Jak u nás nefunguje veřejný prostor a co si díky tomu beztrestně mohou politici dovolit, je možné ukázat na knize Miloše Zemana (1944), původním povoláním prognostika a analytika, v letech 1998 až 2002 předsedy vlády za sociální demokracii. Kniha se jmenuje Vzestup a pád české sociální demokracie a má podtitul Politický horor. Vyšla v roce 2006. Text je rozdělen do třech oddílů Vzestup, Pád a Jak z toho ven, tedy struktura knihy i názvy jednotlivých kapitol (Hodnoty, Zájmy,Voliči, Program atd.) budí dojem, že jde o seriózní práci.Tento kritický esej hledá odpověď na podotázku: O jaký žánr doopravdy jde, co vypovídá o autorovi a jak tuto knihu reflektují média, politici a veřejný prostor jako takový?
Národní politika
Tato otázka je zajímavá již proto, že si autor v knize vyřizuje s médii účty. Podívejme se, jakým způsobem to činí. Na str. 78 se můžeme dočíst: „Jako student jsem velice rád chodil do univerzitní knihovny, kde jsem se mohl dostat k archivním ročníkům Národní politiky, zvané Čubička. Zaujal mne zejména úvodníkář tohoto deníku, který se tuším jmenoval Scheinost. Jeho aktivistické články se v průběhu prvních let stupňovaly a vrcholu dosáhly v době vyhlazení Lidic, kdy Scheinost dojatě děkoval velkoněmecké říši za její shovívavost a vybízel k ještě razantnějšímu zásahům vůči odpůrcům nacismu. Tyto verbální průjmy odhalující prostituující tvář tehdejší české žurnalistiky pak pokračovaly až do roku 1943. Po Stalingradu se Scheinost na nějaký čas odmlčel. Po několika měsících však od něho v Národní politice opět vyšel úvodník, tentokrát na téma malování kraslic na Českomoravské vysočině. Obdobná národopisná témata volil i v dalších měsících a po invazi do Normandie se zdálo, že není kvalifikovanějšího odborníka na tuto oblast.“
Ve skutečnosti tomu ale bylo s panem Janem Scheinostem přesně opačně: Noviny Národní politika byly založené v roce 1885 v Praze (Lidové noviny vycházely v Brně a byly založeny až v roce 1893, a prestižní Národní listy až v roce 1894 založil Julius Grégr), patřily tedy k nejstarším novinám a vyvinuly se ze staročeského německy psaného listu Politik, nešlo o žádný bulvár. V prvních letech okupace byl v Národní politice šéfredaktorem dr. Václav Crha a odpovědným redaktorem dr. František Bauer. Většina úvodníků je od šéfredaktora Crhy (třeba Neúnavná práce ve prospěch zbraní Říše 1.1.1943, Evropský význam Adolfa Hitlera z 20.4.1943 atd.) či pánů Hradečného, Hromady, Kosiny a dalších. Články pana Jana Scheinosta – alespoň v ročnících, které se půjčují a nejsou poškozené – najdeme většinou uvnitř listu jako například 3.dubna 1940 Přirozený zákon o ročním výročí založení Národního souručenství, či 3. března 1943, kdy pro fejeton napsal text s názvem Beseda o Karlu Schulzovi. V roce 1943 k Velikonocům napsal do Národní politiky článek Jaromír Laušman a jmenoval se Staropražská oratoria pašijová (mimochodem do této rubriky psali i pánové Jaromír Hořec, Jan Grossmann či Rudolf Deyl velice slušné články).V době, kdy se měl podle Zemana Scheinost odmlčet a věnovat se kraslicím, byl 1. května 1943 – tedy po bitvě o Stalingrad, která skončila 30. ledna 1943 - jmenován šéfredaktorem a od té doby všechny zásadní úvodníky jsou od něho. Uvedu několik příkladů: Katyň mluví k našemu národu (9.5.1943), Konec materialistického věku (13.6.1943), Pohled evropský a český (3.9.1943), Osud a výhoda (16.1.1944), Rozřešení české otázky (15.3.1944), Tragedie osvobozených (1.12.1944), O budoucnosti střední Evropy (3.1.1945), Buď anebo (15.3.1945). Noviny jsou v té době stále méně objemné, až ke konci vycházejí jen na jednom listu a tiráž se jménem panem Scheinosta se přesouvá od 22.3.1945 do záhlaví. Počet šéfredaktorových úvodníků přibývá, namátkou připomenu Tohle se nedělá (28.3.1945), Mraky houstnou (4.4.1945). Poslední číslo Národní politiky se šéfredaktorem Janem Scheinostem se objevilo v trafikách 4.5.1945. Další vydání vyšlo až 10. května a jako šéfredaktor byl uveden dosavadní odpovědný redaktor dr. František Bauer. Od 15. 5.1945 se změnil název novin na Práce, šéfredaktor není uveden, jen telefonní čísla do redakce na Václavském náměstí jsou stejná 393-54-6 a do vrátnice 393-50. Pan Jan Scheinost byl po válce odsouzen k 22 měsícům nepodmíněně a začátkem šedesátých let (1963?), po neúspěšném přechodu do Západního Německa, spáchal ve vězení sebevraždu.
