O co šlo tenkrát, těsně před Únorem? Stoprocentním akcionářem podniku Baťa a.s. Zlín byl tenkrát Jan Baťa, v té době brazilský občan. Soud jej odsoudil na 15 let žaláře a následné ztrátě nároku na odškodnění za znárodnění majetku proto, že „jako československý občan v době od poloviny roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé tím, že odmítl připojiti se otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou“. Nikdy ovšem nebyl odsouzen za kolaboraci s nacisty, jak se dodnes někdy tvrdí. Brazilská vláda byla vyzvána k vydání zločince. Brazilský velvyslanec, který sledoval soudní proces osobně, označil jej za zmanipulovaný. Byl to opravdu divný proces. Obžaloba měla jen domněnky. Baťa prý měl během své schůzky s Göringem v listopadu 1938 nabídnout vystěhování Čechů do Patagonie. Prý bránil svým zaměstnancům ke vstupu do čs. zahraniční armády. Nikde nebyly žádné důkazy.
Francisco Moacir Arcanjo ve své knize, která vyšla u nás pod názvem Svět porozumí (překlad a náklad Marek Belza) uvádí slova brazilského velvyslance Decia Coimbry, který byl procesu přítomen: „Publikum mlčky vyslechlo znění rozsudku… Pražský tisk se omezil jen na konstatování faktu. Jedině bulletin Francouzské tiskové agentury odhalil průběh závěrečného přelíčení a zároveň uvedl, že Baťa ve své rezidenci v Batatubě se v reakci na informaci o výsledku omezil na slova: Svět porozumí… a pak vydal svým advokátům příkazy k přípravě k podání řádným soudům…“ Nevíme, jak by kauza skončila nebýt komunistického puče. Protože však komunisté záležitost zakonzervovali, zůstal Jan Baťa v očích občanů kolaborantem a pravda, pokud ji chceme znát, může být odhalena až dnes.
Jak to bylo ve skutečnosti? Plukovník čs. tajné služby Moravec se ve svých pamětech opatrně zmiňuje o tom, že londýnský odboj Edvarda Beneše měl být zaplacen ze zisků Baťova koncernu. Jan Baťa osobně nabídl presidentu Benešovi veškerou kapacitu svých podniků ve svobodném světě k podpoře exilové vlády – byl odmítnut patrně z ješitnosti za svou ostrou kritiku Mnichova a příspěvky pak zasílal téměř „pokoutně“ přes jiné osoby. Britská vláda nehodlala výdaje Benešovy mise v Londýně hradit. Náznaky ukazují, že na Baťu byl vyvíjen tlak. Chtěli, aby se pod svým jménem přihlásil k odboji. On to, přes velké váhání, neudělal.
Podpora Jana Bati odboji byla obrovská. Sám o tom řekl toto: „Prostředky, které z mého rozkazu a popudu plynuly do odboje za války, byly takového rozsahu, že se rovnaly součtu všech prostředků ostatních příslušníků národa v cizině za války.“ Úhrnem pro čs. odboj daroval 90 000 000 Kč, pro spojenecké země 80 000 000 Kč, osobní podpora Janu Masarykovi 30 000 USD (zdroje: Zlatá kniha osvobození Slovácka, Joe Nash, Arcanjo, záznamy kancléře Smutného, potvrzení Jana Masaryka, dopis Benešovi a další). Dá se předpokládat, že bez peněz Jana Bati by zahraniční odboj nemohl existovat. Přesto je dnes považován v očích mnoha lidí za kolaboranta nebo alespoň za člověka, který se ukryl před válkou v Brazílii, kde už potom musel zůstat a zemřel v roce 1965 v Batatubě, obklopen rodinou, jako významný občan rozvíjejícího se brazilského státu, avšak světem opomenut.
Jistě ne každý se dovede vcítit do situace majitele světového podniku, jehož centrum je na území okupovaném nacisty, kde zaměstnává 25 000 lidí. Jisté však je, že přihlášením se k odboji by Jan Baťa dosáhl pouze toho, že by mu nacisté podnik odňali a vládli v něm sami. Jak by to asi dopadlo? Profesoři zavřených vysokých škol, které Baťa zaměstnal, by asi byli vyhozeni. Uvolněné poměry by nahradila nacistická zvůle. Spojení by bylo přerušeno. Lidé, které mohl Baťa případně ze Zlína dostat ven, by nikdy neodjeli. Proto Baťa odjel do neutrální země. Můžeme dneska říci, že to hrál na obě strany? Jeho podpora odboji, kterou ovšem musel dělat tajně, dosvědčuje jasně, na které straně opravdu stál.
Ještě jiný prvek hraje roli. Můžeme se zároveň domnívat, že se Jan obával vítězství Osy v Evropě. Pověst o vystěhování Čechů do Patagonie může mít svoje racionální jádro. Proč by schopný a tenkráte ještě pracovitý český národ musel stále snášet příkoří od svých sousedů v Evropě? Proč by mu nemohla být dána příležitost v zemi neosídlené, bohaté a v prostředí, kde nehrozila likvidace? Baťa v Brazílii rozjel obrovské osidlovací projekty. Prvním bylo založení města Batatuba. Potom mělo podle původního projektu, předloženého během války presidentu Euricu Dutrovi následovat dalších devět měst. Všechna nesla na začátku Baťovo jméno: Bataberá, Bataibuna atd. Nedozírné pláně Mato Grosso a úrodná půda provincie São Paulo. Rozlohy několikanásobně větší než Československo, se všemi předpoklady prosperity. To mělo být připraveno pro evropské imigranty, především Čechy. Baťa byl založením budovatel, ne válečník. Vybudoval ve světě stovky podniků a založil desítky měst. Proč by nemohl nyní založit města pro Čechy, které by nacistická vláda vyhnala. Zatím tam měl třicet rodin českých manažérů a početné rodiny svých pěti dětí (osmnáct vnuků).
