POVÍDÁNÍ OBECNÉ - 2: Ten papír se dal sehnat
Nicméně sháňku po čistém lustračním osvědčení, jež vskutku dosud tu a tam vyžadováno, to neumenšilo. Takže se jím pyšní třeba i dáma, jež se nám ke svému agenství a práskačství již roku 1968 sama v slzách přiznala (práskala na nás), neb se tehdy domnívala, že to na ni prasklo. Žádala si naše pochopení, přece potřebovala 
výjezdní doložku do Francie a bez donášení by ji nedostala. Můžeme se zlobit snad jen proto, že by ji jinak než jako agentka-provokatérka nezískala? Nějak jsme to nepochopili tehdy a nechápeme to dodnes. To už chápu taktéž uskutečněnou výměnu podpisu za opatření povolení na plynová kamna. Mrznout v zimě i doma je opravdu nepříjemné a další, za vyhrazení místa k parkování před bydlištěm – šlo o invalidu na automobilu závislém. To pochopení nás arciť ani v těchto případech nepřimělo k udržování přátelských vztahů.
Hezká řádka agentů je mezi proslaveným disentem. Tady se občas dozvídáme, že vlastně šlo přímo o hrdiny, kteří sestupovali ku svému boji s režimem přímo do jámy lvové a ovlivňovali StB zevnitř. Tohle jsme vskutku slyšeli. Jenže i zde je to samozřejmě pouhý žvást. Nahlédnutím do svazku snadno ověřitelný. Například přítel presidentův a výtvarník, pověřený tímto vytvořením nového státního znaku (co světový unikát ho opatřil svým copyrightem) podepsal výměnou nepodmíněného trestu za podmíněný. V trestní věci právě za své disidentsví. Otázkou tudíž zůstává, proč se do toho „boje s režimem“ pouštěl (a pouštěli), když nepočítal s tím, že za to bude zavřen. Což je v jiné rovině zase uznání, že si počínali způsobem režimu škodícím. Opisuji od Maxima Gorkého, že vězení je pro revolucionáře vyznamenáním. Jiný známý výtečník, dokonce kandidující za naše socany do Senátu (neúspěšně, ač měl být dle svého volebního sloganu „kladivem na kriminalitu“) zase tvrdí, že udával (například na Hutku a Mertu) jen věci nedůležité a triviální. Což tedy činí spolupráci se zločinci trivialitou.
Další hezký důvod (zvláště u umělců) vězí v tvrzení, co vlastně prý mohli udávat? Zajisté, co třeba mohl udávat takový ředitel Národní knihovny? Nevíte ? Povíme.
Takže nahlédněme do svazků. Do doby před srpnem 1968, a tudíž i přednormalisační. Již tehdy, budete se divit, se udávalo. Však leckterý člen KSČ těch dob dodnes uvádí své vyloučení ze strany do výčtu svých nezasloužených utrpení.
Dne 26. března 1955 (hledal jsem namátkově, veden svým březnovým datem narození) navštívili soudruzi od StB, jmenovitě major František Ježek, kapitán Gula a operační technik tehdejší VI. Správy, jenž jménem neuveden, ředitele národní knihovny v Praze. Návštěva byla předem ohlášena, třebaže soudruh ředitel předstíral před svou sekretářkou překvapení. Do toho se náhle a taktéž překvapivě vynořil čísi požadavek cosi přepsat, a tak tam ředitel sekretářku vyslal, že si mezitím se soudruhy promluví a poradil jí, ať si v kanceláři nechá kabelku. Nač by to sebou nosila.
Ta sekretářka se jmenovala Staniewitzová.
Ledva odešla, soudruh ředitel nedělal už nic, ale soudruzi od StB jí prohlédli stůl i kabelku a udělali si otisky klíčů, které měla ve svrchníku. O ty totiž hlavně šlo. Potřebovali jí v bytě umístit odposlech. Do toho bytu chodil i jistý pan Novák z ministerstva financí. Jakýsi jiný „zdroj“ upozornil, že se snad ti dva chystají k emigraci. Roku 1955 se do ciziny jaksi nejezdilo. Hlavně jen utíkalo. Odposlech to potvrdil a skončilo to pěti a osmi lety pro ty dva. Samá trivialita.
Soudruh ředitel na seznamu není, byl to jen až do roku 1968 dobrý komunista a věděl, co se od něj očekává. Jeden z lidí zvláštního ražení. Že se mouchám netrhají nožičky, věděl, že se nedělají ty věci, jež učinil, nikoli. Nikdy nepocítil potřebu omluvit se svým obětem.
(bude pokračováno)