Mladá fronta Dnes a Vili Buchert
Na str. 82 se můžeme dočíst o zástupci šéfredaktora Mladé fronty Dnes Viliamu Buchertovi toto: „V průběhu rozhovoru jsem mu (Buchertovi) vysvětloval, proč jsem pro jednotnou fiskální politiku Evropské unie včetně jednotného daňového systému. Jako argument jsem uvedl, že daňový dumping by nás dovedl do daňových oáz a do nadvlády off-shore companies (společnosti evidovaných v těchto oazách, doslovně společností mimo pobřeží). Zeptal jsem se pana Bucherta, vzhledem ke své skepsi vůči znalostem českých novinářů, zda ví, co je to off-shore company… Protože nevynikám zvláštní zdvořilostí, poprosil jsem ho, aby mi tento pojem vysvětlil. Dozvěděl jsem se, že off-shore company znamená kompenzační platbu. Kompenzační platba se v běžné terminologii označuje jako offset. S výjimkou prvních tří písmen nemá naprosto nic společného s off-shore company. Nepochybuji však, že pan Buchert napíše zasvěcený článek o obojím.“
Pana Bucherta jsem požádal o vyjádření a tady je: „ Rozhovor jsem dělal pro náš Víkend, nevím proč jsme se dostali k tématu off-shore company, Zeman se mě na to zeptal, já jsem něco odpověděl a skutečně má odpověď nebyla přesná, ale nikdy jsem například nevyslovil to, co on tvrdí: že jde o kompenzační platby (to já skutečně ani nevím, co to je). Pak to ovšem pokračovalo tak, že jsem se ho zeptal na něco, co zase nevěděl on. Proto jsem řekl: nebudeme si nic dokazovat, necháme toho, což se skutečně stalo. Druhá půlka tam už není, protože “mistr” byl také chycen, a to se do knihy nehodí.”
Tedy jako Jan Scheinost nebyl zbabělý novinář, jak se nám snaží Miloš Zeman namluvit, ale zarytý nacista (a katolík) nenávidějící bolševiky až do samého sklonku války, tak Viliam Buchert není hloupý ekonomický redaktor, o ekonomice nikdy nepsal, vždy se zajímal o zahraniční a v poslední době i o vnitřní politiku. Patří mezi uznávané odborníky na Dálný Východ.
Omšelé klišé a bonmoty
Médií se týká i pasáž na straně 70, v níž Miloš Zeman odsuzuje občanské iniciativy a tzv. televizní krizi z vánoc roku 2000, o níž píše: “Několik novinářů jejichž honoráře byly ohroženy, spustilo pokřik o ohrožení svobody slova. S odstupem času lze konstatovat, že svoboda slova ohrožena nebyla, ohroženy byly právě tyto honoráře.“
Shodou okolností skoro ve stejnou dobu, kdy kniha vyšla, byla zveřejněna zpráva Open Society Institute, která je výsledkem dlouhodobého průzkumu a ta potvrzuje to, proti čemu tehdy novináři protestovali: že Česká televize je dlouhodobě pod politickým tlakem a naopak komerční televize nejsou nijak regulované. Jak známo, nepodařilo se nám oddělit Českou televizi dostatečně od vlivu politických stran: do rad jsou nominováni členové na doporučení politických stran a schvaluje je parlament. Proto se ČT přezdívá v Bruselu parlamentní televize.
