Bývaly doby, kdy dluhy (jakékoli) byly spíše výrazem společenského neúspěchu než průvodním jevem běžné, každodenní praxe a běžného způsobu získávání potřebných či nepotřebných věcí. Byly doby, kdy hypotéka na domě byla vyjádřením rizika krachu a v lepším případě důvodem pro neustálé existenční obavy a strach z příštího měsíce nebo roku.
Lze připustit, že současné možnosti hypotečního úvěru jsou pro řadu mladých rodin reálným způsobem, jak získat bydlení a jak bydlet důstojně a podle svých představ. Lze také konstatovat, že se ve většině případů jedná o dlužníky, kteří na to v tuto chvíli mají a kteří také disponují i jistou pozitivní perspektivou do budoucna. Tuto oblast vztahu věřitel – dlužník si příslušné hypoteční či jiné banky poměrně dobře hlídají, i když okamžitý příjem nemusí zdaleka být také příjmem za rok či za deset.let. Ale buďme optimisty, třeba to dobře dopadne.
Konec konců, i vlastní podmínky hypotéky jsou nastaveny celkem objektivně a meziroční nárůst českého hypotečního trhu o několik desítek procent svědčí o zvyšujícím se zájmu klientů. Jako pozitivní jev lze hodnotit i fakt, že tito lidé neváhali do řešení svých problémů investovat své riziko, své starosti, své prostředky a svoji odvahu. Tím se vyčlenili ze zástupů těch, kteří čekají a budou vždy čekat, že jejich problémy za ně vyřeší někdo jiný.
Mnohem horší situace a nesrovnatelně vyšší rizika ale vidím v oblasti půjček na cokoli. Půjček rychlých, ke kterým není třeba zhola nic, jen chuť okamžitě vlastnit nějaký předmět většinou krátkodobé povahy, po kterém ten či onen, ta či ona nesmírně touží, ale nechce nekonečně dlouho čekat (jak nám říká jedna z mnoha reklam). Z některých příslušníků naší společnosti (a asi nejen naší) se totiž evidentně vytratila soudnost, schopnost kalkulovat alespoň na pár let dopředu. Vytrácí se smysl pro odpovědné zajištění vlastní budoucnosti i perspektivy své rodiny, mizí spořivost a další vlastnosti, které našim předkům nebyly vůbec cizí. Vzpomínám si na vyprávění člena jedné známé české podnikatelské rodiny, která byla v prvorepublikových poměrem více než velmi bohatá. Žádná dovolená na Kanárech nebo Riviéře, ale na letním bytě v jižních Čechách. K Vánocům jeden, dva obvykle potřebné dárky, tropické ovoce pečlivě odpočítávané na každé dítě. Stručně řečeno žádný zbytečný přepych, vše bylo podřízeno snaze o udržení příjmů, o zajištění chodu firmy a udržení rezerv na horší časy. Vše bylo podřízeno osobní odpovědnosti. Dříve se totiž říkalo, že peníze se musí točit, dnes je spíše výstižnější rčení, že peníze se musí dlužit.
Řada dnešních lidí utrácí a nakupuje, aniž na to má, nakupuje cokoli, co jim reklama předhodí, nakupuje drahé zbytečnosti. Na takovou spotřebu, která neodpovídá jejich možnostem, si samozřejmě musí půjčit. Nikdo z jejich věřitelů se ale nezabývá zkoumáním jejich perspektivních možností, nikdo jim skutečně objektivně neporadí, nikdo jim pochopitelně neřekne, že na to nemají a mít nebudou, že se mohou dostat do obrovských problémů. Proč také? Důležitý je obrat a zisk úvěrových firem, jejich postavení na trhu a jejich vlastní tržní hodnota. Této obchodní strategii odpovídá i reklama jako neustálé masírování zástupů lidí toužících po plazmové televizi, drahé dovolené, reprezentativním autě, po hromadách dárků pod vánočním stromečkem, protože to vše je tak jednoduché, dostupné a lákavé. Tito lidé obvykle spoléhají na to, že to nebude tak horké, že věřitel nemá tolik možností, jak jim přidělávat starosti, že i u případného soudu se to povleče atd. Nic se nepovleče, věřitelé si dříve nebo později budou objednávat jen účinná rozhodčí řízení a pilné exekutory, zapracují to pod čarou do smluv a vše půjde až moc rychle. Lidé přijdou o své iluze, byty, chaty, vybavení, následně o své rodiny, společenská postavení, pracovní místa, o své nervy a … raději to nedomýšlet dál.
Právě tady mne napadá možná docela zajímavá souvislost. Tu a tam se v poslední době objevily informace o soudních procesech dlouholetých kuřáků s trvale poškozeným zdravím žalujících velké tabákové firmy. Pokud se nemýlím, pár takových sporů již žalující strany vyhrály. Základní argumentací těchto lidí je téměř vždy to, že vlastně podlehli obrovským (nátlakovým) reklamám tabákových firem s tím, že kdyby tyto reklamy nebyly, tak by ten člověk vlastně snad ani nekouřil a raději by pravidelně sportoval. Blbé, ale jak se ukazuje dokonale účinné.
Není to ale o tom samém? Nemůže někdy v budoucnu nastat okamžik, kdy se nějaký přemýšlivý právník této skvělé příležitosti oběma rukama chopí a zahájí v zájmu a za peníze zástupů svých zoufalých a rozezlených klientů křížové tažení proti všem subjektům, které skutečně za určitých okolností mohly svojí (často velice mimoúrovňovou) reklamou stovky a tisíce lidí ovlivnit a vlastně jim ty jejich dluhy prakticky vnutit, přestože si zkušení finanční analytici těchto věřitelských subjektů mohli dost dobře spočítat, do čeho se ti lidé v té své vidině vlastně hrnou. Ono se totiž nedá u všeho jednoznačně říci – jsi svéprávný, a tak jsi věděl, do čeho jdeš. V řadě reklam v našich mediích je to zadlužení skutečně prezentováno jako bezproblémová a naprosto běžná věc, kterou musí (žadný problém) každý lehce vyřešit. Vždyť 70.000 „stojí jen“ 745 korun českých, půjčku lze splácet až od příštího roku atd.. Dovedu si představit, že za určitých okolností by bylo možné dokonce i dokázat, že to byla reklama poněkud zavádějící a že byla vlastně součástí jakýchsi nekalých obchodních praktik, které obchodního partnera (dlužníka) přivedly do velkých nesnází a vlastně mu způsobily velkou škodu s velkými (a také vyčíslitelnými) následky. Nechme to ale na případných soudech, v tuto chvíli nezbývá než věřit, že se ti půjčovatelé před zadáním reklamy vždy poradili se svými dobře placenými právníky a že z toho opět jednou nebude hromadná sanace soudně přiznaných nároků z prostředků českého státu (tedy i z našich daní).
Pokud k těm soudům dojde, nedočkáme se pak podobných výroků, jako v případě tabákových firem? Nedojde nakonec k tomu, že na každé úvěrové smlouvě a na každé smlouvě o půjčce bude muset být vytištěno „Ministr financí varuje – zadlužování škodí všemu“? V tuto chvíli se to možná zdá nemožné, ale kolik zdánlivě nemožných věcí se stalo, kolik zdánlivě nesmyslných teorií se potvrdilo?
Dluhy jsou patrně jakési nezbytné znamení doby. Každý dlužník by měl být alespoň přesvědčen o tom, že ten jeho dluh je skutečně forma rovnoprávného obchodního vztahu, prospěšná oběma stranám. Že to není jen zbytečný rozmar malého dítěte, toužebně hledícího do výkladní skříně.