Před lety mně jeden můj přítel, vysokoškolsky vzdělaný člověk vyprávěl, za jakých okolností plně pochopil výkřik Richarda III. „Království za koně“, který vykřikl v roce 1485 v bitvě u Boswortu, když ho porazil Jindřich Tudor, člen dynastie Lancasterů.
Proč mého přítele napadla tato, dejme tomu, vznešená část historie anglického království? Napadla ho v souvislosti zcela banální, a to když ho ve vnitřní Praze přepadly bolesti břicha a on nutně potřeboval použít „onu místnost“, která se mnohdy stává žádanější než ten nejpohodlnější obývák. Stalo se mu to na Václavském náměstí, on vběhl do Jizery a tam měli zavřeno. S vypětím všech sil doběhl do Lucerny, ale tam žádný záchod nebyl. Ještě stačil dojít – to jsem mu nechtěl věřit – až na Karlovo náměstí, kde ve spodní části naproti Černému koni byl poměrně velký záchodek. Připlazil se po třech schodech ke dveřím, vzal za kliku - a nic. V mlhách zahlédl ceduli s nápisem Sanitární den. V ten okamžik prý pronesl podobnou větu jako Richard III., ale v poněkud jiné podobě: „Všechno co u sebe mám, dám za záchod.“
Přidušený výkřik nepomohl, a tak u váženého pána nastala „neudržitelná“ situace a on musel udělat potřebu do kalhot. Vytáhl prý tkaničky z bot, zavázal si dole kalhoty a pomalu šel „krok sun krok“ pěšky domů až na Smíchov; cesta trvala bezmála dvě hodiny. Že prádlo včetně kalhot vyhodil, bylo na bíledni a na tuto dobrodružnou příhodu až do své smrti nezapomněl.
Lidé se takové příhodě zasmějí, ale ona to zase taková legrace není, zvláště když se týká vás. Vzpomněl jsem si na tuto příhodu v souvislosti s úplně jinou otázkou. Ta zněla: Kolik stojí láhev čisté vody? Před odpovědí je nutno zjistit, kde se momentálně ta voda prodává. V marketu stojí asi 12 Kč. V jiném obchodě 20 Kč. Ve vlaku třeba 30 Kč. A na poušti? Tam by mohla jít smluvní cena až na miliony za litr. Proč? Protože by na ní závisel váš život. Není to absurdní? Zřejmě ne.
Téma záchodků se nevyhnulo ani filmové tvorbě. Ve známe veselohře Zvonokosy se vypráví o dění v jednom malém městě, jehož poklidný život naruší předvolební snaha starosty postavit něco pro lidi - veřejný záchodek uprostřed města - a tím si veřejné mínění naklonit na svou stranu. Celý film – a to o záchodku.
Ještě mě u tohoto tématu zaujala jedna věc: Ať se ve společnosti lidé baví a mluví o různých věcech, téměř vždy se pak hovor sveze na téma blízké výše uvedenému. Jednou jsem se na to zaměřil v takové lepší společnosti a pozoroval, zda i tady řeč sklouzne k tomu tématu. A nemýlil jsem se. Bylo hovořeno o důstojnosti šlechty a význačných a slavných lidech včetně anglické královny. V tom někdo řekl: “A když se nad tím zamyslíte, představili jste si ty význačné lidi sedět na záchodě? Tam vypadáme všichni stejně.“ Další poznámky už neuvádím, ale divili byste se, až kam zašli.
Z toho je patrné, že záležitost je zcela přirozená, a tak vlastně by nebyla ani vtipná, kdyby se za vtipnou od nepaměti nepovažovala.
Ale ze záchodků se odvíjí ještě jedno velmi důležité téma. Říká se, že podle úrovně záchodů se pozná kultura národa. V minulosti jsem to zaznamenal na Balkáně, kde úroveň tohoto zařízení byla katastrofální, hlavně v … „nejmenovat, nejmenovat“. Průměr odpadního potrubí byl tak malý, že se použité papíry musely házet do koše. Takže, když jsme narazili na turecké záchody, bylo to ještě jakž takž dobré, za předpokladu, že vám dobře fungovala kolena, protože když ne, tak jste se nezvedli. Později jsem zaregistroval lepší úroveň těchto zařízení v NDR, pokud se tam ovšem nesešlo několik českých zájezdů najednou.
