj mezi hraničními horami náleží českému národu, který dvě století pracoval na vytvoření národní společnosti, propojené státem a komunikacemi všeho druhu s množstvím společných staveb a institucí. Lidé, kteří tu bydlí, mohou spolu vést rozhovory, vytvářet spolky, přít se o politické zásady. Zkoumáme–li tento obraz pozorněji, neunikne nám však rozpor: kdežto stavby a instituce všechny tyto věci umožňují, mnozí lidé, kteří tu bydlí (a to jsme my), se chovají jako obyvatelé z předešlého obrazu. Jejich horizont se táhne kolem obce a za něj vidět nechtějí.
Když jsou tito lidé donuceni k debatě týkající se vážné věci, ne snad, že by na to zapomněli (to většinou postihlo už jejich předky), oni často nechtějí pochopit, že je tu ještě další, důležitý horizont – stát a jeho zařízení – a že je nezbytně třeba brát jej velmi vážně v potaz. Jde o naše instituce, a tedy také o nás (o všechny). To slyší lidé, o kterých hovořím, neradi, a tak vést s nimi vážný hovor je fuška (z jejich okruhu diskutují zejména zvlášť výrazné osobnosti, které se domnívají, že umístění radaru v Česku je druh jakési podivné válečné hry). Jistěže jde jen o skupinu zvlášť výrazných osobností, ale přiznejme si, že jejich skupina je velká, a že je jich tedy víc, než by člověku bylo milé.
Tito lidé odmítají ponejvíc radar v debatě, v nichž uplatňují výroky jako “di se vycpat, prasáku jeden“. Ze svého hlediska to nedělají nejhůř: používají věcně nejsilnějších argumentů, jichž jsou mocni. Celkově však obyvatelstvo z tohoto druhého obrazu není tak vulgární. Také ale nemá vyhraněné názory (jako je dříve neměla naše zahraniční politika). Neví, zda má být prosovětské nebo prozápadní, a to je také jedna z obecných příčin jejich nevlídného vztahu ke Spojeným státům. Nevědomost je částečně omlouvá: nevědí, co se ve světě děje.
– A my, kteří aspoň do jisté míry víme, co se ve světě, co s námi?, zeptal jsem se zmateně.
– Pan Machálek se usmál a řekl, že přece náš horizont nesmí začínat v Hlubočepech a končit v Dolních Počernicích. Musíme při svém přemýšlení brát v úvahu, že jsme součástí celé Evropy. Pak se přestaneme přít o to, jsme-li ohroženi a potřebujeme-li pomoc silného spojence. Nejsme přece tak hloupí, abychom nevěděli, kde začíná a končí euroamerická civilizace a že je zapotřebí ji hájit. Mimo jiné pomocí radarů a raket. Deset gripenů je pro naši obranu zatraceně málo.
– Přikývl jsem a řekl, že vlastně mnohé věci na světě jsou jednodušší, než se na první pohled zdá.