LEGIONÁŘI: Přes Kanadu do vlasti (III.)
20. června 1920
Odpoledne jsem převzal službu dozorčího důstojníka praporu. Je hezky, procházím se uličkami mezi stany a pozoruji návštěvníky. Auta přijíždějí jedno za druhým a mezi stany je to jako „o jarmarku“. To ty články v novinách tak pobláznily občany. Přijeli sem až z Montrealu a dokonce i z New Yorku, aby spatřili Čechoslováky, o kterých v minulých letech četli, že drží proti mohutné přesile celou sibiřskou magistrálu.
Jeden bílý automobil přijel až mezi stany, kam se nesmí. Dozorčí vojín pro mne přiběhl, abych prý zakročil, že se s těmi lidmi nemůže domluvit. Kolem auta se kupilo několik brášků a nějaký starší pán s paní je podělovali cigaretami a čokoládou. Za volantem seděla pěkná blondýnka a něco svým spolucestujícím, zřejmě rodičům, živě vykládala. Přišel jsem k autu, představil se jako důstojník ve službě a více naznačil, než řekl, že auto musí zůstat na silnici. Starý pan se také představil. Je prý stavitelem v Quebecku a to je jeho paní a dcera. Jmenovala se Lili Dumont.
Lili odjela autem na silnici, ale v minutě byla zpátky a já musel dělat celé rodině průvodce po táboře. Ukázalo se, že Lili je vzdělaná, věděla toho o nás i o naší historii hodně. Řekla, že jsou Francouzi a že celá Kanada je vlastně francouzská a Angličané jim ji sebrali.
Otvíral jsem oči - emancipovaná patriotka! Dopadlo to nakonec tak, že jsme se domlouvali samospasitelnou němčinou, kterou pan Dumont i Lili obstojně ovládali. Při loučení mne pozvali k sobě do Quebecku.
21. června 1920
S tou naší výzdobou tábora jsme si přece jen neposloužili. Návštěvy se k nám jen hrnou a naši představení chtějí, abychom výzdobu udržovali a pořádek kolem stanu také. Kluky to už zlobí a kanadští vojáci se nám smějí. Každý den některý z našich důstojníků kontroluje, zda je všechno v pořádku.
Odpoledne jsme byli očkováni proti tyfu. Nebylo nic příjemného nechat si vrazit jehlu do prsou a vstříknout několik kubických centimetrů séra. Bolelo to celý den, nic po nás nebylo. K večeru jsem zahlédl u brány v bílém autě Lili. Neměl jsem však náladu jít ji uvítat. Podporučík Beránek, který měl službu, mně tvrdil, že přijela kvůli mně.
23. června 1920
Odpoledne jsme konečně dostávali služné a vojíni žold za květen a červen. Dostal jsem 52 dolarů. Tolik sice dostává kanadský voják za měsíc, ale i tak je to dobré. V republice je prý kurs dolar za padesát korun.
Večer už měli někteří hoši takovou náladu, že je dozorčí důstojník nechal odvést do táborového vězení. Přece jen bylo dobře, že jsme nedostali peníze hned po příjezdu. To by ta reprezentace dopadla!
24. června 1920
Pršelo a teprve k večeru se vyjasnilo. Nudili jsme se ve stanech. Po večeři jsem šel do kantýny a tu vidím u brány bílé auto, Lili zase přijela. Tentokrát mě uviděla, mávala a cosi volala. Nebylo vyhnutí, vyšel jsem před bránu a pozdravil se s ní. Chtěla, abych si hned přisedl a jel s ní k nim do Quebecku. Musel jsem odmítnout, bez propustky se z tábora nesmí.
Odjížděla nějak zamlklá. Kamarádi se mi smáli, že jsem „budižkničemu“. Mrzí mě, že si Lili možná myslí to samé.
25. června 1920
Dnes byl nádherný den. Dopoledne bylo cvičení a odpoledne jsme podnikli výlet za řeku Valcartier-River. Šlo nás šest, samí podporučíci. Přešli jsme dřevěný most a vyšplhali se na holý kopec nad řekou. Odtud byla nádherná vyhlídka a stráně voněly mateřídouškou. Nebýt krvelačných komárů, kterých se později odpoledne vyrojila celá mračna, byli bychom se vyhlídkou kochali až do večera.