Nejzvláštnější záchod jsem viděl v Drážďanech. Potřeboval jsem si „odskočit“, a tak jsem objevil v jednom obchodním domě WC, kde v nenápadných dveřích bylo takové zařízení, kam se vložila mince. Pak se dalo otevřít a já nevěřil vlastním očím. Obrovská místnost asi 20 m2, v jejím rohu se krčilo ono porcelánové „křeslo“ a nic víc. Sedět na něm byl pocit, jako kdybyste seděli na veřejnosti. Co mě ale zaujalo nejvíc, bylo, že jsem zde viděl český nápis “Servít je vůl“ ( o tomto nápisu jsem předtím slyšel legendy, protože byl prý napsán na mnoha záchodech světa, dokonce prý i na letišti v Chicagu v USA). I když popsané záchody bytostně nesnáším, zde jsem se musel zasmát. (Jen pro informaci : Ing. Servít byl svého času odborný asistent na jedné pražské vysoké škole a jako zkoušející byl na chudáky študáky nadstandardně náročný.)
Přes všechny zkušenosti a různé úrovně zařízení v některých socialistických zemích, které jsem mohl vidět a o kterých jsem mohl slyšet, jsme se dozvídali o vysoké úrovni záchodků v kapitalistických zemích. Že prý jsou u každé benzínové pumpy, jsou čisté, že by se dalo jíst ze země, samy se splachují atd. Takže když jsem poprvé ve svých 43 letech, v roce 1983, vyjel na těžce získanou doložku do Rakouska, snad první, co mě zajímalo, bylo právě toto. Na dálnici do Vídně jsme zastavili při první příležitosti u benzínové pumpy a manželka s dcerou vešly do oddělení pro dámy a já jsem čekal přede dveřmi. Pojednou se ozvalo „Jééééé“ , až jsem se lekl. Když přišly, tak jedna přes druhou vyprávěly, co zažily. Vešly do místnosti, kde bylo příjemné bleděmodré světlo, začala hrát hudba a ze strany se rozprášila vůně. Navíc byl všude toaletní papír a záchod na fotobuňku se automaticky spláchl. Po této informaci jsem se vrhl do „pánů“ i já a shledal to samé. Nikde jsem žádné nápisy neviděl, jen jeden: „Servít je vůl“, a uvědomil jsem si, že zprávy o této celosvětové kampani jsou asi pravdivé. „Až tohle budu vyprávět,“ řekl jsem si. Po dobu dovolené jsme pak všude shledali to samé, včetně toho „Servíta“. Jeden můj známý profesor mně vyprávěl, že nápis se dokonce dostal až na akademickou půdu, a to v Národním muzeu, kde byl tehdy ředitelem doktor Zázvorka. Na záchodě byl nápis: „Nejen Servít, ale i Zázvor.“
Když jsme se vraceli pak domů a jeli po naší dálnici na Prahu, srovnávali jsme nesrovnatelné, a když jsme zastavili na odpočívadle, kde žádné záchody nebyly, byli jsme nuceni popojít do lesa – a tam? Dalších slov netřeba.
Doba se změnila a kultura těchto zařízení doznala značného zlepšení i u nás, ale problém není zcela vyřešen. Například v Praze je jich stále žalostně málo, a tak lidé jsou nuceni používat některé v restauracích, kam smí vlastně jen hosté. V McDonaldu a KFC, kam se dalo v případě nouze jít, přišli na to, že tam chodí lidé z ulice (určitě schválně, aby ušetřili), a tak tam postavili výběrčího, který tam nikoho nepustí bez účtenky o zaplacení jídla nebo zaplacení 5 Kč. Jeden pán, který se domáhal vstupu a neměl účtenku ani drobné, nebyl vpuštěn přes naléhavé prosby a nepomohlo, ani když nabízel klobouk jako zástavu, než vykoná svou potřebu a následně u pokladny zaplatí. Hned jsem si vybavil svého známého, o němž jsem psal na začátku, ale ten alespoň našel zařízení uzavřené. Vzpomněl jsem si na padesátá léta, kdy záchodky byly na mnoha místech jako na Karlově náměstí, na Václaváku, v Rytířské ulici a jinde a nikde se neplatilo.
Proto jsem si udělal takový přehled o cenách a místech dnes a zjistil jsem, že sice jsou ta zařízení v lepším stavu, takže jsme vlastně kulturnější, ale je tomu tak skutečně?. Vše se točí kolem slova, které je dnes takřka jediným kritériem všeho: komerce. Všemocné, studené a cit postrádající slovo dnes platí i na „hajzlících“. Například na Kampě stojí použití pisoáru 10 Kč, na Malostranském náměstí rovněž. No, slušný džob. Než jsem tento článek dopsal, již jsem četl další „zlepšení“ služeb. Cena za použití záchodku prý může být až 50 Kč a někde možná dokonce 100 Kč. Cenový úřad prý řekl, že nelze proti tomu úspěšně namítat, neboť jsme v tržním prostředí. To tedy znamená, že člověk, který nebude mít příslušný obnos, bude muset svou potřebu vykonat na veřejném místě. Pokutován být nemůže, protože nemá peníze. Leda by šel do vězení a to by byla skutečná rarita: „Za pokálený chodník se odsuzuje k …. „ Polehčující okolnost, že neměl peníze, by mohla vést k tomu, že mu trest bude změněn na veřejně prospěšné práce. Protože sociálně slabých včetně bezdomovců je dost, město by těžko „utáhlo“, kdyby všichni své potřeby konali na ulici, a proto by zde byl namístě zákon, který by umožnil, dávat těmto skupinám měsíční příspěvek na hrazení veřejných záchodků. Musely by ovšem přinést potvrzení o použití… Myslím, že by ale bylo lepší přejít na systém lístků, jako byly potravinové za války a po válce, protože by to zjednodušilo administrativu.