Na straně 84 autor odpovídá na otázku: Proč jsou média pravicová? Odpověď zní: „Zisky médií však v rozporu s převažujícím mínění nepřinášejí čtenáři, ale inzerenti. Inzerují velké podniky a v jejich zájmu se také odehrává režie listu. Velkopodnikatelé tak mají v rukou zbraň, kterou zcela pochopitelně používají v politickém boji. Jestliže se ptáme, proč voličský potenciál sociální demokracie není do mrtě využit, pak masivní mediální protipalba je jednou z odpovědí.“
V tomto případě jde o zavilou nenávist, která obrací naruby omšelé klišé, že všechna média jsou levicová (ve Spojených státech liberální), viz třeba nedávno u nás vydaná kniha Bernarda Goldberga Jak novináři manipulují, k níž napsal předmluvu tiskový mluvčí prezidenta republiky Petr Hájek. Ten nad knihou potěšeně jásá a tvrdí: “Média jsou převážně levicová z definice, ze své podstaty…Naprostá většina našich médií a žurnalistů – až na výjimky, které potvrzují pravidlo – je jednoznačně levicová…“. V levicovosti médií vidí Petr Hájek „soumrak médií“.
Takhle je možné ale rozebírat i pasáže věnované sociální demokracii, v nichž si autor nejen nechutně vyřizuje osobní účty, ale i zcela protiřečí. Již na záložce cituje sám sebe a tvrdí, že základní manažerské pravidlo zní: „Řídící pracovník se má obklopit lidmi, kteří jsou chytřejší než on sám… Ve většině politiků totiž doutná skrytý komplex méněcennosti a z toho vyvěrající obava, aby je někdo nezastínil. Proto si vybírají spolupracovníky s výrazným deficitem inteligence, u nichž toto nebezpečí nehrozí.“ Na straně 144 se pak dočteme, že to měl s výběrem následovníků ze svého okolí těžké, protože si mohl vybrat jen ze dvou možností: Mezi psychicky slabým panem Špidlou a klientelisticky zatíženým panem Grossem. Vybral si tedy menší zlo. Ergo kladívko: Obklopil se lidmi pouze s výrazným deficitem inteligence.
Na straně 80 se dozvíme: „Rudoprávník Kojzar nedávno v Haló novinách napsal, že rozsudek nad Miladou Horákovou byl v zásadě oprávněný, akorát měla místo trestu smrti dostat víceletý žalář. Je opravdu možné spolupracovat s komunistickou stranou, pokud zaměstnává takové hnusy?“ Na straně 116 ale najdeme Zemanovo doporučení: “Volte jinou levicovou stranu, v daném případě KSČM.“ Tyto případy hovoří o autorově lajdáckosti a budí podezření, že pan Zeman po sobě rukopis ani nečetl, či dokonce o arogantní představě o své dokonalosti, která ho opravňuje k čemukoliv.
Zcela vzdálené od skutečnosti jsou i Zemanovy bonmoty, které ale zcela svévolně zacházejí s konkrétními reáliemi. Na straně 137 se dočteme, že „italský úřad pro správu vodovodů ve východní Africe byl zrušen až v roce 1957, třebaže Itálie ztratila své východoafrické kolonie už vroce 1942“. Jenže Italové měli pod egidou OSN třeba nad Somálskem správu až do roku 1963.
Všechny uvedené zjevné lapsusy ukazují dle psychiatrů na jednu úchylku: maligní narcisismus (Martin Bubr), který se projevuje trváním na „tvrzení nehledě na důkazy“, který je u Miloše Zemana zřejmě spojen ještě s nemocí z povolání. Jako prognostik byl nucen konstruovat budoucnost, vytvářet modely budoucnosti a tehdy se naučil zřejmě pracovat s utkvělou představou, do které pak dosazoval fakta, nebo si je upravoval tak, aby mu vymyšlený obraz dotvářela, ilustrovala. Na stejném principu v této knize pracuje Miloš Zeman s minulostí i přítomností a protože je dobrý rétor, činí tak s šaramantní (i když začasté i fekální) snadností..
Erich Fromm tvrdil, že naše schopnost rozhodování se proměňuje s naší životní zkušeností. Čím déle děláme špatná rozhodnutí, tím více se naše srdce zatvrzují, čím častěji volíme správná rozhodnutí, tím jsou naše srdce jemnější. Z hrubostí, jichž v knize najdeme přehršli, lze usuzovat u Miloše Zemana spíše na první variantu. Poslední kniha Miloše Zemana tedy není ani politickou beletrií (Jiří Paroubek), ani politickým hororem (Miloš Zeman), ale spíše diagnózou (zjištěním poškození).