Ale vraťme se na začátek. V roce 1931 kupuje Jan prosperující světovou organizaci od svého o 22 let staršího bratra Tomáše za 50 milionů Kč. Je to domluvený převod mezi bratry. Tomáš trpí zdravotními problémy a cítí se unaven, jeho bratr je plný síly, je vynikající manažer, podnik zná jako svoje boty, má za sebou mnoho úspěchů. Tomáš umírá rok nato při letecké havárii. Syn Tomáše, tenkrát ještě mladý, odjíždí do Kanady s úkolem vybudovat zde filiální závod (tohoto mladého Tomáše známe z jeho návštěv u nás po převratu). Za Janovy vlády je podnik mimořádně úspěšný. Expanduje do celého světa. Starý Tomáš nemohl svěřit podnik lepšímu pokračovateli. Podnik navýší svůj základní kapitál od r. 1931 do r. 1945 osmkrát. A to v období hospodářské krize, kdy většina podniků upadá a propouští zaměstnance. Jan byl asi nejúspěšnější ze všech Baťů. Před svojí cestou okolo světa, kterou zahájil v roce 1936 (viz kniha Jana Bati: Za obchodem kolem světa, nové vydání 2006 – Marek Belza), v roce hromadné nezaměstnanosti a úpadku mnoha podniků, prohlásil: „Podnik, s nímž vás zanechávám, je pevný a zajištěný. Nic jej nemůže ohrozit, kromě vás samých. Vaše práce, nadšená a věrná, dovede jej k novým úspěchům. Této vaší práci volám srdečný zdar.“ Na jeho cestě jej přijímají ministři, svazy průmyslníků, vládní zmocněnci. V Chicagu ho vítá starosta města a projíždí městem za uvítacích projevů davů. Žádný představitel našeho tehdejšího státu neměl větší popularitu (T.G. Masaryk už byl mrtev) a nebyl známější, než švec ze Zlína. Kam přichází Baťa, přichází prosperita. Ve zbídačelých a zaostalých zemích se budují závody, domy zaměstnanců rostou jako houby po dešti, lidé pracují a vydělávají. Zázrak?
Tomáš Baťa přivedl podnik k mnohonásobné prosperitě v období dvacátých let, kdy hospodářsky vzrůstal celý svět, ale v r. 1931 se hospodářské krize bál. Proto ho předal Janovi, který věděl, jak na to. Jak se velice brzy ukázalo, opravdu to věděl.
Baťa ovšem nevyrábí jen boty, to by asi k takové prosperitě nestačilo. Buduje silnice, železnice, průplavy, staví města. Podniká v desítkách oborů. Na to všechno má odborníky. Co je to za lidi? Snad nějací absolventi Oxfordu? Nikoliv. Převážně obyčejní středoškoláci z jeho škol. V jeho školách se neplatilo školné, nejlepším žákům umožňoval stáže a zkušenosti ve světě. Hlavně každý musel umět pracovat a obstát v každé situaci. Že by to bylo naplnění Masarykovy „revoluce práce“, revoluce „rozumu a srdcí“? Byla to, kromě nesporné geniality Jana Bati, opravdu morálka našich tehdejších lidí neoslabená mnichovskou zradou, nacizmem a komunizmem, která umožnila onen „zázrak“?
Jaké lidi potřeboval? Baťa mnohokrát zdůrazňuje, že potřebuje lidi sebevědomé a odvážné, dobré odborníky, ale všestranné. Ale pozor! Tito lidé nebyli vychováváni jako individualisté, kteří by se nezajímali o okolní problémy a žili si svým životem. Museli spolupracovat a byli spoluodpovědni. Pokud se nezpronevěřili, měli zajištěnu doživotní existenci (pokud odborně selhali, byli přeloženi). V tom je zásadní rozdíl oproti dnešku. Baťa vyžadoval disciplínu. Pokud žák v jeho škole kouřil, byl vyhozen. Jen o málo mírnější to bylo se zaměstnancem, který kouřil nebo pil. Asi by se smál dnešním školám a morálce v nich. Asi by také řekl zcela jasně to, co ostatně víme i my, že z takovýchto škol vyjdou lidé k ničemu. Přesto se stále morálka a disciplina uvolňuje a přijímáme opatření k tomu, aby se uvolňovala ještě více, nikoliv opačně. Baťa podporoval rodinu, stavěl rodinné domy a byty. Potřeboval zaměstnance, kteří budou mít zázemí, tzn. že budou mít motivaci pracovat a snažit se, aby rodinu uživili. Jak je to dnes? Zaměstnanec s rodinou je pro zaměstnavatele zátěží, potřebuje svobodného, flexibilního a pohyblivého, bez problémů v osobním životě. Také nedává žádnou jistotu. To vede k nezakládání rodin a celkově svobodnému životu, investicím peněz do zábavy, nikoliv do rodiny. Tak můžeme jmenovat mnoho rozdílů. Které ideje jsou hodnotnější? Které vedou k úspěchu?
Svého nejlepšího syna v r. 1947 národ odvrhl. Člověka, který si neužíval bohatství, který byl svým pracovním nasazením příkladem všem zaměstnancům, který myslel především na lidi. Abychom to změnili, musíme začít s oním ostudným procesem v r. 1947. Baťův vzor nesmí být zapomenut. Právě dnes jej nejvíce potřebujeme, právě dnes potřebujeme to, co Jan Baťa řekl: porozumět mu. Není to jen jeho problém, je to především naše svrchovaná potřeba.
člen Předsednictva Konzervativní strany