Jak jsem zjistil na internetu, nejsem první, kdo se o toto téma zajímal. Zaujal mě jeden článek s názvem: Lesk a bída civilizací aneb veřejné záchodky, který jsem četl na stránkách Martinův svět a odkud si dovolím citovat slova, která bych lépe neřekl:
„Biologické potřeby se týkají každého člověka, a proto je toto téma více než univerzální. ...........Jsem přesvědčen, že platba za veřejné záchodky je zbytečně degradující zábrana úsilí o pozdvižení hygienické úrovně ve prospěch pochybného zisku. Byť již Římané věděli, že z veřejných záchodků „peníze nesmrdí“. Ve srovnání s výdaji sociálních států v Evropě mi šetření na veřejných záchodcích jako službě zajišťující základní úroveň hygieny.......... přijde velmi pochybná úspora“
V té souvislosti jsem si vzpomněl, že když jsem byl malý, můj otec vyprávěl, jak byl před válkou na Středním východě a viděl na políčkách dřevěné záchodky, kde za zanechání odpadu „v pevném“ stavu byl placen malý obolos. Tolik si toho biologického odpadu vážili. Divím se, že ještě na to nepřišel nějaký podnikavec, který by vyvážel tyto „národní poklady“ do jiných zemí. Možná jsem někomu vnuknul nápad, ale vzpomene si na mne?
Viděl jsem pořad, kde byly ukazovány rarity ve spojitosti právě se záchody. Byla tam mísa z ryzího zlata včetně sedátka (brr, to musí studit), pak záchody polstrované kůží a v různých barvách. Zkrátka někteří lidé už nevědí, co by dělali, i když na druhé straně je to místo jedno z nejdůležitějších.
Nicméně i přes závratný pokrok v této oblasti, přece jen „kadibudka“ měla své kouzlo a svá překvapení, což jsem před několika lety zažil při své návštěvě na Slovensku. Když jsem po příjezdu do vesnice Slánčik u Košic přijel ke svým známým, byl již večer a venku mrzlo. Po uvítání jsem se zeptal, kde mohu použít kloset. „Choď von, tam ho aj nájdeš!“ Vy máte ještě dřevěnou kadibudku?“ zeptal jsem se překvapeně. „No a čo? Bola tam vždy a naviac máme modernú.“ Vyšel jsem tedy na dvůr, kde se tyčila pravá, nefalšovaná kadibudka a na dveřích měla díru ve tvaru srdíčka. Byla skoro tma a tak jsem si opatrně sedal, očekávaje, že určitě k prkénku přimrznu. Dosedl jsem a ihned jsem vyskočil. Sedl jsem si totiž na teplé prkno. Nehoří pode mnou? Otevřel jsem dveře, aby na prkno padlo trochu světla a zjistil jsem, že bylo pokryté
3 cm silným polystyrénem. No, to tedy bylo něco. V mrazu sedět v otevřené kadibudce a na teplém. Ani se mně nechtělo vstát. Kdyby mi to nebylo „blbé“, tak jsem si ten patent snad nechal zaregistrovat; nicméně dával jsem tento návod zadarmo svým známým, a tak časem na mnohých místech, samozřejmě hlavně na chatách, velebili „můj“ nápad jako prostě dokonalý.
Našel bych ještě mnoho příběhů, které se točí kolem těchto zařízení. Např. dva mladí lidé, mladý muž a dívka, kteří seděli v budkách zády k sobě, aniž o sobě věděli, a zřítili se do „vábné propasti“. Když hledali zoufale pomoc ruku v ruce a našli ji, už jejich ruce spojeny zůstaly – vzali se.
Když mému otci spadla naditá peněženka do oné propasti, nenabízel sice království za koně, ale stovku tomu, kdo ji vyloví atd. atd. Ale to už by bylo vyprávění zdlouhavé.
Šlo mně spíše o to, zaměřit pozornost na věci na první pohled nezajímavé, leč nezbytné. Obejdeme se bez auta, bez restaurace, bez supermarketu a dokonce i bez vlády, ale bez veřejných záchodků a záchodů vůbec v žádném případě.
publicista