I.
Přiznám se, že spisovatele Levického neznám. V doušce na konci článku je uvedeno, že je prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice. Tedy zřejmě osoba kompetentní k úvahám o lásce mezi Čechy a Rusy.
Na jeho článku mne zaujala, či spíše zarazila, jeho povrchnost.
Především, nevím, jaká je v češtině norma pro transkripci ruských slov. Autor se nicméně podepsal (anebo to udělala redakce LN?) anglickou transkripcí: Sergey Levitskiy. Je už u nás anglická transkripce ruských slov normou, nebo je to pokus o světáctví? Je-li normou, museli bychom jít do divadla na Asafyevovu Bakhtschisarayskou fontánu podle Alexandra Sergeyevitsche Pushkina. A co takoví Khrushtschov nebo Solzhenitsyn. Nám všem čtenářům takových transkripcí přeji silný žaludek.
Autor zejména vůbec nerozlišuje mezi vztahem Čechů k Rusům před okupací v roce 1968 a po ní. Z vlastní zkušenosti anebo z doslechu zřejmě zná situaci pouze po okupaci a popisuje ji jako dokonalou idylu s několika drobnými nedorozuměními. Píše pouze o vztazích mezi Čechy a Rusy před rokem 1989 a po něm. Mrzí ho, že česká láska po roce 1989 nějak ochladla a přičítá tuto situaci jen většímu počtu náhodných nedorozumění, než kolik jich bylo před revolucí. Ruskojazyčná mafie údajně neexistuje a jako důkaz předkládá loupež na čerpací stanici, kde se čeští zloději naučili pár ruských slov a při přepadení je vykřikovali. Karlovy Vary, původně chřadnoucí město, zkrásněly za ruské, poctivě nabyté peníze.
Příznačný je další důkaz čistoty ruských úmyslů: Karlovy Vary prý neznají kriminalitu, což je znovu zásluha ruských obyvatel tohoto města. Nabízí se paralela Chicaga z třicátých let minulého století: tehdy také z tohoto města vymizela drobná pouliční kriminalita, protože Al Capone a ostatní bossové mafie chtěli mít ve svém městě klid a pořádek.
Kdybych chtěl shrnout situaci stejně povrchně jako Levickij, řekl bych, že Češi byli poslední národ v dosahu sovětského impéria, který měl Rusy do roku 1968 jakž takž rád.
II.
Domnívám se však, že věc se má ještě jinak, a to podstatně. Ruského národa si ceníme, ostatně podobně jako i jiných národů, pro to, čím nás obohacuje. Ruský národ mám rád nikoli proto, že je ruský, nýbrž například proto, že jsem četl Tolstého, Dostojevského, Čechova, Solženicyna. Proto, že dal světu Cvetajevovou, Achmatovovou a Brodského. Dodnes umím pasáže z Oněgina v originále. I můj kamarád, který odmaturoval z ruštiny s bídou na čtyřku, zná dodnes citát „Takoj sabaki do samovo Kurska něnajďoš!“ ... mimochodem, jestlipak ví pan Levickij, z kterého klasického ruského díla je tento citát? A mohli bychom dlouze pokračovat, přes hudební skladatele, vědce atd., až dejme tomu k hokejistům, kteří v památném prvním utkání s výběrem NHL nařezali Kanaďanům jak malým klukům ...
Zda budeme Rusy milovat, záleží jen na nich. Nedosáhnou toho ani tanky, ani vyhrožováním, ani škrcením kohoutů s ropou nebo zemním plynem. Chápeme, že duše ruského národa je tak krásná, jak o ní píší již zmínění spisovatelé. Jenomže po staletí ji ničil car a v jeho díle tvůrčím způsobem pokračovali komunisté. Nastaly v Rusku po pádu komunismu změny, pro něž bychom si Rusů znovu mohli začít vážit, a když o to stojí, třeba je i milovat? Na to nechť si odpovědí sami.