SPOLEČNOST: Ještě k americkému radaru

Diskuse o radaru na našem území se zřejmě svěřila lidové tvořivosti. Zatímco při těžkém onemocnění hledá každý pacient špičkového odborníka a nespolehne se na kolektiv mediků prvního ročníku fakulty, ani nesvolá početný houf svých příbuzných, aby o jeho další léčbě hlasovali, když jde o důležitou otázku národní budoucnosti, soudí se, že nejlepším řešením je lidová moudrost. Milí přátelé, představte si v duchu graf naší společnosti jako pyramidu, na jejímž vrcholu je několik lidí nejvyššího vzdělání, inteligence a zodpovědnosti, a dále níž těchto vlastností ubývá, až nejširší základnu tvoří lidé nejméně vzdělaní, slabě inteligentní a nezodpovědní. Čtenáři bulvárního tisku, které z celého světa zajímá jen nejnovější umělé poprsí populární zpěvačky. Tak to jsou, milí přátelé, ti, kdo v referendu rozhodnou třeba o našem národním bytí či nebytí. Šťastné pořízení, Česká strano sociálně demokratická!

Podívejme se pro příklad na rozpravy kolem radarové základny na našem území. Pomiňme ty úplné hlouposti, jakými nás například krmil jeden místní brdský funkcionář, podle nějž budou lidé a zvířata v okolí radaru vystaveni mikrovlnnému záření, jako kdyby je strčili do obří mikrovlnky. (Prezident Bush tak zřejmě obětuje těch dvě stě příslušníků americké obsluhy.) K lépe znějícím patří dejme tomu slogan, že nechceme na našem území cizí armády. Když českému komunistovi č. 1 Vojtěchu Filipovi položili otázku, proč zrovna oni, kteří pozvali do naší země půlmilionovou okupační armádu, mají teď řeči pro několik vojáku amerických, odpověděl: „Ano, byla to chyba, a my ji nechceme znovu opakovat.“ Absurdně se tu srovnává drzá agrese s civilizovaným vyjednáním záležitosti, kdy několik vojenských specialistů ze Spojených států bude sloužit u protiraketového systému v brdském lese. Zajímavé je, kolik našich lidí na tento argument z komunistické líhně slyší. Bylo by dobré jim připomenout, že přítomnost (skutečné armády!) Američanů v západní Evropě zabránila Stalinovi i jeho nástupcům rozpoutat třetí světovou válku. Ale to komunisté slyšet nechtějí a mladí lidé, stižení módní vlnou západoevropského antiamerikanismu, o tom prostě nevědí. (Tak mě mimochodem napadá, že od levicové mládeže za naší západní hranicí jsme přijali v historii jen jedinou dobrou věc: rokenrol. A to byl ještě ke všemu americký vynález!)

Velice silný hlas pozvedli odpůrci „nového kola zbrojení“. (Čtu dokonce o „raketovém kočkování mezi velmocemi“.) Bože můj! Jako bychom neznali tyto mírotvorce! Osvědčili se už mnohokrát v historii, naposledy před druhou světovou válkou. Díky nim mohl Hitler vést své armády západní Evropou jako nožem zajíždějícím do másla. Poslyšte, mám to už dlouho na srdci: Pacifisti jsou největšími nepřáteli demokratických společností, ve kterých žijí! Nemají na to, aby zabránili vyzbrojování agresivních států, ale účinně oslabují obranyschopnost vlastní země. Je to případ i radaru protiraketové obrany na našem území. Také jsem přesvědčen, že v protiraketovém remcání hraje utajenou roli obyčejná zbabělost. Mužná zásada bránit vlastní zemi a národ byla živá naposledy v roce 1938, kdy se obyčejný lid chtěl stůj co stůj bránit Hitlerovu Německu, pak v činech našich zahraničních vojáků na západě i na východě. Po šestileté německé okupaci a po čtyřiceti letech komunistické totality zbylo té mužné odvahy velmi málo. Nejsme ochotni bránit se s rizikem oběti, bojíme se a jsme raději úslužní ke zlotřilým státům (s nimiž bohužel koketuje i Putinovo Rusko), krčíme se strachy v naději, že nás ti lotři nechají na pokoji.

Říká se, že v kapce rosy se zračí celý vesmír. Řečeno skromněji k naší věci: v radarové kapce se zračí celá bída našeho národního charakteru.

Respekt 28 / 2007