Cestou zpět jsme ve vysoké trávě a mezi ztrouchnivělými pařezy slyšeli pískot jako od syslů. Celá stráň byla provrtaná norami. Co to bylo, svišti, skunkové? Podporučík Žižka se pustil za jedním zvířátkem, které vyběhlo z nory. Zvířátko však neuteklo. Když byl Žižka od něho na tři metry, zvířátko se shrbilo a vystříklo na něho hrozně smradlavou tekutinu a šup do nory. Žižka klel, utíral se trávou i kapesníkem, ale co to bylo platné, zapáchal, jako by si sedl do kočičáku. Smáli jsme se ubohému Žižkovi, až jsme se prohýbali. Nejhorší pro něj bylo, že nesměl jít s námi, protože tak hrozně páchnul. Musel nešťastník šlapat kus cesty vzadu. Když jsme přišli do tábora, byl ještě terčem vtipů kanadských vojáků, ale nakonec mu přece jen dobře poradili: blůzu do rána zakopat do země a ráno ji vyprat. Fungovalo to, hlína pach stáhla do sebe.
29. června 1920
Magistrát Quebecku nás pozval na prohlídku města. Konečně nějaká změna! Ráno o osmé jsme vypochodovali za zvuků hudby z tábora do staničky Valcartier, kde nás čekaly dva dlouhé vlaky. Kromě úderného praporu byla pozvána také Kulikovského baterie a 7. pluk. Bylo nás tedy kolem dvou tisíc.
V deset hodin jsme byli na místě. Z nádraží jsme pochodovali v plně parádě do parku Victoria. Po cestě nás zdravily stovky diváků. Ve velké hale hipodromu jsme byli skvěle pohoštěni quebeckými dámami „ze společnosti“. Nosily nám kávu, pečivo, ovoce, zmrzlinu, cigarety a mile se na nás usmívaly. Škoda, přeškoda, že jazyková bariéra nám nedovolovala se s nimi bavit. Mezi hostitelkami byla i Lili Dumontová s maminkou. Obě měly radost, že mne opět vidí, a chovaly se ke mně jako ke starému známému. Pozvaly mne a Beránka, který trochu láme francouzštinu, k nim domů. Pan Dumont prý bude mít velkou radost.
Po občerstvení jsme prošli, stále obklopeni diváky, kteří nás nadšeně zdravili, hlavními tepnami Quebecku: Crown a St. John´s Street. Naše sibiřská sláva ještě nepohasla! Na prostranství před Drill-Hall jsme se seřadili a pak k nám promluvil starosta města a velitel quebecké posádky generál Loudry. Náš plukovník Wüchterle jejich podravy tlumočil. Po slavnostním defilé jsme měli být rozděleni na malé skupinky vedené vždy jedním ochotným místním občanem a navštívit různé zajímavosti města. Bohužel, dalo se do silného deště a my byli rádi, že jsme se dostali na nádraží a schovali se v našich vlacích.
Promočení na kůži a hladoví jsme ve vagónech proseděli několik hodin. Konečně déšť přestal a my jsme šli opět do parku Victoria, kde se podávala večeře.
Ještě bylo světlo, a tak dal major Hásek „rozchod“; mohli jsme se rozejít po městě, ale v devět byl sraz na nádraží. Mne a Beránka se zmocnila Lili s maminkou. Projezdili jsme město; Lili řídila jednou rukou, ve druhé měla stále zapálenou cigaretu a každou chvíli někde zastavila a kupovala nám pohlednice a brožury o městě a provincii Quebeck.
Potom jsme jeli k nim. Starý pan Dumont nás srdečně přivítal. Už jsme nechtěli podruhé večeřet, a tak jsme byli pohoštěni černou kávou a výbornými doutníky. Když se starý pán dověděl, že jsme v civilu stavaři, museli jsme s ním do auta a objet některé jeho stavby. Bylo to zajímavé, ale bylo málo času, také se už smrákalo. Stavělo se zde z celých betonových bloků do ocelových konstrukcí. Bloky se vyráběly někde jinde a na stavbu se přivážely. Tak se u nás před válkou ještě nestavělo.
Stavitel nám nabídl, že můžeme zůstat a pracovat pro něho, že nám propuštění z vojny vymůže. Dokonce nám nabídl počáteční plat 5 dolarů denně. To by dělalo přes 6 000 Kč měsíčně. Doma bychom stěží vydělali osmnáct stovek. Řekli jsme, že si to rozmyslíme. Lili jásala, myslila si, že je to „na beton“. Beránek o tom vážně uvažoval. Mne však táhl domov; už jsem rodiče neviděl šest roků. A potom, Lili nebyla můj typ.
6. července 1920
Včera večer byla na cvičišti u tábora pietní vzpomínka na upálení mistra Jana Husa. Při svitu velké hranice zazpíval sbor 8. pluku „Kdož jste Boží bojovníci“, velitel měl pěkný projev a pak jsme všichni zapěli „Hranice zplála“.
Dnes byla uspořádána velká sokolská slavnost. Několik set vybraných hochů předvedlo prostná nacvičená na sokolský slet. Úderný prapor zpestřil program svými známými „živými obrazy“.
Mnoho jsem z té slavnosti neměl, musel jsem s četou sapérů nakládat zavazadla do vagónů. Naše loď je už v quebeckém přístavu!
8. července 1920
Přivezli jsme zavazadla z Valcartier do Quebecku. Z nádraží do přístavu to bylo kousek. A tam jsme spatřili dlouhou bílou loď, na její přídi se leskl zlatý nápis „Carica“ - Carevna. Dověděli jsme se, že to byla původně ruská dopravní loď, kterou Angličané drží v zástavě, dokud jim Rusko nezaplatí dluhy.
Pustili jsme se s chutí do nakládání. Jedni tahali bedny z vagónů, druzí je rovnali do drátěných sítí, které jeřáb zvedal a spouštěl do podpalubí, a třetí parta je tam rovnala. Odpoledne přišly naše jednotky a začaly se naloďovat, přičemž nám v práci notně překážely. Konečně jsme byli v deset večer se vším hotovi a šli na zaslouženou večeři. Pro důstojníky se večeře podávala v pěkné jídelně, mužstvo večeřelo v kajutách a na palubě.
„Carica“ je nádherná loď, to se musí „Ixion“, která nás převezla přes Pacifik, schovat. Má tři paluby nad sebou, jídelnu pro důstojníky, kuřárnu a čítárnu. Kabiny důstojníků i mužstva jsou prostorné a čisté.
9. července 1920
Ráno jsme vypluli. Rozhled z paluby byl jedinečný. „Carica“ plula plnou parou po nažloutlých vlnách řeky Sv. Vavřince. Držela se stále při pravém břehu. Řeka byla tak široká, že jsme na druhý břeh sotva dohlédli. Před očima se nám střídala malebná městečka, útulné rybářské vesničky, široké pruhy lesů, luk a polí. Potkávali jsme velké zámořské lodě směřující do Quebecku i malé dopravní parníčky a napříč řekou, jakoby se ani vody nedotýkaly, letěly bílé plachtnice. Řeka stále mohutněla a vlny byly vyšší a vyšší. Míjeli jsme ostrovy a ostrůvky, na nichž se pnuly do výše majákové věže.
Když jsem si vyšel po večeři zakouřit na palubu, kolébala se už naše loď na vlnách Atlantického oceánu a jenom blikání majáku označovalo vzdálené břehy americké pevniny. Sbohem, Kanado, byla jsi k nám přívětivá! Zdalipak tě ještě jednou v životě uvidím?
Loď „Carica“ s transportem československých vojáků dosáhla 18. července Plymuthu a o dva dny později zakotvila v německém Cuxhavenu. Tam naše vojáky uvítal československý konzul z Hamburku pan Hugo Vavrečka (dědeček prezidenta Václava Havla). Dne 21. července 1920 přejel vlak s úderným praporem čs. hranici v Podmoklech. Konečně doma!