Reflexe médií
Česká celostátní tištěná média velkou většinou (výjimkou byly Hospodářské noviny, které se soustředily na prognózy) se bohužel zcela vyhnula analýze knihy i osobnosti autora a díky svému posunu v zaměření, který je tlačí od transféru informací k transféru emocí, se soustředila na citace a tematizování nejmarkantnějších hrubostí.
Poprvé větší prostor nové knize Miloše Zemana věnovala MfD (která ale jako jediná nepřetiskla oficiálně zaslanou ukázku z rukopisu a obstarala si načerno celý text) dne 16.února. Na titulní stránce najdeme článek s názvem Kolovaly fámy, že Špidlu vydírali, píše Zeman. Text se podrobně zabývá nejhnusnějšími pasážemi z celé knihy, v nichž autor cituje jen ničím nepodložené pomluvy a provokativním zvoláním: Kdo nechce volit, ať volí komunisty. Ke knize se ještě jednou celou tiskovou stranou vrací tento nejčtenější deník 21. února mikrorozhovorem s Jiřím Paroubkem, srovnáním knihy Miloše Zemana s knihou Jana Žáčka o premiéru Paroubkovi a články o nakladatelském bulváru, Zemanově nereálném socialismu a připomenutím jeho varování, abychom se nestali „romskou kolonií“.Věcným tónem o knize psal v tomto deníku 18. února ve svém zápisníku jen Josef Chuchma, který v něm uvádí na pravou míru pomluvy o Vladimíru Špidlovi. Podobně jako MfD se knize věnovaly i Lidové noviny (ty přinesly dokonce v sobotu 11. února s M.Z. i celostránkový rozhovor), Právo a další média.
Tato kniha i její reflexe v médiích je zřejmě skutečným zrcadlem naší společnosti, pro niž je v roce 2006 typické, že se nedokáže od hrubosti bývalého premiéra náležitě distancovat: všichni se snaží na jeho pokleslosti levně vydělat a omlouvají si to tím, že tvrdí: přetiskováním největších nehorázností zabraňujeme jeho zvolení za prezidenta.
Způsob ohlasu v médiích jen potvrzuje to, co říká na základě průzkumů Jan Hartl ze STEM: “Charakter naší politiky je dlouhodobě neurčitý, věcně nezakotvený, zato však plný emotivních perzonálních útoků, které maskují tuto věcnou prázdnotu.“ A na trhu nejspíš neexistuje médium, které by se do zevrubnější analýzy publikace a způsobu práce s konkrétními reáliemi mohlo pustit, aniž by mělo strach, že ztratí čtenáře. Důsledek: Místo deratizace, o které autor v knížce často hovoří, u nás řada politiků, někteří novináři i Miloš Zeman do veřejného prostoru smrduté krysy slov vypouštějí (byť třeba kriticky), a tím se podílejí na dalším zhoršování jeho stavu: jen kašírují bezradnost. Západní kultura, ke které jsme se po létech opět připojili, je však mimo jiné charakterizována vyvinutou sebereflexí a schopnosti se korigovat. Maska sebereflexi znemožňuje, zabraňuje nám podívat se do zrcadla.
Miloši Zemanovi i naší společnosti chybí všechny tři druhy odpovědnosti: nejobecnější (vyplývající z etických norem - responsibility), ta, která vyplývá z možnosti být pohnán k odpovědnosti (vyvěrající ze sociálních vazeb – accountability) i ta, která ho přesahuje (vycházející z potřeb lidí, které zastupuje – responsiveness). Zemanova kniha, reakce na ni i jeho vystupování jen zrychlují krizi vedení naší společnosti. Vlastně opakujeme stále stejnou chybu: milujeme víc drby a patetická či lyrická gesta (ničící základní normy) než konkrétní fakta a činy (vytvářející a upevňující tyto normy, jak dokládá prodaných 135 tisíc výtisků předešlé knihy Jak jsem se mýlil v politice), což nám vyčítali kdysi Rakušané a mezi válkami třeba Ferdinand Peroutka. Miloš Zeman je ztělesněním této naší úchylky, má nulovou morální kompetenci, svět pro něj existuje jen proto, aby ho exhibicionisticky poškozoval.
(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel