Stať Vlídnost za 600, nadávky za 2000 (MfD, 25.4.2007) přinesla řady reakcí a mezi nimi hodně těch, které záporně hodnotí zdravotnická zařízení a zdravotníky, zejména lékaře.
Po pozorném čtení článků na www.ZdN.cz (Payne: někteří lékaři ztratili smysl pro hodnot, 27.04.2007, V některých nemocnicích pracují nekvalifikovaní lékaři, 27.04.2007, Arogantní lékař může zhoršit zdraví, 26.04.2007) a komentářů k nim chci věřit, že jejich forma a obsah jsou spíše nešťastné než psané ve zlém úmyslu a vedlejších zájmech. Nechci polemisovat, zda obsah těch statí je věrným obrazem skutečnosti a zda reakce na ně jsou jsou patřičné.. Jde mi o něco úplně jiného.
Autory všech tří uvedených článků jsou fundovaní lidé, kteří mají jak obsáhlé vědomosti ve věcech, o kterých píší, tak i zkušenosti s medicínou a se systémem zdravotní péče a jejího financování. Každý z nich patří mezi ty, jejichž náhledy mne vždy zajímají a přinášejí mi poznání. Polemisuji s nimi nyní bez averse a pro věc samu ve dvou obecných ohledech:
1. Co patří před veřejnost a co před profesní obci
Nejde o censuru, nejde o utajování skutečnstí. Dobrý úmysl je provázen zájmem o dobrý výsledek. Diskutovat veřejně o věcech, o kterých mají lidé jen kusé informace, není vždy přínosné, výsledkem bývá spíše zmatení než vyšší informovanost. Najít patřičné meze oddělující veřejný zájem od odborné specifity problému, to není snadné. Čím je sdělující respektovanější osobou, tím více by měl zvažovat konečný důsledek a neměl by být ke svému vystoupení motivován tím, že nějaký problém je právě mediálně atraktivní. Dobrý skutek na špatném místě je špatný skutek a dobré jednání se od špatného liší správností míry.
2. Obecné a konkretní, intuice a skutečnost.
Všechny tři uvedené stati jsou plny öbecných trvzení bez konkrétního příkladu. Dovídáme se např., že jsou špatná zdravotnická zařízení, že lékaři občas trpí profesním narcismem, že pacient je namnoze pouhým předmětem. K přímým sdělením si přečteme i náznaky, z nichž by lidem mohly vstávat vlasy hrůzou. Neznat autory, řekl bych, že to vše je jakási pomluva neurčitky, která jako uhel když už nepopálí, tak aspoň pošpiní.
Nemocnice, ve které pracuji, získala LL-Cerifikaci ISO 9001:2000 a Akreditaci SAK ČR skrze úsilí všech zaměstnanců. Mezi prvky řízení jakosti je i sledování spokojenosti pacientů, kteří anonymně vyplňují dotazníky a známkují nás jako ve škole od jedničky do pětky v různých ohledech. Dětské oddělení bylo ve IV./2006 hodnoceno rodiči dětí průměrnou známkou 1,44 - hodnotit se rozhodla více než třetina rodičů. Nemyslím si, že za to bychom měli být odsouzeni v pojetí kolektivní viny, což nám ale právě uvedené stati přinesly.
Agere considerate pluris est quam cogitare prudenter
(rozvážně jednat má větší cenu než jenom rozumně myslit)
Mám za to, že jestliže autoři statí ví o tom, že nějaké problémy nebo nešvary existují, měli by sdělit konkretně, kde – vždyť to musí i vědět, když už to zobecnili. I já bych mohl napsat, že někteří etikové sdílejí špatnou morálku, někteří filosofové propadli scestným ideologům a někteří akreditátoři se nechovají solidně - co by mi kdo mohl. Já to ale činit nechci, protože bych tím mohl ublížit poctivým lidem. A stejně tak po právu očekávám, že ani jiní se nebudou nespravedlivě dotýkat mých věcí skrze obecný odsudek stavu, k němuž náležím..
Mala exempla in eos redundant, qui faciunt
(špatné příklady se obracejí proti těm, kteří je dávají)
Zdravotnictví v ČR je prý špatné. A jaké jsou markery té špatnosti? Jaká je novorozenecká a kojenecká úmrtnost? Jaká je proočkovanost dětské populace? Jaké procento handicapovaných dětí dává jeden z markerů dětské morbidity a kvality péče vůbec? Co nevím přesně, nerad říkám nazdařbůh.
Pecunia non olet
(peníze nesmrdí)
Zdravotníci jsou prý špatní. Nechme být věčně omílané mzdy, ne proto, že by nehrály roli, ale proto, že nehrají roli jedinou. Podívejme se, co všechno se chce po lékaři, a spočtěme si, kde na to má vzít čas (nejen ten, který je určen ke kalkulaci ceny výkonu). Najděme jiný obor činnosti, který je pod takovou státní (zákonnou) a zprostředovanou kontrolou, např. ve věci způsobilosti (zdravotní, morální, odborné). Najděme jinou profesi, vázanou až tak kontradikčním státním diktátem, skrze který má i pod trestním právem profesionál povinnost vykonat něco za určenou cenu (poskytnout lege artis péči na evropské úrovni za třetinu ceny, kterou to v Evropě stojí).
Est modus in rebus, sunt certi deniquae fines
(je způsob ve věcech, jsou jisté hranice neboli všeho s mírou)
Spravedlnost chápu jako pevnou a trvalou vůli dát každému, co mu podle práva náleží. Systém zdravotní péče a jejího finanování je zoufale špatný a ví to každý, snad vyjma státu. Není tedy spravedlivé hledat prvně špatnost lidí ve špatném systému. Říkalo se, že komunismus je skvělý, ale lidé jsou špatní. Bylo trestné říci, že lidé jsou špatní, protože je k tomu komunismus dohnal.
Je jisté, že nic není bez chyb, to ví také každý. Mám ale za spravedlivé vidět dobro, zvláště když výrazně převažuje nad špatností. Vyžadovat po někom komplexní precisnost neustálým ponižováním dobra a vyzdvihováním zla, to je nejen nespravedlivé, ale i vzbuzující apriorní odpor cokoli zlepšovat a strhávající k pocitům marnosti. Cílem přeci není dokonalost sama, ale nalézání správné cesty k ní bez ambicí ujít ji už včera. A tu se mi zdá, že největším problémem zlepšovatelů světa je, že nikdy nezačínají u sebe.
Finis coronat opus
(konec korunuje dílo neboli konec dobrý, všechno dobré)
Konec dobrý, všechno dobré. Hledejme, co není zrovna nejlepší, hledejme cesty, jakými to pospravit. Konejme tak v dobré vůli, která pochází z dobrého duševního stavu. Čiňme tak na patřičných místech v patřičným mezích a patřičnými prostředky. Žádné pokárání a trest nechť neslouží k užitku kárajícího či trestajícího, ale k prospěchu věci. Lidská přirozenost je nadána vrozeným smyslem pro obec a národ – Řekové tomu říkali politikon. I obec lékařská má tuto vlohu a jakkoli přirozeně myslí na své zájmy, není jí osud jiných ani trochu lhostejný.
Autor je lékař